ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3998.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3998/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. M. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 221.779,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 123/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 9. 3. 2007, č. j. 15 Co 7/2007-436, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl výše označeným rozsudkem o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29.9.2006, č.j. 5 C 123/2003-343, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 221.779,- Kč s příslušenstvím, jak je specifikoval ve výroku I. soud prvního stupně; ve výrocích II. a III. odvolací soud změnil nákladové výroky první instance v neprospěch žalobce a ve výroku IV. zavázal žalobce k náhradě nákladů v odvolacím řízení straně žalované ve výši 46.174.- Kč.
Závěr o tom, jaká byla hodnota náhradních nemovitostí vydaných žalované k uspokojení jejího restitučního nároku (domů čp. 36 a 37 s pozemky v k.ú. H.) dle vyhlášky č. 182/88 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. ke dni 24.6.1991, nižší instance učinily ze dvou posudků Ing. J. B. ze dne 7.11.1993 a 8.11.1993, když tyto posudky oceňují nemovitosti podle §28a zákona č. 229/91 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud ovšem neakceptoval skutkový závěr soudu prvního stupně, že nedošlo k uzavření dohody o narovnání. Soud měl k dispozici listinu (byť fotokopii), která obsahuje veškeré náležitosti dvoustranného právního úkonu. Nejedná se o pouhý návrh dohody o narovnání (který je založen na č.l. 188 spisu), ale o obsahově jasnou dohodu o narovnání, opatřenou podpisy všech čtyř na listině uváděných osob a opatřenou též, byť nečitelně, datem uzavření (listina byla spolu s dalšími předložena žalovanou již v průběhu prvního odvolacího řízení ve věci). Již před soudem prvního stupně žalovaná tvrdila, že tato dohoda byla nejenom navrhována, ale i uzavřena. Z výpovědí svědků Ing. J. K., V. S. a J. L., členů statutárního orgánu žalobce, kteří měli listinu za žalobce podepisovat, nelze žádná zásadní skutková zjištění dovodit, Ing. K. však u soudu prvního stupně dne 14.7.2007 po nahlédnutí právě na zmíněnou fotokopii dohody o narovnání uvedl, že „podpis, který je na této kopii zápisu, pokud existuje originál tohoto zápisu, pak tento podpis by byl jeho podpisem“. V průběhu odvolacího řízení žalovaná nejdříve předložila další fotokopii stejné listiny, jež je ve všech částech čitelná, včetně data uzavření dohody dne 15.9.1994. K výzvě odvolacího soudu žalovaná sdělila, že dohoda o narovnání byla podepsána dne 15.9.1994 při jednání, z něhož je také vyhotoven samostatně zápis; dohoda byla podepsána ve dvou vyhotoveních, originál si však ponechal žalobce a jí zůstala pouze fotokopie. Odvolací soud byl přesvědčen, že je možné z provedených důkazů přijmout závěr o platném uzavření dohody o narovnání mezi účastníky dne 15.9.1994, jejímž předmětem je (modifikovaná) dohoda o vydání nemovitostí z 10.11.1993. Na základě tohoto skutkového stavu přistoupil odvolací soud k právnímu posouzení věci. Podle §28a zákona č. 229/91 Sb. ve znění platném k 10.11.1993, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24.6.1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/88 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/90 Sb. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že se vztahuje na „náhrady poskytované podle tohoto zákona“. Není možné souhlasit se žalobcem, že by nárok žalované, jenž byl předmětem vypořádání nejprve dohodou z 10.11.1993, nepředstavoval náhradu podle tohoto zákona. Právní teorie i soudní praxe pojem majetkového podílu nikdy neztotožňovaly pouze a jedině s nároky podle zák. č. 42/1992 Sb., ale i s nároky na náhradu podle zákona č. 229/91 Sb. V daném případě je ze skutkových zjištění nepochybné, že cena nemovitostí v dohodě z 10.11.1993 neodpovídá ceně těchto věcí podle vyhlášky č. 182/88 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/90 Sb., přesněji ceně zjištěné dle §2 až 13 tohoto předpisu. Zde obsahuje dohoda o vypořádání majetkového podílu žalované takovou cenu nemovitostí, která není v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. To představuje rozpor se zákonem, neboť §28a zákona č. 229/1991 Sb. výslovně zakotvuje, že se náhrady poskytují u věcí nemovitých v cenách podle uvedených vyhlášek. Vzhledem k tomu způsobuje uvedená skutečnost absolutní neplatnost dohody uzavřené účastníky 10.11.1993, a to v tom rozsahu, v jakém cena nemovitostí přesahuje cenu stanovenou podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Jelikož tato cena je nižší než výše majetkového podílu žalované 1.206.584,- Kč, je možné přijmout závěr, že nemůže být po hmotněprávní stránce důvodný žalobní požadavek na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 221.779,- Kč. Dohoda o narovnání, neobsahující tuto částku, byla uzavřena platně mezi účastníky 15.9.1994 a je právním úkonem, který obsahově nahradil dohodu z 10.11.1993, jež byla titulem pro uplatněný nárok žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání bylo podáno z obou důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., tj. procesní vada s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, podle tvrzení žalované dne 15.9.1994, pak tento závěr není podle dovolatele doložen provedeným dokazováním a soud se při hodnocení důkazů dopustil závažných pochybení. Žalovaná v žádném z předcházejících řízení nepředložila podepsanou dohodu o narovnání. Krajský soud ve svém odůvodnění nepřesně ztotožňuje dohodu se zápisem, přičemž zápisem je potřeba rozumět zápis z jednání dne 15.9.1994, ve kterém je výslovně uvedeno, že dohoda bude sepsána a potvrzena po projednání v představenstvu dne 4.10.1994 do jednoho týdne. Zcela jednoznačně z tohoto zápisu tedy vyplývá, že dne 15.9.1994 žádná dohoda o narovnání uzavřená nebyla. Ani ze zápisu z jednání představenstva dne 4.10.1994 nelze dovodit závěr o uzavření dohody o narovnání, p. S. pouze uvedl, že byly pořízeny zápisy a dohoda o narovnání což ovšem neznamená, že dohoda byla podepsána. K otázce platnosti dohody o vydání nemovitostí pak žalobce uvádí, že ani v tomto směru se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který tvrdí, že názor žalobce, že se jednalo o vydání majetkového podílu, představuje zcela nový účelový náhled žalobce na věc. Dohoda byla uzavřena dne 10.11.1993, tedy již po transformaci družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. na akciovou společnost. Žalované byl vypočten majetkový podíl a tento podíl byl vypořádán vydáním nemovitostí uvedených v dohodě. Sporné též je, zda ustanovení §28a zákona o půdě se vztahuje i na vydání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. a v případě, že ano, je nutné se vypořádat i s tím, zda a) se vztahuje ustanovení §28a zákona o půdě na vydání celého majetkového podílu nebo pouze na základní podíl, který představuje restituční část majetkového podílu (§7), b) zda lze při vypořádání majetkového podílu vydáním nemovitosti tyto vydat za dohodnutou cenu, c) pokud nelze stanovit cenu dohodou, zda lze pro stanovení ceny aplikovat ustanovení §20 i §21 vyhlášky č. 316/1990 Sb. Dovolatel uzavřel, že rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně by měly být zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání byla možná podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil v napadeném meritorním výroku rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud nesdílí procesní názor dovolatele o přípustnosti podle písm. b/ posledně citovaného ustanovení; předchozí kasační rozhodnutí odvolací instance obsahovalo pokyny k doplnění dokazování a soud prvního stupně své rozhodnutí poté nezměnil. V případě přípustnosti dovolání měl nastat přezkum dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolací soud však poznamenává, že i přes následný závěr o nepřípustnosti dovolání podrobil napadený rozsudek přezkumu ze všech v úvahu přicházejících hledisek (viz závěr §237 odst. 3 o „právní otázce“).
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o vztah dvou odlišných právních úkonů, z nichž jeden – dohoda z roku 1993 – měl založit povinnost žalované zaplatit předmětnou částku za účelem dorovnání adekvátních podílů stran, zatímco druhý – dohoda z roku 1994 – už žalovanou nezavazuje.
Ke sporné otázce platnosti dohody o narovnání z 15. 9. 1994 Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěry, které k ní odvolací soud učinil, vycházejí z jím doplněného dokazování. Podle konstantní interpretace §243a o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovým základem věci, jak jej zjistily nižší instance a není oprávněn jej jakkoli měnit. Je soudem právního posouzení věci v rámci mimořádného a limitovaného přezkumu, nikoli soudem nalézacím.
Jestliže jsou přijaty skutečnosti, na jejichž základě byla dohoda o narovnání, zavazující strany v roce 1994 (každopádně jako pozdější právní úkon k témuž), považována za platnou, pak dost dobře není možné na konečných závěrech odvolací instance cokoli podstatného modifikovat. Totéž obdobně platí i o tom závěru odvolacího soudu, který deklaruje neplatnost takového vypořádání majetkového podílu, jaké bylo předtím dohodnuto v – odvolacím soudem zpochybněné – dohodě ze dne 10. 11. 1993.
Obstojí-li na podkladě takového právního posouzení jen dohoda o narovnání z roku 1994, pak je třeba dodat, že narovnání může ohledně vzájemných nároků stran obsahovat současně jak vypořádání (náhradu) podle zákona o půdě, tak i vypořádání z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb.
Nelze než proto uzavřít, že obě nižší instance dospěly ke správným právním závěrům. Na tom nic nemění, že první akcentovala neplatnost první dohody (viz její závěry v relaci k použití cenových předpisů), zatímco druhá, odvolací, založila své právní posouzení věci převážně na zdůraznění platnosti pozdější dohody.
Nejvyšší soud považuje tímto svůj přezkum za uzavřený. Vyzdvihuje přitom, že nemůže provádět takřka bezbřehý právní přezkum všech aspektů věci, jak by se dalo extenzivně dovodit z obsahu dovolání, ale může se koncentrovat jen na pro věc určující právní otázky.
Jak se podává z výše uvedeného, odvolací soud posoudil pro věc rozhodné právní otázky správně. Tyto otázky jsou co do svého skutkového základu jedinečné a postrádají jakýkoli judikatorní přesah či kontradikci rozhodování, která by snad byla zjištěna. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy není dána.
Dovolací soud proto žalobcovo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Žalovaná byla v řízení úspěšná, k dovolání se však nevyjádřila a tak jí žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu