ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3993.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3993/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jan Eliáš, PhD., v právní věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 10 C 288/2005, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.6.2007, č. j. 26 Co 643/2006-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4.9.2006, čj. 10 C 288/2005-114, rozhodl, že Česká republika je vlastníkem, a žalobce správcem, nemovitostí v katastrálních územích Dolní S. B. a B. u T., ve výroku blíže specifikovaných. Dalšími výroky zamítl návrh na určení, že smlouvy o převodu uvedených nemovitostí na žalovaného jsou neplatné, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení 16.702,50 Kč. I když vyložil, že předmětné smlouvy jsou neplatné pro rozpor se zákonem i s dobrými mravy, posoudil tuto otázku jako předběžnou pro rozhodnutí o vlastnictví pozemků, takže na určení neplatnosti nemá žalobce právní zájem.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění i právní závěry shledal správnými. Vyložil, že smlouva o převodu náhradního pozemku nesmí být v rozporu s smyslem a účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a pokud mu odporuje, je neplatná. Žalovaný byl nositelem nároku na vydání náhradního pozemku, který získal postoupením od původních oprávněných osob, přičemž převážnou měrou šlo o náhradu za pozemky v okresu Chomutov. O náhradní pozemky v tomto okresu žalovaný nepožádal, a žalobce vůči němu nepostupoval svévolně, protože nárok na náhradní pozemky získal žalobce v roce 2005, a v témže roce s ním uzavřel smlouvy, jimiž mu převedl lukrativní pozemky v K. Postup účastníků byl v přímém rozporu se smyslem a účelem zákona o půdě, a to i pro porušení zásady rovného postavení účastníků v občanskoprávních vztazích, jak vyplývá z §2 odst. 2 obč. zák. Žalobce nemohl při poskytování náhradních pozemků postupovat libovolně; původně byl vázán postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., po zrušení tohoto zákona byl princip veřejných nabídek náhradních pozemků zakotven v zákonu č. 95/1999 Sb.
S ohledem na obsah odvolání se odvolací soud zabýval i aktivní legitimací žalobce, kterou v této věci považuje za danou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost shledává v naplnění podmínek pro aplikaci §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože soudy rozhodují v obdobných případech nejednotně. Neztotožňuje se s právním posouzením předběžné otázky, kterou je platnost smluv o převodu předmětných pozemků žalovanému, a poukazuje na to, že v §11 zákona o půdě není nijak upravena otázka zveřejňování nabídek, přičemž novela obsažená v ustanovení §11a není pro posouzení relevantní, protože nemá zpětnou účinnost. Jiné oprávněné osoby nemohly být podle dovolatele znevýhodněny, protože žalobce má k dispozici více pozemků, než činí souhrn nároků oprávněných osob. Není rozhodující ani to, že pozemky byly poskytnuty v jiné obci než byly pozemky, za něž se náhrada poskytovala. Dovolatel rovněž připomíná, že žalobce se domáhá neplatnosti smluv, které sám uzavřel,
a že je třeba věc posoudit i z hlediska právní jistoty. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a bylo mu uloženo dále ve věci jednat.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, v němž uvádí, že rozsudky obou soudů považuje za správné. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.6.2007, čj. 28 Cdo 342/2006, (správně zřejmě Cdo 3042/2006), podle něhož bylo nezbytné podle §1 odst. 2 písm.a) zákona o prodeji půdy provést veřejnou nabídku a postupovat při převodech pozemků podle §11 odst. 2 a §7 (správně zřejmě §17) zákona o půdě, což se v daném případě nestalo. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem, dovolací soud však neshledal, že je přípustné. Problematikou, kterou řešily oba soudy, se z hlediska důvodů obsažených v dovolání již zabýval v rozsudku ze dne 11.6.2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2007, v němž vyslovil následující závěr:
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z toho hlediska, zda v době od 1.1.2003 do 14.4.2006 mohl žalobce při plnění své zákonné povinnosti poskytovat oprávněným osobám náhradní pozemky za pozemky nevydané podle druhé části zákona o půdě, sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti, bez ohledu na jiné subjekty, protože mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že pokud jde o obsah postoupeného práva, bylo totožné s právem osoby původně oprávněné, která svůj nárok na náhradní pozemky postoupila, a to až do konce roku 2005, kdy dalším zákonem č. 253/2003 Sb. byla tato práva omezena v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb., který z dopadu uvedeného zákona vyčlenil jen osoby původně oprávněné a jejich dědice. V dané věci nejde však o tuto problematiku, resp. jde o ni jen okrajově, protože s ohledem na očekávanou nepříznivou zákonnou úpravu se osoby, disponující nárokem na náhradní pozemky snažily urychleně náhradní pozemky získat před uplynutím lhůty 31.12.2005. Za této situace bylo proto rozhodující, komu pozemkový fond náhradní pozemky poskytne a komu ne. Dovolací soud souhlasí i s právním závěrem, že z hlediska platnosti převodu pozemku není rozhodující vnitřní předpis žalobce jako účastníka občanskoprávního vztahu, ale rozhodující je pouze úprava provedená obecně závazným právním předpisem.
Dovolací soud vychází z toho, že zákonodárce od doby, kdy do ustanovení §11 odst. 2 byla začleněna povinnost Pozemkového fondu postupovat při poskytování náhradních pozemků obdobně jako při pozemkových úpravách, (což se stalo zákonem č. 183/1993 Sb., který do uvedeného ustanovení vložil povinnost Pozemkového fondu postupovat obdobně jako při provádění pozemkových úprav, tj. podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.), si byl vědom toho, že postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a k zvýhodňování některých subjektů. Proto uvedenou novelou vyjádřil povinnost Pozemkového fondu zajistit v konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale i nároky na vydání pozemků a převody náhradních pozemků tam, kde vydání nebylo možné. Lze souhlasit s tím, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991, tj. 1.1.2003, skončila také povinnost Pozemkového fondu České republiky podle něj postupovat, a to i v případě poskytování náhradních pozemků, přičemž zákon č. 139/2002 Sb. a něj navazující byl zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. Dovolací soud však nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že po tomto datu nebyl postup Pozemkového fondu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám již žádným způsobem regulován a postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků nebyl zákonem upraven.
V době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. totiž již platil zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů .... , ( dále jen zákon č. 95/1999 Sb.). ; tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení §1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle 11 odst. 2 zákona o půdě, na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádaly o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby.
Pokud tedy postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb. nebyl při sjednání smlouvy o převodu náhradního pozemku dodržen, byla smlouva neplatná pro rozpor se zákonem.
Dovolací soud tedy problematiku uvedenou v dovolání již řešil a proto neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a podle §243b a §218 písm.c) o.s.ř. je odmítl.
Žalobci, který měl ve věci úspěch, nepřiznal dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení podle §150 o.s.ř., který použil s ohledem na §243b a §224 odst 2, §146 odst. 3 o.s.ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení shledal v tom, že žalobce sám uzavřel s žalovaným neplatnou smlouvu a neřídil se platným zákonem, a i k tomu, že v době podání dovolání nebyl ještě znám shora uvedený rozsudek dovolacího soudu a rozhodování nižších soudu do té doby nebylo jednotné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu