ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4091.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4091/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 6. 2008, sp. zn. 22 Co 811/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 7/2007 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalované společnosti s ručením omezeným P. E. zastoupené advokátem, o určení vlastnictví pozůstalosti ke Krumlovskému pivovaru), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 8. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 22. 1. 2008, č. j. 5 C 7/2007-427. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že K. p. – tj. pozemky parc. č. 756/1, parc. č. 756/2, parc. č. 910/1, parc. č. 910/2, parc. č. 910/3, parc. č. 911, parc. č. 914, parc. č. 915/1, parc. č. 977, parc. č. 988, parc. č. 1369, parc. č. 1449/4, parc. č. 1466/32 a budova čp. 27 (na pozemku parc. č. 756/1), budova bez čp. na pozemku parc. č. 756/2, další budova bez čp. na pozemku parc. č. 756/2, také budova bez čp. na pozemku parc. č. 757, rovněž budova bez čp. na pozemku parc. č. 977, také budova bez čp. na pozemku parc. č. 988, jakož i budova bez čp. na pozemku parc. č. 1369 v katastrálním území Č. K., zapsané na listu vlastnictví č. 3231 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. (katastrální pracoviště Č. K.) jsou ve vlastnictví pozůstalosti po JUDr. A. S. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované společnosti s ručením omezeným na náklady řízení 25.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 6. 2008, sp. zn. 22 Co 811/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 22. 1. 2008, č. j. 5 C 7/2007-427, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované společnosti s ručením omezeným na náhradu nákladů odvolacího řízení 26.164,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolacího soud dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání žalobkyně, když shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a že tento soud v projednávané právní věci správně dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví v daném případě.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Z. Č.; uvedený zákon nabyl účinnosti dnem 13. 8. 1947 a tímto dnem pozbyl JUDr. A. S., právní předchůdce žalobkyně, vlastnické právo ke všem nemovitostem, na něž se uvedený zákon vztahoval ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb., jako na nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový a obchodní, a na nemovitosti, zapsané knihovně na J. A. knížete ze S., J. k. ze S. a Dr. A. S., tj. všechny budovy zámku v Č. K. s jejich zařízeními, živým i mrtvým inventářem, se zásobami, jakož i s provozním kapitálem.
Dospěl proto odvolací soud (s poukazem i na závěry Ústavního soudu ČR ve stanovisku uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.) k výslednému právnímu závěru v této právní věci, že „nemovitosti, uváděné žalobkyní, přešly na stát před rozhodným obdobím podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na základě zákona č. 143/1947 Sb., zvláštní restituční předpis se co do nápravy nebo zmírnění majetkové újmy tohoto majetku netýkal a na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 1. 8. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 1. 9. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Českém Krumlově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 24. 6. 2008 (sp. zn. 5 Co 2245/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a případně i rozsudek soudu prvního stupně z 22. 1. 2008 (č. j. 5 C 7/2007-427 Okresního soudu v Českém Krumlově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala na to, že společným jmenovatelem v rozhodnutích soudů v této právní věci byl „shodný názor o vyvlastnění žalobkyní uváděného majetku zákonem č. 143/1947 Sb., tedy před 25. 2. 1948“. Nebylo tu však vzato v úvahu, že část majetku Dr. A. S. byla již od roku 1945 předmětem konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. a z něj vycházejícího výměru Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 1945, č. j. 05/1945, které nebylo ke dni účinnosti zákona č. 143/1947 Sb. ukončeno a není ukončeno vlastně až do současné doby. Proti uvedenému výměru, doručenému zástupci Dr. A. S., byl uplatněn opravný prostředek, když Dr. S. zároveň žádal o udělení výjimky z konfiskace podle §1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. (v níž bylo doloženo příkladné chování Dr. S. v době nacistické okupace); o uvedeném opravném prostředku však nebylo rozhodnuto. Podle názoru dovolatelky tu došlo v daném případě k zneužití konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., k níž nebyly zákonné předpoklady.
Podle názoru dovolatelky v daném případě spočívá zásadní právní význam i v otázce, zda mohl být na základě dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován i jiný majetek než majetek zemědělský. Ohledně majetku Dr. A. S. došlo totiž ke konfiskaci i jiného než zemědělského majetku, tedy ke konfiskaci nemovitostí, na které se dekret č. 12/1945 Sb. nevztahoval, a tedy došlo k odnětí majetku bez právního důvodu.
Dovolatelka zdůrazňovala, že není správný právní názor soudů obou stupňů, že „ke konfiskaci majetku Dr. A. S. došlo na základě zákona č. 143/1947 Sb.“. Dovolatelka je naproti tomu přesvědčena, že byl tento majetek již zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže nemohlo tu jít o odnětí majetku podle zákona č. 143/1947 Sb.; tímto zákonem byla „převedena na stát jen část předmětného majetku, a to z jednoho státního subjektu na druhý státní subjekt“; podle názoru dovolatelky vydáním zákona č. 143/1947 Sb. tu byla pouze snaha právně legalizovat konfiskaci mejetku Dr. A. S., která byla konfiskací majetku nezákonnou a neodpovídající ustanovením dekretu č. 12/1945 Sb. Dovolatelka je ovšem přesvědčena, že ani odnětí majetku Dr. A. S. zákonem č. 143/1947 Sb. není po právu, protože zákon č. 143/1947 Sb. byl vydán v rozporu s Ústavou čs. republiky z roku 1920, která totiž připouštěla vyvlastnění jen ve veřejném zájmu, vyvlastnění nesmělo být diskriminačního charakteru a nesmělo být provedeno svévolně. Proti odnětí majetku podle zákona č. 143/1947 Sb. se Dr. S. nemohl vůbec odvolat. Zákon č. 143/1947 Sb. je zákonem zcela ojedinělým v historii zákonodárství českých zemí. V daném případě nebylo dodrženo ani ustanovení tohoto zákona o náhradě za nemovitosti ve formě přiznaného náhradového důchodu. Nedošlo tu k nabytí majetku přímo hned ze zákona č. 143/1947 Sb.; Země Česká tu měla získat část konfiskovaného majetku, avšak rozsah této části majetku nebyl vůbec určen a ani orgán, určený k převzetí a správě majetku, nebyl včas určen; stalo se tak až k 1. 6. 1948.
V žádném případě tu nedošlo podáním určovací žaloby žalobkyní A. P. k obcházení restitučního zákonodárství. Bývalý zemský národní výbor v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. zrušil vyhlášku, která byla ohledně konfiskace majetku vydána podle dekretu č. 12/1945 Sb., aby tak „zrušením konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla otevřena cesta k širšímu nenapadnutelnému konfiskování majetku podle zákona č. 143/1947 Sb.“. K tomu došlo až 12. 2. 1948; zrušovací výměr mohl nabýt právní moci po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, tedy ke dni 28. 2. 1948, a tedy rozhodně po 25. 2. 1948 (tj. po rozhodném dni podle restitučních předpisů). Žalobkyně také podala restituční návrh řádně a včas podle restitučních předpisů; je sice pravdou, že tento restituční návrh byl zamítnut, ale tato skutečnost nehraje v tomto soudním sporu o určení vlastnictví žádnou roli, „protože zamítavé stanovisko bylo vydáno dříve, než mohla žalobkyně v řízení před pozemkovým úřadem získat přístup k dokladům zadržovaným Ministerstvem zemědělství až do roku 2001 a Ministerstvem financí až do roku 2007, jež se týkaly majetku Dr. A. S. a přechodu tohoto majetku na stát. Nelze tu tedy argumentovat tím, že žalobkyně měla možnost domoci se svého práva podle restitučních předpisů a že tedy údajně svou určovací žalobou obchází restituční předpisy. Dovolatelka proto vytýká soudům obou stupňů absenci potřebného zjištění skutkového stavu a chybnou aplikaci práva.
Dovolatelka poukazuje i na to, že podala u Ústavního soudu ČR návrh na přezkoumání ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být vyčkáno v dovolacím řízení výsledku tohoto přezkoumání.
Dovolatelka je i toho názoru, že na daný případ nelze uplatňovat právní závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), týkající se obcházení restitučního zákonodárství a nedostatku legitimního očekávání určení vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto soudním řízení, na straně žalobkyně A. P., právní nástupkyně původního vlastníka JUDr. A. S.
Dovolatelka posléze poukazovala i na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů uvedl (pod č. 757/1997) svůj názor (listina pořízená tímto výborem byla soudům v této právní věci žalobkyní předložena), že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvy a neposkytla žalobkyni účinný opravný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt, přičemž i byl žalobkyni znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelky byla třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 7/2007 Okresního soudu v Českém Krumlově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 6. 2008 (sp. zn. 22 Co 811/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedené, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byl zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni výslovně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované společnosti s ručením omezeným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu