ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4058.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4058/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovaným 1) D. Š., 2) Ing. P. Š., oběma zastoupeným JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 525 a 3) F. C. Š., zastoupenému Danou Nožičkovou, zaměstnankyní Okresního soudu v Uherském Hradišti jako opatrovníkem, o zaplacení 608.363 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 177/99, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 60 Co 147/2013-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 17. 9. 2012, č. j. 5 C 177/99-344, ve výroku I. uložil žalované D. Š. povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 248.620,50 Kč a z 21 % úroku z prodlení za období od 1. 1. 1997 do 23. 4. 2004 částku 105.760,50 Kč. Ve výroku II. uložil žalovanému P. Š. povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 248.620,50 Kč a z 21 % úroku z prodlení za období od 1. 1. 1997 do 23. 4. 2004 částku 105.760,50 Kč. Ve výroku III. uložil žalovanému F. C. Š. povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 80.946 Kč a z 21 % úroku z prodlení za období od 1. 1. 1997 do 23. 4. 2004 částku 40.661 Kč. Současně ve výroku IV. zamítl žalobu co do 21 % úroku z prodlení z částky 578.187 Kč za období od 1. 1. 1997 do 23. 4. 2004 v rozsahu 635.572 Kč. Ve výroku V., VI., VII. rozhodl o povinnosti žalovaných 1), 2) a 3) uhradit soudní poplatek na účet Okresního soudu v Uherském Hradišti. Dále ve výroku VIII., IX. a X. rozhodl o povinnosti žalovaných 1), 2) a 3) uhradit České republice náklady řízení a ve výroku XI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání žalovaného 1) a 2) Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 60 Co 147/2013-390, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil. Ve výroku II. odvolání žalovaných 1) a 2) proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně odmítl. Ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. tak, že každému z žalovaných 1) a 2) uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 9.940 Kč. Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII., IX. a XI. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Vyšel přitom z nesporných zjištění, podle nichž nemovitosti včetně domu byly právnímu předchůdci žalovaných F. Š. vydány neprodleně na základě dohody o vydání věci ze dne 3. 4. 1991, registrované na Státním notářství v Uherském Hradišti dne 13. 4. 1991, č. j. Re 82/91, ještě před vyčíslením rozdílu mezi cenou podstatně zhodnocené stavby a náhradou v případě jejího nevydání. Vzal za prokázané, že žalobkyně doručila právnímu nástupci F. Š. a zároveň právnímu předchůdci žalovaných J. Š. výzvu ze dne 27. 9. 1996, č. j. 702453/68801/RES/96/44, k zaplacení náhrady podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve výši 608.363 Kč do 31. 12. 1996.
Z toho odvolací soud dovodil, že od 1. 1. 1997 počala běžet tříletá promlčecí doba a během které ještě před jejím uplynutím podala žalobkyně u soudu proti právnímu předchůdci žalovaných J. Š. žalobu a domáhala se zaplacení náhrady 608.363 Kč s 21 % p. a. úrokem z prodlení od 1. 1. 2007 do zaplacení. Ohledně nároku na úhradu rozdílu za podstatné zhodnocení stavby podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a lhůty k jeho uplatnění odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 465/2004. Vyslovil, že byla-li stavba oprávněné osobě vydána neprodleně, ještě před vyčíslením rozdílu mezi cenou podstatně zhodnocené stavby a náhradou v případě jejího nevydání, pak časový odstup do vyčíslení tohoto rozdílu, nemůže jít k tíži nároku, vzniklého podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Zaujal názor, že nestanoví-li uvedené ustanovení počátek běhu ani délku lhůty k uplatnění tohoto nároku, je nutno aplikovat §563 o. z. o tom, že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán, přičemž obecná promlčecí lhůta začne běžet následujícím dnem po doručení žádosti České republiky – Ministerstva financí s vyčíslenou částkou oprávněné osobě. Odvolací soud odkazoval i na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na rozhodnutí ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003 a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/07 s tím, že právo bylo vykonáno v době stanovené v ustanovení §101 o. z. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že k promlčení podle žaloby uplatněného nároku nedošlo a žalovanými 1) a 2 vznesená námitka promlčení není důvodná.
Původnímu vlastníku C. Š. bylo odňato vlastnické právo k domu č. p. 245 na pozemku parc. č. St. 528, pozemek parc. č. St. 528 a pozemek parc. č. 4990/1 v katastrálním území U. B. rozhodnutím Finančního odboru ONV v Uherském Hradišti ze dne 7. 7. 1960, č. j. Fin. 3549/1960, Fin. 3550/1960, podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Odvolací soud vyslovil, že zákon č. 403/1990 Sb. se podle §1 vztahuje na následky této majetkové křivdy, nikoliv na náhradu škod na domě způsobené užíváním vojenského útvaru v době trvání vlastnického práva původního vlastníka C. Š., které na vyčíslení náhrady podle §10 odst. 3 a §19a odst. 1, 3, 4 zákona č. 403/1990 Sb. nemají vliv. Odvolací soud proto odvolací námitky žalovaných 1) a 2) považoval za nedůvodné.
Odvolací soud dodal, že právní předchůdce žalovaných oprávněný F. Š. se, vycházeje z dohody o vydání věci ze dne 3. 4. 1991 uzavřené mezi ním jako oprávněným a Státním statkem Bojkovice, státním podnikem, jako povinným, rozhodl pro vydání nemovitostí, aniž by mu byla oznámena výše zhodnocení nemovitostí příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Současně byl srozuměn s tím, že vzhledem ke zhodnocení nemovitostí bude platit náhradu, která nebyla vyčíslena a kterou následně vyčíslí příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Povinná osoba vydala nemovitosti po vzájemné dohodě dříve, než jí ukládalo ustanovení §10 odst. 3 věta druhá zákona č. 403/1990 Sb. Nemovitosti byly právnímu předchůdci žalovaných oprávněnému F. Š. podle dohody vydány a na povinnosti zaplatit podle §10 odst. 3 a §19a odst. 1, 3, 4 zákona č. 403/1990 Sb. uplatněnou náhradu nemá tato skutečnost namítaná žalovanými 1) a 2) žádný vliv. Odvolací námitky žalovaných 1) a 2) jsou tedy nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Jeho přípustnost dovozovali z nesprávného výkladu zákona č. 403/1990 Sb. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Tvrdili, že nelze považovat za správný názor soudů obou stupňů, že předmětná nemovitost byla rodině odebrána až v roce 1960 a nikoliv v roce 1952. Podle dovolatelů zákon č. 403/1990 Sb. v ustanovení §1 se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených odnětím vlastnického práva podle vl. nař. 15/1959 Sb. a opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Podle ustanovení §2 vl. nař. 15/1959 Sb. se toto nařízení vztahuje na věci, které jsou ve vlastnictví fyzických osob nebo soukromých právnických osob a jsou zcela, popř. převážně užívány organizacemi v socialistickém sektoru k plnění jejich úkolů, a to na základě nájemního nebo jiného právního poměru, vzniklého před počátkem účinnosti tohoto nařízení. Z uvedeného dovozovali, že samotné nařízení přiznává, že majetek, který bylo možno vyvlastnit, byl již nějakou dobu užíván na základě nájemního poměru, tedy právní poměr musel existovat a nebylo možno ho opomenout s tím, že restituční zákony mají vymezené rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a celé restituce se touto dobou řídí, proto není období užívání státem vázané jen na vznik vyhlášky.
Namítali, že pokud Ministerstvo financí se staví do pozice nástupce MNHP povinné osoby Statku, s. p. Bojkovice, měl by se postavit i za další státní organizace, které mu předcházely a vzít za ně zodpovědnost, neboť to byl stát, kdo v roce 1952 nastěhoval do vilky dovolatelů velitelství Vnitřní stráže, vojenského útvaru MV 4260, i s posádkou. Tyto jednotky vznikly 1. 5. 1952 a opět zanikly zařazením do ČSA dne 31. 12. 1965. Konstatovali, že dne 27. 3. 1964 převzal vilu tehdejší MěNV v Uherském Brodě a následně další organizace. Podle dovolatelů tito předchůdci se podíleli na zničení celé vily včetně přilehlých pozemků od roku 1952. Tvrdili, že žalobkyně soustavně ignoruje tuto skutečnou dobu užívání a tím upírá možnost objektivního ocenění stavby. Nesouhlasili s vyjádření zástupce žalobkyně, že jejich právní předchůdci si měli předešlé nájemní vztahy řešit podle tehdy platného občanského zákoníku, neboť dnes jsou již promlčené. Dovolatelé se tedy nemohli tehdy domáhat svých oprávněných nároků. Namítali, že pokud jsou žalobkyní pokládány za dlužníky, i když nebylo definitivně určené zda k nějakému dluhu došlo, nadále neuznávají tvrzení, že došlo ke zhodnocení stavby, neboť nebyl změněný ani půdorys (přístavba) ani výška budovy (nadstavba). Podle dovolatelů údržba, případná výměna oken, dveří, opravy některých konstrukčních prvků, se běžně považuje za běžné udržování, která každá stavba potřebuje během 40 let . Nesouhlasili se skutkovými zjištěními vážícími se ke zjištění zhodnocení vydaných nemovitostí.
Za nesprávnou aplikaci práva považovali rovněž výklad ustanovení §563 o. z. o promlčení nároků, uplatněných touto žalobou. Odkazovali na ustanovení §101 o. z. s tím, že právo mohlo být vykonáno poprvé v den uzavření Dohody o vydání věci, tedy dne 4. 4. 1991. Tím, že povinná osoba toto právo neuplatnila, neznamená, že tak učinit nemohla. Svým nekonáním a neuplatněním svého práva založila důvody pro promlčení. V této souvislosti poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 665/2002 a sp. zn. 33 Odo 846/2006 upravující promlčecí dobu. Namítali, že pro počátek promlčecí doby je rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu . Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítala, že toto směřuje pouze proti otázkám skutkovým, což přípustnost dovolání nezakládá. Poukazovala na to, že v dovolání absentuje formulace otázek hmotného nebo procesního práva . Podpůrně poukazovala na skutečnost, že i v otázce promlčení přidržel se odvolací soud ustálené judikatury |Nejvyššího soudu.
V tomto směru odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 600/99 a, v němž byl zaujat názor, že počátek běhu obecné tříleté promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na zhodnocení nemovitosti vydané podle zákona č. 403/1990 Sb. začne běžet dnem doručení výzvy věřitele dlužníkovi. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 260/2007 Ústavní soud vyslovil, že rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty podle §101 o. z. u nároku povinné osoby na úhradu rozdílu hodnot nemovitostí (podstatného zhodnocení) je v intencích §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. výzva oprávněné osobě k plnění. Jejím právním podkladem je, při nedostatku speciální zákonné úpravy, ustanovení §563 o. z., přičemž určení doby splnění závisí na vůli věřitele a splatnost plnění se datuje prvním dnem po jejím doručení. A konečně odkazovala na řadu judikátů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 473/2008, 28 Cdo 465/2004, 2 Cdon 250/97, 28 Cdo 2936/2005 a 28 Cdo 1659/2003. Navrhla proto odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Vzdor tomu, že dovolání v této věci podrobně otázku přípustnosti neobsahuje, bral dovolací soud do úvahy důsledky plynoucí z ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., které je zajisté použitelné i pro dovolací řízení (srov. §243b o. s. ř.). Při úzkém sepětí dovolacích důvodů, jak je dovolatelé uplatnili, je zřejmé, že přípustnost dovolání spatřovali v jím vytýkaném odlišném právním posouzení těch otázek, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, a to dílem jako řešení odchylujícího se od dosavadní judikatury, dílem jako závěr, který nebyl dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešen. Dovolací soud proto považuje tvrzení o přípustnosti dovolání za dostatečně formulovaná, argumentům dovolatelů však nemohl spolehlivě přisvědčit, takže ve svém důsledku shledává dovolání nepřípustným.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaní 1) a 2) uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Nejvyšší soud předně poukazuje na své rozhodnutí ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2936/2005, v němž vyslovil : ,, Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 600/99 (čl. 50 spisu), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 250/97, z rozsudku téhož soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003 a z celé řady dalších judikátů je patrné, že interpretační praxe sleduje konstantně jedinou linii – totiž že výchozí právní skutečností, rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty 101 o. z.) u nároku povinné osoby na úhradu rozdílu hodnot nemovitostí (podstatného zhodnocení), je v intencích §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. výzva povinné osoby oprávněné osobě k plnění; jejím právním podkladem je, při nedostatku speciální zákonné úpravy, ustanovení §563 o. z. Určení doby splnění závisí na vůli věřitele a splatnost plnění se datuje prvního dne po věřitelově požádání; účinnost žádosti resp. výzvy je dána jejím doručením dlužníkovi “( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 473/2008).
Ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud též vyslovil: ,,Námitky dovolatelů vůči skutečnostem rozhodným pro výši zhodnocení nemovitostí) jsou povahy skutkové, nikoli právní, a dovolací soud není v rámci své přezkumné činnosti (výklad §243a o. s. ř.) oprávněn do skutkového základu věci, zjištěného nižšími instancemi, zasahovat“.
Pro úplnost se v dané věci sluší uvést, že dovolaní žalovaných 1) a 2), které je založené též na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, nemůže obstát i proto, že jediným způsobilým odvolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), totiž otázky týkající se výlučně výkladu a aplikace práva na zjištěný skutkový stav (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 804/2014).
Dovolatelé, kteří (jak uvedeno shora) „dovolání směřují proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňují žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatelů uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit tvrzením dovolatelů o existenci uplatněných dovolacích důvodů, takže na dovolání nebylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Přistoupil proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Josef Rakovský předseda senátu