ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4058.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4058/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Z. F., a b) A. N., proti žalovanému M. s. Š. H. M., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 10 C 35/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2007, č. j. 40 Co 1297/2006-743, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům nemovitosti specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku. Odvolací soud ve výroku II. pouze upravil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výroky III. a IV.). Nárok na vydání věci uplatnily osoby oprávněné podle §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a to z důvodu obsaženého v §6 odst. 1 písm. g) téhož zákonného předpisu, neboť původní vlastnice (M. V.) uzavřela ohledně dotčených nemovitostí dne 22. 8. 1958 kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně i soud odvolací vycházely při svém rozhodování z právních závěrů dovozených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/1993 Sb.) a z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 59/95 (uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4). Zahrnutím hledisek hospodářských, sociálních i psychických je podán komplexní dosah hledisek působících na osobu uzavírající smlouvu omezující ji ve svobodě rozhodování. Fakticky v důsledku komplexu zjištěných skutečností o dopadu hospodářské a sociální situace byla M. V. výrazně omezena v možnosti disponovat se svým majetkem, že se ocitla v tísni natolik, že kupní smlouvu o převodu nemovitostí na stát uzavřela. Skutkový závěr i stavu tísně je odůvodněn objektivními skutečnostmi a je jejich logickým důsledkem. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o uzavření předmětné smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je tak dán. Zásadní spornou otázkou v dané věci je, zda došlo zásadní přestavbou budov, které v době odnětí tvořily m. Š. v H. M., ke změně stavebně technického charakteru ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 231/01, odvolací soud konstatoval, že každá zásadní přestavba nutně nemusí mít za následek ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby. Pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho obměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu, avšak zároveň nelze pominout nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti. Okresní soud se důkladně komplexně a správně vypořádal se všemi specifiky této konkrétní věci a správně uvažoval, že nemovitosti, které přešly na stát v roce 1958, tvořily ucelený uzavřený funkční komplex, který sloužil k obytným a hospodářským účelům. Důvod pro odepření vydání nemovitostí žalobcům dán není.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to do všech jeho výroků. Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud nebyl pravomocným k projednání uplatněného nároku, neboť předmětné budovy byly využívány k zemědělské výrobě, a nejednalo se tak o nemovitosti, u nichž byl možný postup podle zákona č. 87/1991 Sb. Restituční nároky bylo možné uplatnit jen podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Ve znění zákona č. 93/1992 Sb. byl o těchto restitučních nárocích oprávněný rozhodovat příslušný pozemkový úřad. Nesprávné právní posouzení se týká i problematiky zásadní přestavby dotčených nemovitostí. Ty již neslouží svému původnímu účelu, nýbrž v důsledku přestavby z nich byl vytvořen nový funkční celek, jenž slouží zcela jinému účelu (potřebám žalovaného jako společenská místnost v prostorách, kde se původně nacházely chlévy a kolny). Zásadní přestavbou bývalého příslušenství – chlévů – na společenskou místnost se zázemím se tato budova stala pro charakter svého využití stavbou hlavní. Zásadní přestavbou bývalých chlévů, kterou provedl žalovaný, se z bývalého příslušenství stala věc hlavní a z bývalé věci hlavní příslušenství nové věci hlavní. K výměně prvků dlouhodobé životnosti a jejímu rozsahu byl zpracován posudek soudním znalcem. Pokud pak tento znalec dospěl k nálezu, že u prvků dlouhodobé životnosti došlo k obnově stropů v rozsahu 50,56 % a u krovů v rozsahu 51,94 %, není možné učinit jiný závěr, než že v případě nemovitostí, jejichž vydání se žalobci domáhají, došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby. Uvedená otázka byla soudem odvolacím posouzena rozdílně od uveřejněné judikatury dovolacího soudu. Uplatnily-li žalobkyně svůj restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., pak pro jeho naplnění muselo být prokázáno, že při uzavírání kupní smlouvy M. V. byla v tísni a smlouvu uzavřela za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně tíseň nedovodil z provedených důkazů a z nich zjištěného konkrétního skutkového stavu, ale pouze odvoláním se na obecný stav tísně ve společnosti v letech 1948 až 1989. Skutkové závěry o tísni v projednávané věci nemají tak oporu v provedeném dokazování. Protože žalovaný má za to, že důvody podaného dovolání jsou opodstatněné a předpokládá, že podanému dovolání bude vyhověno, navrhuje, aby před rozhodnutím o dovolání dovolací soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil. Navrhuje též, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Po zahájení dovolacího řízení (dne 24. 7. 2007 - §82 odst. 1 o. s. ř.) zemřel žalobce a), M. F. Proto dne 11. 8. 2008 soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno s dědičkou žalobce a), a to Z. F., bytem v H. M., Zahradní 176/3.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V daném případě se sice jedná o rozhodnutí potvrzující poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem dvakrát zrušeny §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak ani v jednom případě nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že soud prvního stupně „rozhodl ve věci samé jinak“. Navíc soud prvního stupně nebyl ze strany soudu odvolacího ani vázán jím vysloveným právním názorem. Co do formulace výroku se sice v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2006, č. j. 10 C 35/92-713, liší od dvou předchozích rozsudků, nicméně obsah práv a povinností mezi stranou žalující a stranou žalovanou byl posouzen stejně. Obě zrušující usnesení soudu odvolacího pak neobsahují žádné závazné právní názory týkající se posouzení věci samé. Nebyl v nich tedy vyjádřen názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Jeho pokyny směřující k soudu prvního stupně se týkaly výhradně procesních otázek a potřeby provedení nových důkazních prostředků (zejména znaleckým posudkem). Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soudu prvního stupně nijak neomezuje (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1239 nebo též usnesení Vrchního soudu v Praze 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16). Přípustnost dovolání v této věci tak může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Namítá-li dovolatel, že žalobci uplatněný restituční nárok byl nesprávně posuzován podle zákona č. 87/1991 Sb., když na dané nemovitosti se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., pak dovolací soud nemůže takovému argumentu přisvědčit. Odvolací soud v tomto ohledu na základě zjištěných skutkových okolností dospěl ke skutkovému závěru, že předmětné nemovitosti tvořící objekt mlýna sloužily svému hospodářskému účelu jen do roku 1951, kdy byl provoz mlýna zastaven z rozhodnutí okresního úřadu. Provoz objektu mlýna navíc ani nesloužil zemědělské výrobě, neboť jeho činnost byla zaměřena na upravování již zemědělsky dokončených produktů (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci vydané v této věci dne 10. 11. 1997, č. j. 40 Co 904/96-268). Na základě takto učiněného skutkového závěru, jenž nemůže být v předmětném dovolacím řízení přezkoumáván (§241a odst. 3 o. s. ř.), odvolací soud správně dospěl k závěru, že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť pro aplikaci zákona o půdě by musela být splněna podmínka, aby se jednalo o nemovitosti, které byly ke dni odnětí zemědělsky obhospodařovány a užívány ve smyslu §1 odst. 1 a §30 zákona o půdě (viz obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2004, č. j. Konf 4/2003-16, www.nssoud.cz).
Co do posouzení zásadní přestavby předmětného objektu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani argumenty žalovaného upínající se ke zpochybnění správnosti posouzení této skutečnosti nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Při pominutí argumentace žalovaného směřující ke zpochybnění skutkových zjištění, na něž se rovněž vztahuje již výše citovaný §241a odst. 3 o. s. ř., neshledal dovolací soud v rozhodnutí soudu odvolacího žádných odchylek od právních závěrů dovozených v již obsáhlé a ustálené judikatuře Nejvyššího či Ústavního soudu ohledně výkladu zásadní přestavby ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Pro úvahu o zásadní přestavbě (v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby), je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu 28. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 905/2001, či rozsudek téhož soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2210/2000, oba veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Zásadně tedy musí dojít k obměně těch konstrukcí a prací, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí; půjde tedy zejména o změnu hlavních nosných konstrukcí (svislých i vodorovných), o výměnu konstrukce střechy a v některých případech též o podstatné zásahy do konstrukce schodiště (pokud schodiště tvoří součást nosného systému stavby).
Zdůrazňuje-li žalovaný, že u některých prvků dlouhodobé životnosti včetně „sociálního zařízení“ došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku (konkrétně v dané věci mělo jít o stropy v rozsahu 50,56 % a u krovů v rozsahu 51,94%), neznamená to ještě – jak správně konstatoval odvolací soud – automatický závěr o tom, že došlo k zásadní přestavbě. Odvolací soud přiléhavě poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 231/01 (viz odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dovolací soud k tomu uvádí, že podobné závěry byly obsaženy i v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, (oba nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), tedy že:
1. je třeba i přes takto „matematicky“ přesný výklad dotčeného ustanovení zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu
2. jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné
3. zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí jednotlivých prvků.
Dovolací soud pak tyto závěry promítnul i do své judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2604/2008, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Dovolací soud konstatuje, že soud odvolací se při posouzení předmětného případu od těchto judikatorních závěrů neodchýlil.
Způsobu hodnocení stavu tísně při uzavíraní kupní smlouvy u právní předchůdkyně žalobců provedenému odvolacím soudem taktéž není možné připsat zásadní právní významnost. Odvolací soud vycházeje z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu zcela přesvědčivě, pečlivě a logicky odůvodnil závěr o existenci restitučního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. V tomto ohledu je možno poukázat zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, číslo 7 – 8, www.nsoud.cz, z něhož se podává, že „tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 o. z.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Dále je možné odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 179/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 86, svazek 6, v němž je konstatováno, že „v období let 1948 – 1989 se fyzická osoba jako vlastník nemovitosti nacházela v situaci, v níž často činila právní úkon, který by v právním státě neučinila. Vědomí, že jednotlivec byl tehdy fakticky i právně v submisivním postavení vůči vrchnostenskému státu oslabovalo „a limine“ jeho schopnost a odvahu vésti spor se státem a jeho nástroji“. Odvolací soud vycházeje z těchto obecných právních závěrů přihlédl ke konkrétním a zcela specifickým okolnostem daného případu a podrobně vylíčil, v čem spatřuje stav tísně na straně právní předchůdkyně žalobkyň. Pokud pak dovolatel zpochybňuje posouzení jednotlivých skutkových okolností provázejících uzavření předmětné kupní smlouvy v roce 1958, uplatňuje tak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemůže být – jak i shora konstatováno – předmětem daného dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům II., III. a IV., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu