ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4026.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4026/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele M. V., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 29. 6. 2009, sp. zn. 24 Co 68/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 106/2008 (žalobce M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. K. k., a 2. M. a g. O. h. v R. nad K., o určení vlastnického práva a o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 19. 3. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 11. 2008, čj. 4 C 106/2008-32. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem U. m. b. Dalším výrokem rozsudku téhož soudu byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaní K. k. a M. a g. O. H. „společně a nerozdílně vydali žalobci U. m. b.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 29. 6. 2009, sp. zn. 24 Co 68/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 11. 2008, čj. 4 C 106/2008-32, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 a §212a občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání odvolatele opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se svou žalobou domáhal, jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., určení svého vlastnictví k tzv. U. m. b. (jakož i jeho vydání), neboť je synem původní majitelky tohoto b. M. U., zesnulé, a tento b. byl odňat státem bez právního důvodu v sedmdesátých letech minulého století. Žalobce k této věci neuplatnil nárok způsobem a ve lhůtách podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale je přesvědčen, že tu nezaniklo jeho právo domáhat se svého vlastnického práva podle obecných předpisů (podle ustanovení §126 občanského zákoníku a podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu). Odvolací soud však k tomu pokazoval na to, že „za situace, kdy vlastníkem žalobcem uváděného b. nebyl žalobce, ale jeho matka, pak otázka, zda součástí dědictví po zůstavitelce je určitá věc, se v občanském soudním řízení řeší žalobou dědice (dědiců) na určení, že zůstavitel (zůstavitelka) byl (byla) v den svého úmrtí vlastníkem věci a nikoli v řízení o vydání věci (§126 občanského zákoníku) či v řízení o určení vlastnictví (§80 písm. c/ občanského soudního řádu)“. Kromě toho bylo nutno, dodával odvolací soud, mít na zřeteli, že svůj nárok na vydání uváděného m. b. žalobce neuplatnil v zákonem stanovené lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přičemž tu nelze pokládat za rozhodné tvrzení žalobce, že této možnosti nevyužil v důsledku nepravdivého sdělení ze strany žalovaných o tom, že se na vydání m. b. restituční předpisy nevztahují“. Odvolací soud ještě dodával svůj názor, že by „opačná situace mohla nastat pouze v případě, že by povinná osoba ujistila osobu oprávněnou o tom, že jí věc bude povinnou osobou vydán mimosoudně a restituční nárok bude uspokojen povinnou osobou bez řízení u soudu“; tak tomu však v posuzovaném případě není.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil jako věcně správný (podle ustanovení §219 občanského soudního řádu) výrok o zamítnutí žaloby žalobce, kterou se domáhal jednak určení, že je vlastníkem U. m. b., a jednak uložení povinnosti oběma žalovaným, aby mu tuto věc vydali.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13. 7. 2009 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a odvolání ze strany žalobce bylo dne 27. 8. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné
a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (nevyzve-li oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., zanikne nárok na vydání věci) nezpůsobuje, podle jeho názoru, pozbytí vlastnického práva ale pouze ztrátu držby věci. Přitom žalovaní nemohly vlastnictví k U. m. b. vydržet, neboť „jejich držba není a nikdy nebyla v dobré víře a je tedy stále držbou neoprávněnou, takže žalovaní jsou povinni věc vydat vlastníku věci“.
Dovolatel poukazoval na to, že neuplatňoval postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z důvodu sdělení ředitelky M. a g. O. h. Dr. N. z 20. 3. 1991, jímž byl uveden v omyl; z tohoto sdělení měl totiž M. V. za to, že zákon č. 87/1991 Sb. na případ vydání U. m. b. nedopadá. Samo m. nemá žádný doklad o tom, jakým způsobem získalo b. do své správy a toto m. ve svém sdělení z 15. 2. 2006 ostatně uvedlo, že „pokud by M. V. požadoval postupem a ve lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb. vydání b., bylo by mu m. v tomto požadavku bez dalšího vyhověno“.
Dovolatel po skutkové stránce případu poukazoval na to, že U. m. b. byl vyroben J. U. v O. v O. h. Po smrti J. U. m. b. zdědila jeho manželka M. U. a po její smrti její sestra R. V., která pak dne 25. 2. 1963 domek čp. 139 (nyní čp. 107) v O. darovala státu a U. m. b. dala do úschovy J. K., neboť se přestěhovala do P. a nemohla se o b. řádně starat; m. b. se pak bez vědomí R. V. dostal do správy někdejšího O. m. v O. h. (dnes M. a g. O. h. v R. nad K.); tento b. nebyl nikdy nějakým správním aktem zkonfiskován, znárodněn či vyvlastněn. Dům v O. byl na základě dohody z 19. 2. 1992 vydán ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. M. V. (dohoda o vydání domu byla registrována tehdejším státním notářstvím a je označena spisovou značkou tohoto notářství REH 41/92).
Ve vyjádření žalovaného K. k. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když odvolací soud v daném případě rozhodl v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. Žalobce měl svůj nárok uplatňovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, jako právního předpisu speciálního a nikoli až nyní uplatňovat tvrzený nárok podle občanského zákoníku jako předpisu obecného.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 106/2008 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem
z 29. 6. 2005 (sp. zn. 24 Co 68/2009 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Při posuzování projednávané právní věci v daném případě odvolací soud aplikoval (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 29. 6. 2009, na str. 2-3) na její právní posouzení zejména ustanovení §1 odst. 1, §3 odst. 1, §5 odst. 1,2 a 4 a §6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na straně jedné a naproti tomu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§80 písm. c/ občanského soudního řádu), popřípadě ochrany majetkového práva (ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž věc převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva podle restitučních zákonů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.
(v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948
a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před
25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním ale i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu