ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4062.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4062/2017-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: G. L. , zastoupený Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalované: M. G. , zastoupena JUDr. Karlem Křížem, advokátem se sídlem v Chomutově, Zborovská 1932/4a, o zaplacení částky 112 243 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 231/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2017, č. j. 10 Co 647/2016-78, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. července 2016, č. j. 16 C 231/2013-70, jímž byly zamítnuty návrhy žalované ze dne 29. 6. 2016 na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. března 2016, č. j. 16 C 231/2013-30) a odvolání proti tomuto rozsudku, Nejvyšší soud odmítl (dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), se poměřuje ustanovením §237 o. s. ř. – hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení předestřené otázky procesního práva (vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení §58 o. s. ř., co do „omluvitelnosti“ důvodu, pro nějž měla být žalovaná – dle svého tvrzení – vyloučena ze včasného podání opravných prostředků proti rozhodnutí soudu prvního stupně) se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné tamtéž pod č. 99, ročník 2016), dle níž za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku, která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti.
Podstata argumentace žalované – ve vztahu k důvodům zmeškání lhůty – zde tkví nikoliv v tom, že by jí ve včasném učinění příslušných úkonů bránila překážka objektivní povahy (či jiná srovnatelná ospravedlnitelná okolnost), pro kterou by byla z úkonu vyloučena, nýbrž v tom, že se žalovaná neměla možnost včas seznámit s písemnostmi soudu (tvrdíc, že se v místě svého trvalého pobytu dlouhodobě nezdržovala a pobývala v zahraničí). Případy, kdy se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu seznámit s doručovanou písemností, řeší pak institut neúčinnosti doručení podle §50d o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1471/2016) a okolnosti doručení zásadně nelze řešit prostřednictvím institutu prominutí zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř. (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2696/2016 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 674/17, odmítl jako zjevně neopodstatněnou; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1270/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod č. 15, sv. 2, ročník 1998, či – z něj čerpající – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4775/2014).
Právní úprava doručování písemností přitom vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura). Uvedená zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení §46b písm. a) o. s. ř., z nějž vyplývá, že je věcí adresáta, zda se „pojistí“ proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něj bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10). K odstranění případné tvrdosti zákona – jak již výše uvedeno – slouží pak právě institut rozhodnutí o neúčinnosti doručení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6028/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 218/2016).
V popsané procesní situaci není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (jde-li o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015), kterou se dovolací soud přihlásil k onomu závěru, že za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat i okolnost účastníkem řízení (nebo jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, lze-li ji považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou (k tomu znovu srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod č. 99/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Relevantní není ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, jenž se týká řešení otázky naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání (a tedy ani s touto odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu není).
V situaci, kdy jako konformní s judikaturou obstojí již ten závěr, že nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 věty první o. s. ř. (na podkladě žalovanou uplatněných důvodů), pozbývá závažnosti řešení otázky týkající se včasnosti návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1 věty druhé o. s. ř.), proti němuž žalovaná současně brojí dovoláním a jenž odvolací soud zmiňuje jako další (samostatně stojící) důvod svého rozhodnutí a kdy řešení této otázky již nemůže ovlivnit správnost rozhodnutí a nemůže proto založit ani přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (neb na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu – z pohledu výsledku řízení – již nezávisí).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu