ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.393.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 393/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D., a JUDr. Julie Muránské o dovolání F. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29. 2. 2000, sp. zn. 1 Co 71/99, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 4/98 (žalobce F. H. proti žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, o ochranu osobnosti ), takto:
I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 2. 2000, sp. zn. 1 Co 71/99, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze 7. 12. 1998, čj. 36 C 4/98-226.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 1. 7. 1997, aby žalovanému státu- Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo zaplatit žalobci 30 milionů Kč a zároveň ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zveřejnit omluvu žalobci, jeho synům a družce (v žalobcem navrženém znění), týkající se zásahu Policie ČR (její speciální zásahové jednotky) dne 9. 12. 1995 v Ch., okres B., při němž byl žalobce těžce zraněn; k zásahu proti žalobci nebylo důvodu, jak se později ukázalo. Informace o údajné trestné činnosti žalobce byly zveřejněny tiskem i v televizi. Vyšetřování prováděl Krajský úřad vyšetřování Policie ČR Středočeského kraje pod ČVS:KVV-226/123-95. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno (jak pro údajný pokus vraždy, tak i pro údajné znásilnění) rozhodnutími orgánů vyšetřování dne 9. 5. 1996 a 11. 3. 1997. Žalobce poukazoval na to, že uvedený zásahem Policie ČR došlo vůči němu k neoprávněnému zásahu do jeho práva na ochranu života a zdraví i do jeho osobní svobody; byla porušena jeho občanská čest a lidská důstojnost a narušena jeho dobrá pověst. Za odpovídající zadostiučinění pokládal žalobce uložení povinnosti žalovanému státu - Ministerstvu vnitra ČR omluvit se žalobci za tento neoprávněný zásah a nahradit mu také vzniklou nemajetkovou újmu v penězích.
Ze strany žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že postup Policie ČR vůči žalobci nebyl neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti. Bylo poukazováno na to, že zákrok k zajištění žalobce byl dne 9. 12. 1995 proveden po trestním oznámení ze strany ženy, která ohlásila své znásilnění a uvedla státní poznávací značku vozidla, patřícího žalobci, v němž údajně ke znásilnění došlo; upozorňovala na to, že jde o ozbrojeného pachatele. Proto Policie ČR použila pro účely zadržení označeného pachatele zásahovou jednotku; při zásahu došlo k použití střelných zbraní, ale až poté, kdy policie vyzvala žalobce a další osoby zdržující se v jeho domku k opuštění tohoto úkrytu a kdy i policisté byli napadeni střelbou. Policie ČR postupovala při zajišťování žalobce podle obecně závazných pravidel právních předpisů. Teprve po zásahu, při němž byl žalobce zraněn bylo pokračováno ve vyšetřování a bylo zjištěno, že se žalobce trestného činu nedopustil a že v případě údajného znásilnění se trestný čin vůbec nestal. Ze strany žalovaného nebyl dán podnět k zveřejnění případu v tisku či v televizi.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, konstatoval obsah spisu Ministerstva vnitra ČR sp. zn. KVV-436/95, konstatoval dále obsah spisu Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje sp. zn. KVV-226/123-1995, vyslechl svědkyně S. K. a JUDr. J. Ch., svědky F. H., V. P., V. P., V. K., J. C., Ing. Z. V., J. B., JUDr. M. M. a A. S. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 7. 12.1 998, čj. 36 C 4/98-226, bylo žalované České republice- Ministerstvu vnitra ČR uloženo zaplatit žalobci 300.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; co do žalobou požadované další částky 29,700.000 Kč byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalované bylo dále uloženo, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zaslala d. B., d. P., B. d., M. F.-D. a Č. t. k. omluvu v žalobcem navrženém znění ohledně zásahu zásahové jednotky Policie ČR vůči žalobci dne 9. 12. 1995 v Ch., okres B.; byl však zamítnut další žalobní návrh žalobce domáhající se ještě v širším znění omluvy; byl také zamítnut žalobní návrh, aby žalované bylo uloženo uveřejnit v deníku M. F. - D. do 15 dnů soudní rozsudek v této právní věci. Žalované bylo dále uloženo zaslat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění: \"Česká republika -Ministerstvo vnitra ČR se Vám omlouvá za zásah vůči Vaší osobě, k němuž došlo dne 9. 12. 1995 na Vašem pozemku v obci Ch., při kterém jste byl zraněn. Tímto zákrokem a následným jednáním v souvislosti s tímto zákrokem a stejně tak i pasivitou došlo k zásahu do Vašich práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, do Vašeho práva na ochranu cti, lidské důstojnosti, ochrany soukromí, práva na ochranu tělesné integrity a práva na spravedlnost.\" Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 60.048.10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba žalobce je zčásti důvodná. Soud prvního stupně konstatoval, že v důsledku zásahu zásahové jednotky z 9. 12. 1995 je vtah okolí, v němž žalobce žije, vůči němu a vůči jeho rodině takový, že mají v přítomnosti žalobce a jeho rodiny obavy o svou bezpečnost; mladší syn žalobce A. z důvodu negativního přístupu spolužáků, ale i vyučujících vůči němu nedokončil ani základní školu, kterou navštěvoval. Soud prvního stupně sice nezpochybnil usnesení Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování Plzeň ze dne 27. 2. 1996, ČVS:KVV-46/10-96, kterým byla odložena věc podle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu, ale vycházel z výsledků zjištění skutkového stavu věci, provedeného v občanském soudním řízení. Podle výsledků tohoto zjištění nebyla totožnost žalobce zjištěna před vysláním zásahové jednotky a odpovědné osoby, jimž náleželo rozhodování o vyslání zásahové jednotky, se o zásahu dověděli vlastně až po zásahu; z provedených zjištění nevyplynuly žádné negativní skutečnosti, které by před zásahem byly jednoznačně doloženy; nebylo učiněno nic k tomu, aby se o těchto skutečnostech dověděl bezprostředně nadřízený činitel před přijetím konečného rozhodnutí o zásahu. Soud prvního stupně neměl na základě provedeného dokazování žádné pochybnosti o tom, že zásahová jednotka Policie ČR dne 9. 12. 1995 při svém zásahu proti žalobci nepoužila výzvy před zásahem (což bylo potvrzeno výpověďmi členů domácnosti žalobce, ale i výpověďmi svědků ze strany policistů z R., kteří žádnou takovou výzvu neslyšeli a slyšeli pouze křik a střelbu); pouze jediný svědek vypověděl, že výzvu slyšel. Závěr soudu prvního stupně byl totožný se zvěrem krajského státního zástupce z 20. 5. 1996, že totiž zákrok nelze nazvat jinak než jako zásah neprofesionální, respektive jako fiasko. Nebylo také objasněno, zda bylo nějakým způsobem prověřeno tvrzení údajné oběti znásilnění, že žalobce drží zbraň, a to ještě zbraň nelegálně drženou, a proč nebyla záležitost žalobce řešena řádným předvoláním, zvláště poté, když ze šetření policie ve Zdicích bylo vyšetřeno, že se žalobcem nejsou žádné potíže. Nebylo také v průběhu tohoto občanského soudního řízení zjištěno, kdo byl oprávněn dát konečný pokyn k provedení zásahu, kdo celému zásahu velel /zda ředitel Okresního ředitelství Policie v R. J. H., který ovšem při zásahu nebyl, nebo vyšetřovatel K., který podle své výpovědi velel jen kriminalistům, nikoli však zásahové jednotce/. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že policisté v daném případě \"postupovali naprosto neadekvátně se snahou nemuset řešit případné komplikace, které by tu mohly nastat\";bylo neodpovědné, že zásah byl proveden přes nedůsledné zjištění pohybu lidí, jichž se případ týkal, čímž byl tímto zásahem bezprostředně ohrožen život nejen žalobce, ale všech dalších v místě zásahu se zdržujících lidí, včetně nezletilého dítěte /D. H./. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že tento postup bylo možné označit jako porušení ustanovení §41 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Důvodem zásahu tu přitom byly nepodložené a neprokázané informace o pachateli údajného znásilnění. Soud prvního stupně měl k dispozici videozáznam rekonstrukce tohoto zásahu, který byl pořízen brzy po vlastním zásahu; uvedený soud byl pak toho názoru, že provádění dalších důkazů by nemohlo přinést nic nového / včetně provedení žalovanou provedených důkazů výslechem ředitele Policie ČR a mluvčí Policie ČR/; obsahem uvedeného videozáznamu pak byly i výslechy příslušníků zásahové jednotky.
Soud prvního stupně byl posléze toho názoru, že tu postupem policie došlo k porušení ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, jakož i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; to se týkalo zejména ústavního článku 7 o nedotknutelnosti fyzické osoby a jejího soukromí a ústavního článku 10, podle něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a jméno, a každý má právo na ochranu před zveřejňováním nebo zneužíváním údajů o jeho osobě. Stejně tak byl porušen článek 12 Listiny základních práv a svobod, který zajišťuje nedotknutelnost obydlí a stanoví zákaz vstupu do něj bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. V daném případě došlo zásahem zásahové jednotky k výraznému narušení soukromého i rodinného života žalobce, k poskytování informací o něm mediím a nepřijetím následných opatření po zastavení trestního stíhání proti žalobci; byla pošpiněna dobrá pověst žalobce a jeho jméno, ačkoli se žádného ze skutků, ze kterých byl obviněn, nedopustil. Státní orgán nemůže do těchto práv zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a kdy je to nezbytné. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stává se zásah do práva fyzické osoby zásahem neoprávněným. Tím pak dochází k naplnění a k porušení ustanovení §11 občanského zákoníku.
Policie ČR tu zasáhla do osobnostních práv žalobce poskytováním informací mediím a především tisku; po zastavení trestního stíhání proti žalobci nic následně neučinila pro uvedení informací na pravou míru, takže došlo k výraznému poklesu vážnosti žalobce v jeho nejbližším okolí místa, kde žije. Podle názoru soudu prvního stupně tu došlo již samotným zásahem k překročení zákonem stanovených mezí, takže se nelze dovolávat toho, že tu šlo o zásah dovolený zákonem. Odpovědnost podle ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku je založena na objektivním principu bez ohledu na to, zda zásah byl způsoben úmyslně či z nedbalosti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tu jsou zákonné předpoklady pro přiznání náhrady žalobci vzniklé nemajetkové újmy; zejména soud prvního stupně poukazoval na sdělení policejního ředitele T. a mluvčí Policie ČR M. z dubna 1997 o zásahu proti žalobci, které svým obsahem bylo zásahem do práva žalobce na ochranu osobnosti značné intenzity a které mělo za následek nepříznivé důsledky pro žalobce a na jeho postavení ve společnosti i v rodině. Částka 300.000 Kč náhrady vzniklé nemajetkové újmy se tu soudu prvního stupně jevila jako odpovídající a dostačující. Žalobní návrh na přiznání této náhrady částkou převyšující uvedených 300.000 Kč byl pak soudem prvního stupně zamítnut. Zároveň soud prvního stupně přistoupil k uložení povinnosti k široce pojaté omluvě ze strany žalované vůči žalobci v tisku, a to zejména z toho důvodu, že od vlastní události a od informací, podávaných tehdy tisku, a od vyjádření odpovědných osob ze strany policie uběhl již poměrně dlouhý čas; bylo třeba zároveň přesně specifikovat, čeho se omluva týká, kterého jednání policie a v důsledku jakých skutečností. Všechny okolnosti uvedené v této uložené omluvě byly v občanském řízení prokázány. Žalobnímu návrhu na uložení povinnosti k omluvě v ještě širším rozsahu však soud prvního stupně nevyhověl, a to proto, že potřeba tohoto širšího rozsahu omluvy nebyla doložena provedeným dokazováním / např. pokud šlo o tvrzení žalobce, že policie zjistila totožnost žalobce až po zásahu, že šetření inspekce Ministerstva vnitra ČR nebylo dosud skončeno a pod./; omluva vůči synům žalobce a jeho družce tu neměla místa, protože nebyly účastníky tohoto občanského soudního řízení o ochranu osobnosti. Nebyl také shledán opodstatněným návrh na uložení povinnosti žalované uveřejnit celý rozsudek v této právní věci v žalobcem navrženém deníku, neboť šlo o případ výjimečný a individuální, který nelze zobecňovat. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 3 občanského soudního řízení.
O odvolání žalobce i žalované České republiky - Ministerstva vnitra ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 29. 2. 2000, sp.zn. 1 Co 71/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta v žalobě vyhovujících výrocích; v odvoláním napadených výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvího stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud se neztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ani s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud poukazoval zejména na ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, podle něhož o vyslání zásahové jednotky rozhoduje ředitel útvaru s územní působností, jehož součástí zásahová jednotka je. Podle ustanovení §42b odst. 1 písm. c/ uvedeného zákona provádějí zásahové jednotky služební zákroky proti nebezpečným pachatelům trestní činnosti a pachatelům zvlášť závažných trestních činů, zejména při jejich zadržení. Jak zjistil odvolací soud z obsahu spisu Policie ČR - KÚV S. k. /ČVS-KVV-226/123-195/, bylo o použití zásahové jednotky v daném případě rozhodnuto orgánem k tomu oprávněným poté, kdy bylo dne 8. 12. 1995 oznámeno znásilnění ženy s použitím nože ze strany pachatele a po shledání firmy žalobce jako vlastníka vozu, v němž mělo ke znásilnění dojít, dále po zjištění, že sídlo žalobcovy firmy je jen fiktivní a po získaném poznatku, že žalobce chodí ozbrojen, ačkoli nebylo žalobci vydáno povolení k držení zbraně. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal závady v rozhodnutí příslušného orgánu o použití zásahové jednotky k zadržení žalobce. Pokud jde o žalobcem tvrzenou skutečnost, že policie měla k dispozici již 8. 12. 1995 /tedy den před zásahem /potvrzení, že u oznamovatelky nebyly shledány žádné známky znásilnění, nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, dovodit, že z potvrzení bylo možné vycházet při rozhodování o vyslání zásahové jednotky, jako z dokladového materiálu o tom, že k oznámenému trestnému činu, popřípadě k pokusu o něj, nedošlo.
Také pokud šlo o posouzení samotného provedeného zásahu ze dne 9. 12. 1995, dospěl odvolací soud /po provedeném důkazu obsahem spisu Policie ČR-KÚV S. k., ČVS:KVV-226/123-1995/ k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že opřel svá skutková zjištění jen o výpověď členů domácnosti žalobce a sousedů žalobce / přičemž však syna žalobce A. H. nevyslechl a stejně tak nevyslechl sousedky žalobce L. a O. J./. Odvolací soud vycházel z toho, že podle výsledků provedeného dokazování měl žalobce v době zásahu zbraň, že sice v době zásahu byla v domácnosti žalobce puštěna televize, že však i žalobce viděl oknem přebíhat na pozemku před domem muže v kuklách, a tedy pokládal za doloženo, že žalobce v době zásahu střílel a soud měl také za prokázáno \"z protokolu o výslechu všech členů zásahové jednotky, že slyšeli výzvu člena jednotky č. 6 a že bezprostředně po ní následovala střelba\". Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že podle obsahu usnesení Policie ČR-KÚV Z. k. z 27.2.1996 /ČVS: KVV-46/10-96/ a ze 7. 9. 1999 / ČVS: KVV-121/10-99/ byla opakovaně odložena podle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu trestní věc podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a/ trestního zákona policejními orgány Správy Policie ČR Z. k. a Okresního ředitelství R. v souvislosti se zákrokem zásahové jednotky proti žalobci dne 9.12.1995 v obci Ch., okres B. Odvolací soud, měl za to, že \"na uvedených závěrech nic nemění úvahy krajského státního zástupce uvedené v dopise pod sp. zn. KZv 209/95 z 20.5.1996, že sice neshledává podezření ze spáchání trestního činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, ovšem zákrok nelze nazvat jinak než jako neprofesionální, respektive jako fiasko\".
Pokud šlo o šíření informací o žalobci a o jeho zadržení zásahovou jednotkou, které se dostaly do periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, měl odvolací soud za to, že za jejich obsah odpovídal vydavatel tiskovin / §10 zákona č. 81/1966 Sb./ a nelze je klást k tíži žalovaného státu. Odpovědnost na straně žalované České republiky-Ministerstvu vnitra ČR by byla dána jen za informace, které byly prostřednictvím pracovníků Policie ČR a Ministerstva vnitra poskytnuty veřejným sdělovacím prostředkům. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že \"z článků předložených žalobcem k důkazu a ze zpráv České tiskové kanceláře, pokud jsou v nich obsaženy citace policistů a policejních tiskových mluvčích, šlo o sdělení tehdy pravdivá\". Odvolací soud byl tedy toho názoru, že tím je vyloučena neoprávněnost tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce, pokud šlo o informace a údaje o žalobci v tisku.
Proto odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích tak, že žalobu žalobce zamítl, zatím co v zamítavých výrocích rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7.4.2000 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 4. 5. 2000 u Krajského soudu v Praze , tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal, že odvolací soud nedoplňoval dokazování a opakoval jen důkaz konstatováním hlavně obsahu spisu Policie České republiky - Krajského úřadu vyšetřování S. k. Opakování důkazů lze stěží nahradit čtením protokolů o výpovědích slyšených osob. Další dovolatelem navrhované důkazy nebyly v řízení provedeny. Při tomto neúplném dokazování zůstalo např. neobjasněno, zda při zásahu jednotky někdo slyšel nějaké \"křičení\" / tj. výzvy policie/; podle názoru dovolatelel je z tohoto hlediska kladný závěr odvolacího soudu v rozporu s provedeným dokazováním. Výzva zásahové jednotky dána nebyla, protože ji nikdo z jiných osob než policistů neslyšel; vyplynulo to i z obsahu předloženého videozáznamu v tomto řízení.
V rozporu s výsledky provedeného dokazování je i názor odvolacího soudu na důsledky gynekologického potvrzení z 8. 12. 1995 / tedy z doby před zásahem zásahové jednotky / o tom, že oznamovatelka údajného znásilnění byla prohlédnuta ženským lékařem, ale nebyly u ní shledány žádné stopy tvrzeného znásilnění.
Dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že v daném případě \"pochybení Policie ČR spočívalo v tom, že vstoupila na pozemek žalobce bez předložení souhlasu soudu nebo státního zástupce za situace, kdy věc již nesnesla nebezpečí z prodlení; pozemek byl prakticky 24 hodin sledován; Policie ČR tak vybočila z mezí nedotknutelnosti obydlí fyzické osoby a z mezí profesionálních požadavků, kladených na ni příslušnými ustanoveními zákona o Policii ČR. V rozporu s ustanovením §10 odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb. nebyli zasahující policisté při zásahu dne 9. 12. 1995 označeni identifikačními čísly.
Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, když značnou část svých hodnotících úvah opřel o usnesení vyšetřujících orgánů o odložení věci podle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu, které má povahu rozhodnutí prozatímní povahy, jež může být kdykoli zrušeno; šlo tu o usnesení, která nebyla ani v jednom případě žalobci doručena, obsahující jen jednostranná tvrzení složky Policie ČR, jež usnesení vydala, přičemž tato usnesení nebyla ze strany státního zastupitelství přezkoumána.
Dovolatel pak ve svém dovolání vyslovoval názor, že v tomto občanském soudním řízení nebyla brána v úvahu např. ustanovení §6 odst. 1, §9 odst. 1, §9 odst. 2 a §10 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policie ČR, ustanovení §2 odst. 4, §83a odst. 1, §83c odst. 1,2 a 3 trestního řádu a ustanovení článku 2 odst. 2, 7 odst. 1 a 2, §8 odst. 1 a článku 12 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů / podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V daném případě soud prvního stupně v řízení prováděl dokazování, a to i provedení výslechu žalobce jako účastníka řízení /ve smyslu ustanovení §131 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ a s provedením výslechu dvanácti svědků /ve smyslu ustanovení §126 občanského soudního řádu v již citovaném znění/. Odvolací soud nepřikročil k opakování některého z těchto provedených důkazů a také neprováděl výslech jiných svědků; jak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 29. 2. 2000 / sp.zn. 1 Co 71/99 Vrchního soudu v Praze/ výslovně uvedl /na str. 7/ neztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ale dokazování výslechem účastníka řízení a výslechem svědků již neprováděl.
Na rozdíl od odvolacího soudu však dovolací soud vycházel z právních závěrů, s nimiž byly soudy již dříve seznámeny v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1968 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem. V těchto právních závěrech bylo jednoznačně vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. Odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání; jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě je doplnit. To platí v případě výpovědí účastníků a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které, ač nejsou bez vlivu na hodnocení, nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání.
Protože odvolací soud vycházel v daném případě z jiného názoru, nemohl dovolací soud již z tohoto důvodu dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné / jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu /; dovolací soud měl proto za to, že tu je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, že totiž řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože uvedená vada řízení, shledána dovolacím soudem, úzce souvisela s prováděním dokazování, nebyly tu zatím zároveň zákonné předpoklady k posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu, který mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, co do skutkového zjištění, jež by nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Co do právního posouzení věci odvolacím soudem poukazoval odvolací soud správně zejména na ustanovení §42a odst. 2 a §42b odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, která konkrétně upravují, kdo rozhoduje o vyslání zásahové jednotky a za jakých zákonných předpokladů zásahová jednotka provádí služební zákroky. Odvolací soud však na tato ustanovení jen poukazoval, ale nezabýval se zevrubněji aplikací uvedených ustanovení na projednávanou právní věc, popřípadě i výkladem těchto ustanovení z toho hlediska, zda tu neoprávněným zásahem bylo či nebylo zasahováno do práva na ochranu osobnosti, jejího života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí a jména osobnosti ve smyslu ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je totiž jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku a je v rozporu s povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem /jak bylo již vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku; bez významu je tu skutečnost, zda původce zásahu si byl vědom např. nepravdivosti tvrzení nebo zda šlo pouze o nedbalé přejímání poznatků a jejich šíření /srov. k tomu výklad obsažený ve Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172/. Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /.
Odvolací soud tu však vzhledem k již uvedené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neměl ani dostatek podkladů k tomu, aby si ověřil, zda tu jsou zákonné předpoklady pro dostatečné posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu vlastním vysláním zásahové jednotky a aby posoudil, zda uváděním údajů a tvrzení dotýkajících se fyzické osoby došlo k zásahu do ochrany osobnosti tím, jakým způsobem, byla s těmito údaji a tvrzeními veřejnost seznámena. Na podkladě odpovídajícího objasnění souvisejících skutečností a okolností mohl teprve odvolací soud odpovědně a úplně posoudit např. to, zda skutečně šlo o pachatele zvlášť závažného úmyslného trestného činu / srov. §42b odst. 1 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb. ve znění vyhlášeném pod č. 17/1994 Sb./, jmenovitě u případu, u něhož nešlo jen o objasnění toho, zda tu zásah směřoval proti pachateli zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ale dokonce i o to, zda zásah vysláním zásahové jednotky byl činěn v případě, v němž vůbec nedošlo k trestnému činu.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné zatím přesvědčivě dospět k závěru, že tu není dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, jak tento dovolací důvod dovolatel ve svém dovolání uplatňoval.
Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolací soud se musel zabývat také tím, zda důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně / viz §243b odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění/. Dovolací soud v této souvislosti jednak nesdílí názor soudu prvního stupně, že tu již nebylo zapotřebí /jak uváděl na str. 24 svého rozsudku ze 7. 12. 1998/ provádění tam uváděných dalších důkazů, a jednak má za to, že i odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 2. 2000 důvodně vytýkal soudu prvního stupně /na str. 8 citovaného rozsudku odvolacího soudu/, že nevyslechl např. svědka A. H., jakož i svědkyně L. J. a O. J., ač z jejich výpovědí /v průběhu trestního vyšetřování / činil hodnotící závěry. Soud prvního stupně také sice poukázal na znění ustanovení právních předpisů a mezinárodních smluv, ale nezabýval se vůbec aplikací a výkladem nejblíže související konkrétní právní úpravy obsažené v ustanovení §42b odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb./. Proto dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího / §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění/.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 9. května 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu