ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3928.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3928/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 30.444,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 23 Co 111/2008-24, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, č. j. 23 Co 111/2008-24, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2007, č. j. 19 C 195/2007-12, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 19 C 195/2007-12, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 30.444,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 35 Co 249/2005, bylo vyhověno žalobě na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem, jež žalobci vznikla tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu – věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě – se nemohl domoci svého nároku, jelikož se jeho dlužník stal nemajetným. Současně bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15019/2002-28, byla zastavena exekuce ve věci oprávněného žalobce, jelikož bylo zjištěno, že jeho dlužník jako povinný nemá žádný postižitelný majetek, a zároveň bylo žalobci uloženo zaplatit exekutorovi náklady exekuce v částce 4.164,40 Kč, zatímco povinnému bylo uloženo zaplatit žalobci náklady v částce 26.298,40 Kč. Náhrady těchto nákladů, jež byly žalobcem vynaloženy v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody, se žalobce domáhal v tomto řízení jako další součásti škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu v původním řízení. Obvodní soud konstatoval, že náklady spojené s tím, že v předcházejícím řízení o náhradu škody nesl žalobce důkazní břemeno ohledně toho, že pro nečinnost soudu nedosáhl včasného vydání soudního rozhodnutí a že nevydání včasného rozhodnutí mělo negativní dopad do jeho majetkové sféry, představovaly náklady předmětného řízení dle §137 o. s. ř., jejichž zaplacení se žalobce mohl domáhat právě v tomto řízení. Obvodní soud dále zdůraznil, že žalobce neprokázal, že v předmětném řízení (tj. předchozím řízení o náhradu škody nesprávným úředním postupem) došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žaloba tedy nebyla shledána po právu a byla jako nedůvodná zamítnuta.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, č. j. 23 Co 111/2008-24, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že požadované plnění nelze považovat za náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem v exekučním řízení, jelikož v tomto řízení nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu a i z tvrzení žalobce vyplývalo, že ani on sám vznik škody s tímto řízením nespojuje, ale poukazuje na souvislost tohoto řízení s řízením, v němž byla žalobci přiznána náhrada za nesprávný úřední postup. Ve zbytku odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, jež shledal správnými a odvolacími námitkami nijak nezpochybněnými, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání je podle něj dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel dále uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné, jelikož v něm nebyly respektovány zásady uvedené v §157 o. s. ř., přejal-li odvolací soud toto rozhodnutí místo toho, aby je zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel odmítnul závěr, že by náklady spojené s neúspěšným vymáháním pohledávky exekucí přestavovaly náklady předchozího řízení o náhradu škody nesprávným úředním postupem ve smyslu §137 o. s. ř., a zdůraznil, že exekuční řízení nelze degradovat na pouhý podpůrný důkaz řízení nalézacího, neboť jde především o samostatné řízení směřující k uspokojení pohledávky oprávněného, nehledě na to, že okolnosti v tomto řízení zjištěné mohou sloužit i jako důkaz v řízení jiném. Rozhodnutí podle dovolatele rovněž navozuje nesprávný dojem, že škoda vzniklá v důsledku nesprávného úředního postupu nemůže mít více složek a že přiznáním náhrady takové škody se přerušuje příčinná souvislost mezi škodní událostí spočívající v průtazích v soudním řízení a vznikem škody jako následku těchto průtahů. Uvedl-li odvolací soud, že v exekučním řízení k žádným průtahům nedošlo, je toto tvrzení podle dovolatele sice pravdivé, nicméně nemá nijak vliv na skutečnost, že pokud by nedošlo k průtahům v původním řízení o zaplacení autorské odměny, nemuselo by k následné exekuci vůbec dojít, neboť dlužník by měl postižitelný majetek a zřejmě i vůli svému závazku dostát, a i kdyby dlužník odmítl zaplatit, byla by exekuce nepochybně úspěšná. Dovolatel považuje za odporující dobrým mravů, aby za těchto okolností musel hradit náklady exekučního řízení. Další pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatel v tom, že se soudy nijak nevypořádaly s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení o přiznání autorské odměny a škodou spočívající v přiznaných nákladech řízení exekučního. S ohledem na uvedené navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel posléze doplnil své dovolání dalším podáním, v němž odkázal na odlišnosti přístupu odvolacího soudu k předestřené otázce v typově obdobných sporech.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že jde o rozhodnutí zásadně právně významné, neboť dovoláním předestřená otázka, zda za situace, kdy bylo poškozenému přiznáno právo na náhradu škody nesprávným úředním postupem ve výši pohledávky, jejíž vymožení od dlužníka bylo zmařeno průtahy v soudním řízení, lze jako součást náhrady škody vzniklé v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu považovat i náklady marně vynaložené poškozeným na exekuci, doposud nebyla výslovně dovolacím soudem řešena a její řešení odvolacím soudem nelze považovat za souladné jak s hmotným právem, tak i dosavadní judikatorní praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích konstatoval, že ke vzniku škody nesprávným úředním postupem může dojít mimo jiné i tehdy, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy jestliže průtahy v řízení byly příčinou škody spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2856/2007). Za škodu je v souladu s ustáleným výkladem §442 obč. zák. považována újma v majetkové sféře poškozeného (spočívající ve zmenšení jeho majetkového stavu) objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Došlo-li k úbytku v majetkové sféře dovolatele vynaložením nákladů na exekuční řízení, který by nenastal v případě, že by nevčasným rozhodnutím nebylo zmařeno uspokojení pohledávky z majetku povinného, jenž by současně nesl i náklady exekuce (srov. §87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti), nelze vyloučit, že takto vzniklá újma je rovněž součástí nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem v původním řízení (srov. opět závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). Převzal-li odvolací soud bez dalšího závěr soudu prvního stupně, že náklady exekuce představují pouze náklady na důkazy potřebné v předchozím řízení o náhradu škody nesprávným úředním postupem, aniž by náležitým způsobem oponoval tvrzení dovolatele, že jde především o součást škody vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, a náležitě vyložil, který ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu nesprávným úředním postupem nemá za naplněný, nelze jeho posouzení považovat za správné (k předpokladům vzniku odpovědnosti státu za škodu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Lze naopak podotknout, že byly-li by náklady exekuce považovány za náklady předchozího řízení o náhradu škody nesprávným úředním postupem a dovolateli za ně ve zmíněném řízení byla přiznána náhrada, byla by tato újma dovolateli již kompenzována, a žaloba uplatněná v tomto řízení by tak nemohla být úspěšná. Nestalo-li se tak a tvrzená majetková újma nebyla nijak nahrazena, je třeba se zabývat tím, zdali dovolateli náleží právo na její zaplacení z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v původním řízení vedeném s jeho dlužníkem.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle §242 o. s. ř. Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolateli nelze přisvědčit, spatřuje-li vadu řízení ve skutečnosti, že odvolací soud potvrdil nedostatečně odůvodněné rozhodnutí soudu prvního stupně. Přestože tento postup může představovat vadu potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, v projednávané věci je rozsudek soudu prvního stupně založen především na mylných právních úvahách, jež jej činí nesprávným, aniž by však bylo možno uzavřít, že tento rozsudek současně nesplňuje požadavky na náležité odůvodnění ve smyslu §157 o. s. ř., a je tedy třeba jej považovat za vadný. Za vadné je však třeba považovat rozhodnutí soudu odvolacího, jenž se ve svém rozsudku nijak nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání (č. l. 15), jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, a zcela pominul skutková tvrzení dovolatele vyvracející správnost závěrů soudu prvního stupně. Nejvyšší soud přitom již dříve zdůraznil ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1969, svazek 26/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4888/2008), že tento nedostatek činí rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
Protože právní posouzení věci provedené soudy obou stupňů považoval Nejvyšší soud za nesprávné a postup odvolacího soudu za vadný, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvod zrušení spočívající v nesprávném právním posouzení věci platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu