ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4019.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4019/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele A. de R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 11. 2007, sp. zn. 62 Co 413/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 296/2004 (žalobce A. de R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k věcem a o jejich vydání), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 22. 9. 204, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14. 5. 2007, čj. 15 C 296/2004-232. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal především, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že „práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z článku VII, odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, uzavřené mezi M. E. L. a Z. H. L., v souvislosti s 24 uměleckými předměty (uvedenými v žalobě žalobce) jsou platná a účinná vůči žalovaném“. Zamítnut byl žalobní návrh žalobce na uložení povinnosti žalovaného „vydat žalobci (ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.) věci, které podle článku VII. odškodňovací smlouvy ze dne 2. 11. 1927 spadaly do definice tzv. R. sbírek či knihovny, uzavřené mezi žalovaným a příslušnými povinnými osobami ve smyslu §14 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 11.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 11. 2007, sp. zn. 62 Co 413/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14. 5. 2007, čj. 15 C 296/2004-232, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 19.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostačující dokazování a věc posoudil správně i po právní stránce.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupněm, že na určení, že práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z žalobcem uváděné odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, jsou vůči žalobci platná a účinná, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem“ (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), když tu lze žalovat na plnění z uvedené odškodňovací smlouvy. Žaloba o plnění by byla i v tom případě úspěšná, pokud by v tomto řízení bylo bezpečně prokázáno, že pro plnění z uvedené smlouvy nastaly podmínky (např. v případě, že by žalovaný v rozporu s uvedenou smlouvou nějaké věci, ve smlouvě uvedené, někomu prodával); jinak by se otázka platnosti původní smlouvy z 2. 11. 1927 a její aplikace na osoby žalovaného řešila jako otázka předběžná“.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v tom, že „žalovaný nemá žádnou povinnost ze smlouvy či z právního předpisu vydat žalobci podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. jím uváděné předměty z tzv. roudnických sbírek a z knihovny“; ostatně žalobce sám uváděl, že požadované určení „potřebuje jen pro zjištění, zda mu vznikla nebo nevznikla práva z odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11. 3. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 9. 5. 2008 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že si ve svém rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu „a že v jeho rozhodnutí došlo k porušení zásad o dokazování i zhodnocení důkazů“, jak jsou stanoveny v občanském soudním řádu. Podle názoru dovolatele šlo v daném případě
o to, že by se tu bez rozhodnutí soudu o požadovaném určení stalo jeho právní postavení nejistým co do práv vyplývajících z článku VII odškodňovací smlouvy, uzavřené dne 2. 11. 1927 mezi právními předchůdci účastníků tohoto řízení – M. E. L. a Z. H. L., týkající se věcí dotčených za minulá desetiletí velkými změnami i ztrátami, takže je tu dán i důvod, aby bylo soudem rozhodnuto o požadovaném určení ze strany žalobce i pro tuto skutečnost. V již míněném článku VII. smlouvy z 2. 11. 1927 bylo na takovou situaci konkrétně pamatováno ujednáním, že „kdyby v budoucnosti došlo ke zhodnocení nebo ke zpeněžení R. sbírky a knihovny nebo k jejich odnětí, ať dobrovolnému či nucenému, z držby rodiny L. náleží výnos nebo cena jedné třetiny z nich Z. H. L., nebo kdyby již nežil, jeho dědicům“. Uvedená sbírka byla v letech 1948 – 1953 Dr. M. B. L. konfiskována a teprve v restitučních řízení po roce 1989 znovu vrácena.
Žalovaný žalobci nepředložil a nadále odmítá předložit úplný seznam věcí vydaných v restitučním řízení. Je tedy pochopitelné, že se žalobce domáhá vydání určujícího výroku rozhodnutí soudu ohledně části majetku definovaného ve zmíněném článku VII. smlouvy z 2. 11. 1927. Žalobce je toho názoru, že má právo na to znát rozsah majetku, kterého se uvedená smlouva týká, třebaže práva z něj může realizovat v budoucnu za splnění ve smlouvě stanovených podmínek. Určení platnosti a účinnosti práv žalobce vůči žalovanému z tzv. odškodňovací smlouvy je tu vlastně ze strany žalovaného povinností a zdráhání se vyhovět požadavku žalobce na sdělení stavu sbírky je podle názoru dovolatele jednáním proti dobrým mravům. Z vyjádření učiněných v tomto soudním řízení je zřejmě, že žalovaný práva žalobce, vycházející z již zmíněného článku VII. smlouvy z 2. 11. 1927 popřel; „učinil tak s odvoláním se na tvrzení, že konfiskací sbírky uvedená smlouva zanikla, že měla osobnostní charakter a že tu šlo o právo spojená údajně jen s osobou účastníka smlouvy Z. H. L. a že tu žalovaný uplatňuje námitku promlčení práva žalobce“.
Podle názoru dovolatele i soudy zamítnutý požadavek „na vydání v žalobě uvedených věcí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., spadajících do R. L. sbírky, jež byly vydány žalovanému v rámci zákona o mimosoudních rehabilitacích,“ je sám o sobě argumentem o nutnosti žalobce zjednat si jistotu ohledně této okolnosti a tedy o tom, co se vlastně v současné době v této sbírce nachází. Soudy obou stupňů se v daném případě omezily jen na obecné konstatování o tom, že žalobcem uplatněný žalobní návrh na určení právního vztahu a případný výrok soudu o tomto návrhu „nemůže zlepšit postavení žalobce, ani učinit toto právní postavení jistější“. Dovolatel je naopak toho názoru, že o naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) jde tehdy, když určovací výrok rozhodnutí soudu může i jen zlepšit právní postavení žalobce nebo jej učinit jistějším. V daném případě by po zjištění všech změn, k nimž došlo v R. sbírce, došlo k tomu, že by bylo „reaktivováno“ právní postavení žalobce. Právem se tedy žalobce domáhá určení právního vztahu, který je nyní nejistý, a tím se domáhá jistějšího právního postavení, což plně odpovídá ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Pro své žalobu zamítající výroky si soudy obou stupňů nezjednaly potřebné podklady, nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedené důkazy „vynechaly jednoznačně ze svého hodnocení“.
Ve vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že podle názoru žalovaného je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, věcně správný, přičemž dovolání „nepřináší žádné nové věcné ani právní argumenty, které by nebyly žalobcem uplatněný v průběhu tohoto řízení“. Žalovaný má za to, že v daném případě nelze předpokládat, že by případným určovacím výrokem soudu o předběžné otázce (tj. v daném případě o platnosti smlouvy z roku 1927) byl nastolen nějaký jistější základ právního vztahu účastníků tohoto sporu, neboť žalobce by stejně (za splnění skutkových podmínek) musel žalovat na plnění
(s prokázáním toho, že jsou pro toto plnění dány sjednané podmínky); případný určovací výrok tu nemůže zlepšit právní postavení žalobce, ani jej učinit jistějším. Je třeba mít na zřeteli i to, že v daném případě se na straně žalující neúčastní tohoto soudního řízení všichni účastníci právního vztahu tvrzeného žalobcem. Podle názoru žalovaného trpí žalobní návrh žalobcem dalšími nedostatky: žalobou uplatněný žalobní návrh nedokládá plnou určitost původního závazku („žalobcem požadovaný určovací výrok je jiný, než bylo znění původního závazku“), ž čehož pak nelze dovodit, že by žalobce měl doloženu nějakou povinnost žalovaného vydat žalobci jakékoli nově sestavené seznamy svého majetku. Podle názoru žalovaného „restituční zákony obnovily pouze vlastnictví oprávněné osoby, nikoli však i jiná zaniklá práva a určovacím návrhem tu takto nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Žalovaný je i toho názoru, že „smluvený zákaz zcizení nějakých věcí tu ve smlouvě z roku 1927 zavazoval jen zavazujícího se vlastníka, nikoli však jeho dědice nebo jeho právní nástupce“.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 296/2004 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v tomto případě řešil svým rozsudkem z 28. 11. 2007 (sp. zn. 62 Co 413/2007 Městského soudu v Praze) některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení
o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posuzoval žalobní návrhy žalobce v daném případě (jak uváděl ve svém rozsudku z 28. 11. 2007) jednak podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a jednak podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. (na které poukazoval jmenovitě i žalobce ve své žalobě).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze uplatnit žalobou (návrhem na zahájení řízení) také, aby bylo určeno, zda tu první vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na plnění (viz k tomu již právní závěry uveřejněné pod č. 17/1972 a pod č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud se účastník řízení obrací na soud žalobou o plnění (např. o vydání věci), nelze vyloučit, aby se soud v tomto řízení zabýval otázkou platnosti smlouvy, týkající se vydávané věci (srov. k tomu již Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1986, str. 703).
Ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se týká vztahu osoby oprávněné podle tohoto zákona (§3 zákona č. 87/1991 Sb.) a osoby povinné (§4 zákona č. 87/1991 Sb.) ohledně výzvy k vydání věci (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.) a ohledně uzavření dohody o vydání věci podle uvedeného zákona mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou. Netýká se tedy toto ustanovení právního vztahu jiných osob než osoby oprávněné a osoby povinné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Z uváděných právních závěrů (jmenovitě ze závěrů uveřejněných Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě a nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud (který z týchž závěrů v podstatě rovněž vycházel) řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s právem procesním) anebo že by svým rozsudkem z 28. 11. 2007 (sp. zn. 62 Co 413/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatel použil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrad nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě jen to, co bylo žalovaným uvedeno a uplatněno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu