ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3910.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3910/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. K. S., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 305/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 70 Co 141/2011-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2010, č. j. 42 C 305/2009-70, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 8,247.438,932 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolací instancí změněn pouze v tom rozsahu, že byly žalobci přiznány úroky z prodlení z částky 320.412,70 Kč, která byla žalobci žalovanou stranou uhrazena (náklady obhajoby v trestním řízení – v této části řízení zastaveno), a to od 20. 10. 2009 do 25. 11. 2009. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení, jimiž byla proti osobě žalobce zahájena trestní stíhání pro trestný čin přijímání úplatku spáchaný ve formě organizátorství (usnesením Policie ČR ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. ČTS: OKH-379/11-2002) a trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku formou organizátorství a přijímání úplatku (usnesením Policie ČR ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. ČTS: OKH-471/11-2002). Žalobce požadoval po státu ušlý zisk, který mu podle jeho tvrzení vznikl v důsledku zadržování peněžních prostředků, zajištěných dne 19. 7. 2002 při prováděné domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků (v rámci vyšetřování trestného činu přípravy vraždy); z tohoto titulu uplatňoval rovněž skutečnou škodu představující kurzovou ztrátu ve vztahu k zajištěným prostředkům v zahraničních měnách. Svůj nárok dovozoval ze skutečnosti, že trestní řízení ve výše uvedených majetkových věcech skončilo zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 40 T 6/2005 (je tedy dána existence odpovědnostního titulu státu v podobě nezákonného rozhodnutí), a z okolnosti, že předmětná (posléze vrácená) finanční hotovost byla státními orgány v tomto trestním řízení neoprávněně zadržována, a žalobce s ní proto nemohl nijak disponovat a čerpat z ní výnosy (např. úroky plynoucí z uložení peněžních prostředků na bankovním účtu).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. První instance se k věci vyjádřila tak, že nárok žalobce není důvodný, neboť k zajištění finančních prostředků došlo při domovní prohlídce a prohlídce osobního vozidla, nařízené v trestním řízení (zahájeném usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. ČTS: UOOZ-183/V7-2002) vedeném pro trestný čin přípravy vraždy (koresponduje to i s daty zahájených trestních stíhání). Toto trestní řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nebyl zrušen pro nezákonnost, jak vyžaduje právní úprava odpovědnosti státu za škodu. Ve věci tedy není dána příčinná souvislost mezi zajištěním předmětné finanční hotovosti (jakož i tvrzenou materiální újmou způsobenou žalobci) a nezákonnými usneseními o zahájení trestního stíhání pro shora označenou trestnou činnost, u níž došlo ke zproštění obžaloby. Odvolací soud poté v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě nelze shledat ani naplnění předpokladu existence samotné škody; tvrzení žalobce o vzniklé škodě jsou pouze hypotetická.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzující části) podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítal, že odvolací soud pochybil, jestliže žalobci nepřiznal náhradu majetkové škody. Tvrdil, že pokud by mu byly finanční prostředky řádně vráceny v souladu s ustanovením §80 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, plynul by mu po tuto dobu s ohledem na očekávaný běh okolností výnos v podobě úroku z jejich uložení na bankovním účtu. Poukazoval na skutečnost, že v daném případě sice byla zmíněná peněžní hotovost zajištěna v rámci vyšetřování trestného činu přípravy vraždy, posléze ovšem byla převedena pod trestní věc podezření z přijímání úplatku (vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2005), která skončila zprošťujícím rozsudkem (z toho žalobce dovozuje neoprávněnost dalšího zadržování jeho finančních prostředků). Žalobce rovněž zdůraznil, že je nutno brát v potaz i rozdílnou hodnotu peněz v dlouhodobějším časovém horizontu (z čehož také usuzoval na svůj škodní nárok). Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí – jak se tomu stalo v daném případě.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá (tj. zde mezi nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998).
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení nižších instancí nic namítat. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci totiž musí být majetková újma způsobená tím, že tento individuální právní akt zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna (viz relevantní závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007). Z obsahu spisu se však podává, že žalobce měl předmětné finanční prostředky v době jejich zajištění uloženy v hotovosti (úročeny je podle žádné bankovní smlouvy neměl). V posuzovaném případě tedy na existenci příčinné souvislosti a vzniku škody nelze usuzovat. Tentýž závěr lze pak vztáhnout i k nároku žalobce na náhradu skutečné škody (kurzový rozdíl měn).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu