ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4029.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4029/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovksého a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele V. P. , zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou, 251 01 Říčany, Ulice 17. listopadu č. 230, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci z 28. 4. 2008, sp. zn. 30 Co 539/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 186/2004 (žalobce Obec Nová Ves, IČ 0083 1433, Nová Ves č. 213, zastoupené JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Florenci 1, a dalších účastníků řízení: 1. V. P., zastoupeného JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, advokátkou, 2. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 3. Státního statku Jeneč, IČ 0001 6918, Jeneč, Karlovarská 7, zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou, 591 00 Žďár nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, 4. Lesů ČR, státního podniku, IČ 4219 6451, 500 00 Hradec Králové, Přemyslova 1106, 5. P. Ž., a 6. P. K., 7. B. Ž., zastoupených Mgr. Bohumilou Vondříčkovou, advokátkou, 480 00 Liberec 3, Na Rybníčku 387/6, a dále 8. Farmy Chrastava, s. r. o. (v likvidaci), IČO 6132 8847, Chrastava - Nová Ves č. 1, 9. T. M., 10. P. K., a 11. J. K., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující Obce Nová Ves, podané u soudu 18. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 10. 5. 2006, čj. 18 C 186/2004-102. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba uvedené žalující obce, domáhající se, aby bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Liberec z 1. 4. 2004, PÚ-R-7756/04-7131-Šp., jímž bylo rozhodnuto, že V. P. je vlastníkem deseti pozemků v katastrálním území N. V. u Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 1002 a na listu vlastnictví č. 377 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Liberci. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalující Obce Nová Ves a účastníků řízení P. Ž. a B. Ž. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 28. 4. 2008, sp. zn. 30 Co 539/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 10. 5. 2006, čj. 18 C 186/2004-102, změněn tak, že „se zčásti nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu v Liberci z 1. 4.2004, zn. PÚ - R - 7756/04-7131-Šp., tak, že V. P., není oprávněnou osobou a není vlastníkem nemovitostí“ parc. č. 511/2, parc. č. 511/4, parc. č. 516/3, parc. č. 520/1, parc. č. 508/2, parc. č. 453/2, st. 390, st. 392, st. 391, a parc. č. 515 v katastrálním území N. V. u Ch. (které podle v řízení předloženého geometrického plánu jsou nyní označeny jako pozemky č. 543/8, č. 453/9, č. 519/2, č. 537/5, č. 571/5, č. 1748/2, st. 188/1 a st. 186/6). Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a ostatními účastníky řízení (s výjimkou V. P.) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. V. P. bylo uloženo nahradit žalobci Obec Nová Ves náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 1.280,- Kč a náklady řízení odvolacího částkou 1.042,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal k odvoláním odvolatelů rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo a po dílčím doplnění řízení dospěl k závěru, že jen odvolání žalující obce je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tu předcházelo řízení soudnímu řízení u pozemkového úřadu, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Liberec z 1. 4. 2004, zn. PÚ-R-7756/04-7131-Šp., jímž byl návrh Obce Nová Ves zamítnut. Pozemkový úřad měl za to, že v daném případě bylo na státu, aby prokázal právní titul nabytí vlastnictví k pozemkům, když v tomto případě současně s převodem obecního majetku z obce Chrastava na obec Nová Ves (v souvislosti s jejím vznikem) přešly rovněž i restituční závazky spjaté s tzv. historickým majetkem. Původní vlastník pozemků, o něž jde v tomto řízení, vydal pozemky dobrovolně, když po úrazu nemohl pozemky obdělávat.
Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že účastník řízení V. P. je v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., který svůj restituční nárok uplatnil řádně a včas. Odvolací soud však měl za to, že z žádného listinného důkazu, které měl soud v tomto řízení co do listinných důkazů k dispozici, nevyplývala jakákoli forma nedobrovolnosti předání pozemku právním předchůdcem účastníka řízení V. P. obci Chrastava. Odvolací soud k tomu uváděl, že „z listin z padesátých let minulého století, které měl soud k dispozici, vyplývá, že právní předchůdce V. P. - K. P. dobrovolně vrátil pozemky získané původně přídělem od státu, a to i když se nedochovala písemná dohoda o vrácení přídělu.“ Pokud další hospodaření na přídělu již nepovažovala některá ze stran přídělového řízení za možné, bylo tu přípustné, dovozoval odvolací soud, takový vztah ukončit odnětím přídělu, ale i dohodou o vrácení přidělených nemovitostí. Původní vlastník tu uplatnil jen reklamaci vůči vyúčtování vzniklého z vyúčtování přídělu; kalkulace takového vyúčtování nemusela být součástí dohody o vrácení přídělu. Odvolací soud měl proto za to, že restituční důvod, který shledal ve svém uvedeném rozhodnutí správní orgán, že totiž k přechodu vlastnictví na stát došlo v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu (jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), nebyl v řízení prokázán. Odvolací soud proto považoval žalobu žalující obce za důvodnou a měl za to, že o nároku V. P. (právního nástupce K. P.) mělo být rozhodnuto jinak. Ve smyslu ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu proto odvolací soud změnil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodnutí správního orgánu nahrazuje svým odlišným rozhodnutím v mezích podání žaloby žalující obce (ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu); zamítavá část správního rozhodnutí zůstala žalobou žalující obce nedotčena.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a na ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. i č. 177/1996 Sb. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 v návaznosti na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníku řízení V. P. dne 17. 6. 2008 a dovolání ze strany tohoto účastníka řízení, zastoupeného advokátkou, bylo dne 18. 7. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel V. P. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal především, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu a neposkytl odvolateli V. P. poučení a nevyzval jej k doplnění jeho tvrzení, když totiž podstata jeho odvolání spočívala jen na námitce, že nebylo doloženo, že restituční nárok nebyl řádně uplatněn, ale otázka restitučního nároku samotného nebyla odvoláním nastolena. Bez tohoto poučení a výzvy ze strany soudu je potom třeba hodnotit rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí překvapivé. Kromě toho, pokud odvolací soud uváděl ve svém rozsudku (na str. 2 p. v.), jak bylo řízení jím doplněno, potom „z protokolu o odvolacím jednání, které se konalo 17. 3. 2008, není vůbec patrné, že by listiny, uváděné v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, byly při jednání u odvolacího soudu čteny; nad to listiny z 2. 5. 1957 a z 8. 8. 1980, uváděné odvolacím soudem, se při lustrování spisu nepodařilo vůbec dohledat; rozhodnutí odvolacího soudu trpí tedy i zmatečností pro neprovedení důkazů, na něž se odvolací soud ve svém rozhodnutí odvolává.
Dovolatel vytýkal dále že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že „K. P. (právní předchůdce účastníka řízení V. P.) z důvodu své částečné invalidity nebyl schopen získaný zemědělský příděl obhospodařovat a ze svého získaného příjmu hodnotu přídělu státu zaplatit, takže je pravděpodobné, že svůj příděl nabídl zpět státu a dobrovolně jej odevzdal s veškerými účinky ve smyslu §132 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku“. Podle názoru dovolatele pro takový závěr není opora v důkazech, o nichž odvolací soud uvádí, že je v rámci odvolacího řízení provedl. Naopak svědek M. J. v tomto řízení vypověděl, že K. P. byl schopen plnohodnotně hospodařit.
Dovolatel nepovažoval za správný ani další skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel, týkající se invalidity K. P., pro niž údajně nemohl na přidělených pozemcích hospodařit. Pozemky a veškerý živý a mrtvý inventář, patřící k usedlosti, přidělené K. P., převzalo totiž už v roce 1953 místní jednotné zemědělské družstvo, takže K. P. v roce 1955 již bezprostředně na přidělených pozemcích nehospodařil. V daném případě tedy nebyla objasněna otázka, proč pokud se přídělce nemovitostí stal družstevníkem a na přídělu hospodařilo družstvo a povinnost splácet příděl přešla na družstvo, proč tu měl být důvod pro vrácení pozemku státu. Nebylo také objasněno, zda např. K. P. přestal být členem jednotného zemědělského družstva. Z celého přídělového spisu, který měl soud k dispozici, vůbec nevyplývalo, že by K. P. přidělený zemědělský majetek státu vrátil. Podle názoru dovolatele „stav, kdy je zjištěno, že stát s majetkem přídělce začal nakládat jako se svým a není současně zjištěno, že na K. P. bylo vyžadováno, aby splácel cenu majetku, na němž již několik let nehospodařil, a že by mu bylo ukládáno zaplatit na tehdejší poměry značnou částku 18.444,60 Kč“ je vycházením ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel ještě zdůrazňoval, že svůj restituční nárok řádně a včas uplatnil, a to výzvou u pozemkového úřadu; podmínkou vzniku nároku tu nebylo doručení této výzvy povinné osobě.
Ve vyjádření účastníka tohoto řízení - Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele V. P. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Pozemkový fond ČR vyslovil svůj názor, že v tomto soudním řízení nebylo prokázáno, že by tu došlo k řádnému a včasnému uplatnění nároku oprávněnou osobou. Z hlediska obsahu uplatnění nároku „musí se tu vždy jednat o uplatnění nároku (či výzvy) k vydání nemovitosti, nikoliv o prostý požadavek na bezplatné zjištění podkladů pro nárok“. V tomto smyslu v daném případě „ze skutečnosti, že tu existuje jen formulářová žádost o bezplatné zajištění podkladů, datovaná 28. 12. 1992, nevyplývá, kdy a zda vůbec tu byl uplatněn samotný nárok na vydání nemovitostí“.
Ve vyjádření účastníků řízení P. K. a B. Ž. k dovolání dovolatele V. P. bylo zdůrazněno, že B. Ž. a P. K. koupily dne 10. 7. 1998 od obce Nová Ves u Ch. pozemek parc. č. 515 (o výměře 3079 m2) v katastrálním území N. V. za 99.132,- Kč. Vklad vlastnického práva k tomuto pozemku byl povolen Katastrálním úřadem v Liberci rozhodnutím čj. 19010-V 11-3563/98 s právními účinky vkladu ke dni 30. 7. 1998; vzhledem k tomu, že předchozí nabyvatelé pozemku P. Ž., P. K. a B. Ž. nabyli nemovitosti od obce v dobré víře za cenu schválenou obecním zastupitelstvem, na získaném pozemku si na základě řádného stavebního povolení postavili dům, vznikla nová situace; ta by měla být vyřešena buď náhradním pozemkem či finanční náhradou.
Ve vyjádření žalující Obce Nová Ves k dovolání dovolatele V. P. bylo navrhováno, aby toto dovolání bylo zamítnuto. Toto vyjádření žalující obce popíralo (s poukazem na obsah soudního spisu) tvrzení dovolatele v jeho dovolání, a to že „otázka restitučního titulu nebyla v odvolání odvolatele proti rozsudku soudu prvního stupně nastolena“, také že „důkazy, na jejichž provedení se rozsudek odvolacího soudu odvolává nebyly v odvolacím jednání provedeny“ a že „hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem má slabiny“. Žalující Obec Nová Ves ze skutkových zjištění v tomto soudním řízení zdůrazňovala, že právní předchůdce dovolatele V. P. K. P. nikdy nebyl členem jednotného zemědělského družstva, že poté, kdy se rozhodl ukončit zemědělské hospodaření byl přijat za zaměstnance krajského národního výboru, že v usedlosti čp. 76 v N. V. nadále bydlel a pozemek parc. č. 515 užíval jako zahradu a později mu byl v N. V. přidělen byt o třech místnostech; nedošlo tedy k tomu, že by vůči K. P. byly uplatňovány „prvky svévolného jednání“; také původně vůči K. P. uplatněný nárok na zaplacení 31.158,40 Kč byl snížen na částku 18.444,60 Kč při vrácení přídělu. V dosavadním průběhu řízení nebylo také doloženo, že by ze strany K. P. byla uplatněna jiná žádost než „žádost o bezplatné zjištění podkladů“ pro žádost o vydání předmětných nemovitostí.
Přípustnost dovolání dovolatele tu je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Své přípustné dovolání odůvodňoval dovolatel ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu i ustanovením §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud dovolatel uváděl, že tu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 psím. a/ občanského soudního řádu) vycházel dovolací soud z právního závěru např. rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o vadu řízení tu jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování, přičemž o takový nesprávný postup v řízení jde zejména tehdy, jestliže nesprávným postupem soudu došlo především k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. - Podle názoru dovolacího soudu v tomto případě k vadě řízení uvedeného druhu při projednávání této právní věci (sp. zn. 18 C 186/2004 Okresního soudu v Liberci) nedošlo.
Pokud dovolatel uplatňoval, že odvolací soud ve svém rozhodnutí z 28. 4. 2008 (sp. zn. 30 Co 539/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud rovněž při posuzování dovolacího důvodu, uplatněného dovolatelem, z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byly uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu, upravujících výslovně dovolací důvody (nyní v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudím spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá. - Dovolací soud v uvedeném smyslu nemohl v daném případě přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v rozporu s ustanovením §241a odst. 3 občanského soudního řádu v řízení a při rozhodování takto postupoval.
Pokud odvolací soud uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu z 28. 4. 2008, napadeném dovoláním dovolatele, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud i v daném případě z právního závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., se oprávněným osobám podle tohoto zákona (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydávají nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu (v rozhodném období 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) v důsledku i převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. se oprávněným osobám vydávají nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V Nejvyšším soudem sledované judikatuře odvolacích soudů došlo i k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., že totiž vzdání se přídělu zemědělské usedlosti, k němuž došlo např. v roce 1955, lze posoudit jako jednostranný právní úkon ve smyslu tehdy platného ustanovení §132 odst. 1 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. (dřívějšího občanského zákoníku). Takový přechod majetku sám o sobě není důvodem pro vydání nemovitosti podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ledaže by bylo plně prokázáno, že se tak stalo za podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (k tomuto právnímu závěru dospěl např. již Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí sp. zn. 22 Co 379/94). - Dovolací soud je toho názoru, že ani v této právní věci není pochybením odvolacího soudu, když zaujal citovaný právní závěr při aplikaci a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 4. 2008, napadeném dovoláním dovolatele, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by dovoláním dovolatele napadený rozsudek odvolacího soudu (sp. zn. 30 Co 539/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) byl nesprávný tak, aby bylo na místě jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele, které bylo dovoláním přípustným, ale nebylo shledáno jak odvolání důvodné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených v dovolacím řízení účastnicemi řízení P. K. a B. Ž. i žalující Obcí Nová Ves na vyjádření k dovolání dovolatele V. P., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů uvedeným účastníkům řízení nepřiznal (ohledně dovolacího řízení). Ostatním účastníkům tohoto řízení náklady řízení v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu