ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3916.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3916/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. L. , bytem v D., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 110.144,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 205/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011, sp. zn. 72 Co 165/2011-42, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2011, č. j. 19 C 205/2010-21, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 110.144,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení o dědictví po zůstaviteli M. L. (zemř.), vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1490/2004, bylo usnesením ze dne 27. ledna 2005, č. j. 27 D 1490/2004-82, rozhodnuto o ceně dědictví (jehož čistá hodnota byla určena částkou 896.499,20 Kč) a byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které dědictví nabyly pozůstalá manželka M. L. a dcery zůstavitele M. K. a K. L. (které zůstavitel ustanovil jako dědičky ze závěti). Usnesením ze dne 18. října 2007, č. j. 27 D 1581/2007-102, soud rozhodl o dodatečném projednání dědictví, jímž dohodou mezi týmiž dědičkami vypořádal další zůstavitelův majetek v hodnotě 3.158,30 Kč.
Žalobce, jenž je synem zůstavitele M. L., se zaplacení částky 110.144,- Kč domáhá jako náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky pověřené projednáním dědictví, která se v rámci předběžného šetření spokojila s údaji předzvědné osoby a správně nestanovila okruh zůstavitelových dědiců, k nimž patří i žalobce coby neopomenutelný dědic, jemuž by jinak (při správném posouzení účastenství v řízení) připadl podíl dosahující hodnoty žalované částky.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že ani nesprávné posouzení účastenství v dědickém řízení (pokud v jeho důsledku nebylo jednáno s žalobcem jako s dědicem) nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), ale může být zvažováno toliko z hlediska odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (§5 písm. a/, §8 odst. 1 cit. zákona), neboť postup soudu a notářky coby soudní komisařky se projevil v obsahu rozhodnutí o dědictví. Jelikož však rozhodnutí o dědictví nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno ani změněno, není naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou tímto rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nápravy tvrzeného pochybení se žalobce mohl domáhat v dědickém řízení, popřípadě – byl-li v něm opomenut – žalobou na vydání (části) dědictví podle §485 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Ku prospěchu mu není, že o svého otce, zůstavitele M. L., projevil zájem až pět let po jeho smrti, kdy se dědičky nabyvší dědictví vydání byť jen části nabytého dědictví po zůstaviteli brání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že notářka pověřená projednání dědictví porušila ustanovení §175d a §175i o. s. ř., jelikož neověřila údaje potřebné pro zjištění dědiců, nezahrnula žalobce do okruhu dědiců a nevyrozuměla jej o jeho dědickém právu. Tato pochybení – dle názoru žalobce – jsou nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku mu vznikla škoda spočívající v tom, že se mu z dědictví nedostalo podílu, který mu jinak přísluší. Dále žalobce vysvětluje důvody, pro které se o úmrtí zůstavitele dozvěděl až pět let po jeho smrti a pro které nemohl dříve uplatnit právo v dědickém řízení ani právo plynoucí z jeho postavení oprávněného dědice. Cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. II. ÚS 421/99, a namítá, že i v jeho případě došlo k porušení jeho základního práva, zakotveného v článcích 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv svobod. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004 (publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3433, sv. 33), dospěl k závěru, že chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení mající za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí o vypořádání dědictví. I v takovém případě je podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. I když podle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, právní úprava dědického práva z principu určité ingerence státu při nabývání dědictví, neboť mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve rozhodnutím vydaným v dědickém řízení je přechod dědictví ze zůstavitele na dědice dovršen a pouze v rozsahu, který vyplývá z takového rozhodnutí, nabývá dědic vlastnické právo k předmětu dědictví. Je-li příčina škody spočívající v nenabytí dědictví spatřována v postupu soudu (či pověřeného notáře) v dědickém řízení, pak byla vyvolána právě rozhodnutím o dědictví (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3193/2010; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 1815/2011).
Uvedený závěr je v souladu i s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, vymezující podmínky vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (§4 a §18 zákona č. 58/1969 Sb.; §8 a §13 zákona č. 82/1998 Sb.), z níž vyplývá, že pokud orgán státu zvažuje naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady, hodnotí zjištěné skutečnosti a na jejich základě právně posuzuje otázku účastenství v řízení, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti při zjišťování podmínek účastenství se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5); odpovědnost státu za takovou škodu má proto charakter odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Závěr odvolacího soudu, že žalobcem zpochybňovaný postup soudu a jím pověřené notářky v řízení o dědictví nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a že náhrady škody by se žalobce mohl domáhat z titulu nezákonného rozhodnutí (avšak pouze za předpokladu jeho zrušení; §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), je tedy plně v souladu s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované. Tyto závěry rovněž odpovídají principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle kterého soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaných v jiných řízeních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353).
Uvedený závěr nijak nekoliduje s žalobcem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. II. ÚS 421/99, jenž se řešené otázky, a to sice naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou pochybením soudu v dědickém řízení (tj. otázkami výkladu a aplikaci dotčených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.), nijak nedotýká a směřuje právě k nápravě konkrétních pochybení, jež nastala v jím posuzovaném dědickém řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu