ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.409.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 409/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně K. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. d. B., o stanovení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 9/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, č. j. 51 Co 227/2004-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 15. 1. 2001, doplněnou dne 23. 5. 2001, 18. 10. 2001, 22. 11. 2001, 28. 5. 2002 a 24. 10. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobkyní nájemní smlouvu na jeden z bytů blíže popsaném v žalobě.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2004, č. j. 6 C 9/2001-99, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu č. p. 2993 v k.ú. Z. Dále zjistil, že žalobkyně složila členský vklad žalovanému dne 24. 5. 1999. Rovněž vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli v květnu roku 1999 smlouvu o budoucí smlouvě o převodu bytu do vlastnictví člena družstva, na základě které se žalovaný zavázal uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezplatném převodu bytové jednotky 1 + 1 s komorou v domě č. p. 2993 v P., Bramboříkova 6 včetně bezplatného převodu podílového spoluvlastnictví poměrné části společných prostor domu. Dále zjistil, že v článku III. smlouvy se účastníci dohodli, že výše uvedená smlouva bude uzavřena za předpokladu, že žalovaný vyváže nemovitost z předkupního práva ve prospěch předchozího vlastníka,žalobkyně zaplatí členský vklad ve výši 97.402,- Kč a osoby bydlící v bytě (současní nájemníci) ztratí právo na převod bytu do vlastnictví. V článku V. smlouvy se žalovaný zavázal převést žalobkyni byt do vlastnictví do 6 měsíců po splnění podmínek pro její uzavření a na základě článku VI. smlouvy měl mít nabyvatel do dne realizace převodu bytu do vlastnictví přednostní právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, a to do 14 dnů ode dne uvolnění bytu. Též vzal za prokázané, že žalobkyně zaplatila žalovanému 97.402,- Kč, a že účastníci dne 11. 11. 1999 uzavřeli další smlouvu shodného obsahu, pouze ujednání účastníků se lišilo od předchozí smlouvy v závazku žalobkyně uhradit družstvu další členský vklad ve výši 81.168,- Kč, který již žalobkyní uhrazen nebyl. Dovodil, že s ohledem na ustanovení §261 odst. 3 písm. b) o. z. v účinném znění musí smlouva o smlouvě budoucí splňovat požadavky ve smyslu ustanovení §289 a násl. obch. zák. a §50a o. z. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 Cmo 1/96 s odůvodněním, že vlastnické právo je právem věcným a nabývání vlastnického práva (k nemovitostem) je upraveno výlučně v občanském zákoníku. Dospěl k závěru, že obě výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 o. z. pro rozpor s kogentní úpravou obsaženou v ustanovení §50a, §132 a §133 o. z. Zaujal názor, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné pro neurčitost předmětu plnění, neboť z označení ve smlouvě není zřejmá identifikace konkrétního bytu. Dále vyslovil závěr, že byty požadované jako náhradní plnění nejsou právně volné a na všechny jsou uzavřeny řádné nájemní smlouvy. Pro úplnost dodal, že žalobkyně je oprávněna s ohledem na neplatnost předmětných smluv požadovat vrácení částky 97.402,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §450 o. z.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, č. j. 51Co 227/2004-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmětné smlouvy nesplňují náležitosti o převodu nemovitosti, neboť je v nich neurčitě vymezen předmět plnění. Zaujal názor, že za rozhodující je nutné považovat písemně zachycený obsah závazku. Vyslovil závěr, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 o. z., přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu účastníka. Dále konstatoval, že výše uvedené smlouvy lze posoudit též jako absolutně neplatné pro neurčitost z hlediska ustanovení §37 odst. 1 o. z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 12. 1. 2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť se jedná o závazkový právní vztah mezi členem družstva a družstvem, který řeší obchodní zákoník. Podle dovolatelky otázka vztahu občanského zákoníku a obchodního zákoníku při posuzování platnosti dohody o budoucí smlouvě o nájmu družstevního bytu není řešena konstantní judikaturou. Namítala, že soudy obou stupňů nevycházely z vůle účastníků, kteří nemohli v roce 1999 uvést žádný konkrétní byt tak, aby mohl být konkretizován z hlediska určitosti předmětu smlouvy. Nesouhlasila tak se závěry soudů obou stupňů, že předmět převodu vlastnictví bytové jednotky je neurčitý a nemůže obstát z hlediska kogentní úpravy nabývání vlastnictví. Poukazovala na skutečnost, že v dané věci se nejednalo o kupní smlouvu, čili vlastnický vztah k určité věci, který řeší občanský zákoník, nýbrž o dohodu o smlouvě budoucí, která může být podle obchodníku zákoníku napsána obecným způsobem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o. s. ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky, směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena.
Smlouva o budoucí smlouvě musí obsahovat všechny podstatné náležitosti, které bude obsahovat budoucí smlouva. Podle ustanovení §50a odst. 2 o. z. se lze domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, tj. aby byla uložena povinnost uzavřít smlouvu, jejíž podstatné náležitosti (u smluvního převodu nemovitosti přesná identifikace předmětu převodu a při úplatném převodu též cena), byly již předtím dohodnuty smluvními stranami ve smlouvě o smlouvě budoucí. Soud nemůže sám na obsahu smlouvy resp. na jejích podstatných náležitostech ničeho měnit, doplňovat, upřesňovat předmět smlouvy apod. Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.) nic na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 1996 sp. zn. 1 Cmo 1/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 5/1996).
Náležitostmi smlouvy o převodu nemovitostí z hlediska její určitosti se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 103/99 a ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/1998.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení předmětného pozemku bylo závislé na zjištění platnosti obsahu předmětných smluv z hlediska budoucího závazku k převodu bytové jednotky. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou mezi účastníky v květnu 1999 a ze dne 11. 11. 1999 je nutno posoudit jako smlouvy absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §39 o. z., neboť je v nich neurčitě vymezen předmět plnění. Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí o převodu nemovitosti vzhledem k úpravě nabývání vlastnictví podle občanského zákoníku musí vyhovovat požadavkům ustanovení §50a odst. 1 o. z. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že podstatnou náležitostí smlouvy o převodu je přesná identifikace předmětu převodu. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od závěru odvolacího soudu, že k absolutní neplatnosti smlouvy je soud povinen přihlédnout i bez návrhu účastníka, t.j. z úřední povinnosti. Obdobnou problematiku již řešil dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002.
Pro úplnost nutno uvést, že nelze přisvědčit dovolatelce, že v dané věci se jedná o závazkový vztah mezi členem družstva a družstvem, který je upraven v obchodním zákoníku.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, náklady vzniklé žalovanému v souvislosti s podaným vyjádřením k dovolání pak dovolací soud nepovažoval za účelně vynaložené ve smyslu advokátního tarifu, ježto šlo o rekapitulaci právních závěrů soudů obou stupňů, nikoliv o nový právní rozbor vztahující se k podanému dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu