ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.41.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 41/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. K., 2) A. K., 3) K. C., 4) A. C., oběma zastoupeným advokátem, 5) ČR - Správě a údržbě silnice F., státní příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, 6) T. ž., a.s., 7) L. ČR, státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. l8 C 246/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, č.j. 13 Co 370/98-166, takto:
Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.3. 1999, č.j. 13 Co 370/98-166, v odstavci A., jímž nebyla připuštěna změna žaloby podle podání žalobce ze dne 18. 3. 1999, se odmítá.
Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku uvedeného rozsudku, v odstavci B/1, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu v odstavci I tak, že byl zamítnut návrh na vydání jedné poloviny parcel č. 553-stavební plocha č. 161/3-orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř., se zamítá.
Zamítá se rovněž dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, č.j. 13 Co 370/98-166, v odstavci B/III., jímž byla zamítnuta žaloba na vydání věcí v tomto výroku uvedených, jakož i v části, pokud směřovalo proti výroku tohoto rozsudku v odstavci B/V., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem ve výroku odstavce A. nepřipustil změnu žaloby podle podání žalobce ze dne 18. 3. 1999. V odstavci B/I. změnil rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku tak, že zamítl návrh na vydání jedné poloviny parcel č. 553-stavební plocha a č. 161/3-orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř. Potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byl zamítnut návrh na vydání jedné poloviny parcel č. 553-stavební plocha a č. 161/3 - orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř., dále parcel č. 331-stavební plocha a 161/6-zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 179 pro katastrální území a obec Ř., parcel č. 475-stavební plocha, č. 133/1-ostatní plocha, 134/1-ostatní plocha, č. 136/1-ostatní plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 399 pro katastrální území a obec Ř., jakož i ve výrocích o náhradě prvostupňových nákladů řízení mezi účastníky. V odstavci V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. V odstavci C. výroku svého rozsudku nevyhověl návrhu na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal vydání nemovitostí zapsaných původně v pozemkové knize katastrálního území Ř. ve vložce č. 173 blíže popsaných v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jejichž majiteli byli E. S. a Ing. O. S. každý z jedné poloviny, jako i pozemků zapsaných původně v pozemkové knize katastrálního území Ř. ve vložce č. 174, jejichž výlučným vlastníkem byl E. S. Žalobce je přitom synem M. S. D., provdané S. a nezjištěného otce. Jeho matka byla provdána za E. S., zemřelého v roce 1953 a stala se jedinou dědičkou po něm. Sama zemřela 16. 4. 1959 a žalobce jako její jediný syn se potom stal jejím universálním dědicem. Pokud jde o Ing. O. S., není známo, zda žije, případně kdo je dědicem po něm. Odvolací soud uzavřel, že žalobce je jako občan ČR v postavení oprávněné osoby podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to ve vztahu k pozemkům zapsaným ve vložce č. 174 v celém rozsahu jako jediný dědic po matce, která opět byla jediným dědicem po původním vlastníku E. S., ve vztahu k pozemkům zapsaným ve vložce č. 173 pak z jedné poloviny, když nemůže požadovat vydání majetkových podílů Ing. O. S., k němuž nebyl v poměru, uvedeném v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dospěl dále k závěru, že pokud jde o žalované sub 1) a 2), pak podle smlouvy ze dne 20. 6. 1978, registrované Státním notářstvím ve Frýdku-Místku dne 28. 6. 1978 pod sp. zn. RI 746/78, původní nabyvatelé R. a G. K. převedli rodinný domek čp. 113 v Ř. spolu s právem osobního užívání parcel č. 331-stavební plocha a 161/6-zahrada z jedné poloviny do bezpodílového spoluvlastnictví syna J. a A. K., z jedné poloviny do osobního vlastnictví dalšího syna O. K. Ten pak daroval ze svého osobního vlastnictví polovinu nemovitostí, t.j. ideální čtvrtinu uvedeného rodinného domku a příslušných pozemků, jak jsou uvedeny výše, do vlastnictví své manželky A. K., a to smlouvou ze dne 15. 3. 1990 registrovanou Státním notářstvím ve Frýdku-Místku dne 20. 3. 1990 pod sp. zn. RI 851/90. Žalobce vůči J. a A. K. výzvu k vydání věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neuplatnil. Přitom z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve F. zjistil odvolací soud, že jako vlastníci zmíněných nemovitostí zde jsou uvedeny všechny čtyři uvedené osoby, včetně výše citovaných nabývacích titulů. Žalobce nenavrhl žádný důkaz pro své tvrzení o tom, že nárok na vydání věci uplatnil pouze vůči prvým dvěma žalovaným pro kusý výpis z katastru. Za této situace ve vztahu k nemovitostem p.č. 331-stavební plocha a 161/6 - zahrada nebyly splněny podmínky řádné výzvy jako hmotněprávního úkonu vůči všem, kdo zmíněné nemovitosti drží, a již z tohoto důvodu nebylo možno návrhu na vydání věci vyhovět, aniž by byl důvod zabývat se v této souvislosti důkazními návrhy žalobce, případně další obranou žalovaných.
Měnící zamítavý výrok týkající se nároku na vydání pozemků p.č. 553-stavební plocha a 161/3-zahrada směrující proti žalovaným sub 3) a 4), tedy K. a A. C., zdůvodnil odvolací soud zjištěním, že těmto bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku p.č. 161/1 a 165/3 dohodou ze dne 21. 8. 1967 uzavřenou mezi Čsl.státem-MNV v Ř., zastoupeným předsedou O. B. a tajemníkem G. R. a A. a K. C. Tato dohoda byla registrována dne 12. 4. 1968 pod R II 484/67. Odvolací soud rozdílně od soudu prvního stupně hodnotil povahu námitek uplatněných v tomto řízení, podle nichž měla být dřívější smlouva o nabytí vlastnictví pozemku státem stižena absolutní neplatností. Poukázal v tomto směru na rozhodující okolnost, že samotná dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku byla uzavřena v souladu s tehdy platnými předpisy, čemuž by nebránila ani okolnost, kdyby původní pozemek stát nabyl bez právního důvodu. Akceptoval v této souvislosti ustanovení §8 odst. 4 v souvislosti s ustanovením §6 zákona č. 87/1991 Sb., který zřízení práva osobního užívání pozemků označuje za překážku vydání bez toho, že by lišil způsob, jakým se pozemek dostal do dispozice státu.
Pokud jde o zamítnutí žaloby v části týkající se žalovaného sub 5) a vydání pozemku parcelní č. 1294 v kat. území Ř., do níž byly sloučeny části parcel 161/3 o výměře 62 m2 a 161/6 o výměře 52 m2 a která je součástí silnice III/4764, vyšel odvolací soud ze zjištění učiněných již soudem prvního stupně, a to z hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 30. 6. 1972. Dospěl k závěru, že i silnice či jiná terénní úprava je stavbou vyžadující stavební povolení ve smyslu ustanovení §71 zákona č. 50/1976 Sb., takže pozemky začleněné do silničního tělesa podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nelze vydat.
Konečně ve vztahu k žalovanému sub 6) převzal odvolací soud zjištění učiněná soudem prvního stupně v tom, že podle výměru ONV v Č. ze dne 25. 9. 1953, rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 12. 12. 1953, z rozhodnutí KNV v O. ze dne 14. 8. 1957, ONV ve F. ze dne 17. 7. 1966, jakož i z místopřísežného prohlášení šestého žalovaného pro účely zápisu do katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že pozemky vyvlastněné bratrům S. původně pro účely stavby internátní školy, slouží nadále účelu, pro nějž k vyvlastnění došlo, totiž ke zřízení stavby. Skutečnost, že stavba internátní školy byla dodatečně změněna na rekreační středisko, podle odvolacího soudu neznamená změnu v účelu, pro nějž bylo vyvlastnění provedeno. Námitky žalobce o nedostatečné identifikaci parcel, z níž nevyplývá, zda jsou sporné pozemky skutečně zastavěny stavbou rekreačního střediska a terénními úpravami, nepovažoval odvolací soud za významné. V tomto směru vyšel ze zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalovaný sub 6) vlastnil jiné stavby či pozemky, než právě zmíněné rekreační středisko. Pokud však žalobci proti němu uplatnili požadavek na vydání pozemků, bylo na něm, aby prokázal, že žalovaný sub 6) má ve své dispozici pozemky, které jeho právnímu předchůdci byly vyvlastněny, včetně toho, že jde o pozemky, které splňují podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. pro jejich vydání.
Ve vztahu ke změně žaloby provedené podáním žalobce ze dne 18. 3. 1999 odůvodnil odvolací soud svůj výrok o nepřipuštění změny žaloby tím, že podle této změny uplatňuje žalobce vůči šestému žalobci požadavky, které nebyly předmětem řízení proti tomuto subjektu před soudem prvního stupně. Vyhovění takové změně by znamenalo překročení mezí meritorního projednání věci soudem prvního stupně.
Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud dílem nedostatečnou specifikací návrhu, z něhož nebylo patrno, pro posouzení které otázky by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dílem odkazem na dostupnou běžnou judikaturu ve věcech restitučních.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. 6. 1999. Podáním došlým soudu prvního stupně dne 22. 7. 1999 podal žalobce dovolání proti shora uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, které dodatečně podrobně odůvodnil.
Přípustnost dovolání dovozoval žalobce zřejmě z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. To lze za použití výkladového pravidla ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. použitelného i v dovolacím řízení (§243c o.s.ř.) vyvodit z jeho tvrzení, že dovolací soud řešil otázky zásadního právního významu, které blíže rozvedl v souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř.
Podle dovolatele spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem:
1) v posouzení předběžné otázky podmiňující vznik práva osobního užívání, totiž platnosti smlouvy, kterou mělo vlastnictví k pozemkům v užívání K. a A. C. přejít na stát.
2) v otázce včasnosti řádné výzvy, kterou měl učinit žalobce vůči O. K. a A. K., Dovolatel tvrdil, že při formulaci výzvy vycházel z údajů patrných z identifikace parcel, přitom faktickými uživateli pozemků byli pouze O. a A. K., takže dovolateli jako osobě oprávněné nelze přičítat zavinění, že vycházel z jemu dostupných podkladů a podle nich výzvu učinil.
3) ve výkladu ustanovení §71 zákona č. 50/1976 Sb., když odvolací soud na jedné straně konstatoval, že "i silnice, či jiná terénní úprava, je stavbou vyžadující stavební povolení" ve smyslu citovaného ustanovení, takže "nelze pozemky začleněné do silničního tělesa vydat podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.". Protože však v řízení nebyly provedeny důkazy směřující k zjištění, zda takové povolení bylo vydáno platně, je otázkou zásadního právního významu posouzení "zda existence platného vydaného stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí na tu kterou stavbu zřízenou na pozemcích, jejich vydání se oprávněná osoba domáhá podle zákona č. 87/1991 Sb., je podmínkou vydání takových pozemků". Posouzení této otázky podle dovolatele bylo též významné pro správnost závěrů odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému sub 6) - T. ž. a.s. T., ohledně něhož odvolací soud uzavřel, že sporné pozemky jsou zastavěny stavbou podnikové školy, ač nebylo konkrétně zjištěno, na kterých pozemcích, a které konkrétní stavby byly zřízeny.
4) v tom, že není rozhodující druh stavby, která byla nakonec na vyvlastněném pozemku zřízena, nýbrž skutečnost, že vůbec byl pozemek k výstavbě použit. V této souvislosti namítal dovolatel, že existence rozhodnutí o změně užívání stavby, a to z podnikové školy (jak byl definován účel vyvlastnění) na rekreační středisko sama o sobě svědčí pro závěr, že vyvlastněné pozemky nebyly nikdy k původnímu účelu použity, takže šlo o formální důvod za účelem dosažení účelu vyvlastnění.
5) ve vadné aplikaci procesního předpisu v tom, že podání žalobce ze dne 18. 3. 1999 bylo hodnoceno jako změna návrhu, ač šlo jen o úpravu návrhu na zahájení řízení z 26. 10. 1995.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. poukazoval dovolatel na neúplnost zjištění odvolacího soudu vyplývající ze shora zaujatého odlišného stanoviska odvolacího soudu, pro které žalobcem navržené důkazy nepovažoval odvolací soud za významné.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není předně přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu v odstavci I., jímž nebyla připuštěna změna návrhu podle návrhu žalobce ze dne 18. 3. 1999. Z porovnání obsahu návrhu ze dne 26. 10. 1995 a podání označeného jako "upřesnění návrhu na zahájení řízení ze dne 26. 10. 1995" vzhledem k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. nade vší pochybnost vyplývá správnost hodnocení tohoto úkonu odvolacím soudem tak, že jde o změnu návrhu, neboť nově formulované nároky žalobce zde uvedené překračovaly předmět řízení, o němž do té doby soud prvního stupně jednal. Tomu odpovídající rozhodnutí odvolacího soudu, byť i zahrnuté ve výroku jeho měnícího rozsudku, tak neztrácí povahu usnesení vydaného podle §95 odst. 2 o.s.ř., který je použitelný i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Nejde pak o usnesení uvedené v ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrzení dovolání nesoucí se k nesouhlasu s tímto výrokem odvolacího soudu nelze podřadit ani pod některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., jejíž prokázání by jinak mělo za následek založení přípustnosti dovolání s důsledky důvodnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. O takový případ však nejde. V uvedeném rozsahu muselo být proto podané dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud jde o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem B/I., jímž byla zamítnuta žaloba na vydání jedné poloviny pozemků p.č. 553-stavební plocha a p.č. 161/3-orná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 401 pro katastrální území a obec Ř., vyplývá přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatelem uplatněné důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. však dovolací soud neshledal.
Dovolací důvod podle prvně uvedeného ustanovení míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací osud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně uvedený aspekt souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Shora uvedený měnící výrok založil odvolací soud na přiléhavé aplikaci v úvahu přicházejícího ustanovení §8 dost. 4 zákona č. 87/1991 Sb., který vylučuje možnost vydání pozemku oprávněné osobě, jestliže k němu bylo zřízeno právo osobního užívání. Stejně tak srozumitelně a správně dovodil odvolací soud důsledek vyplývající ze systematického výkladu tohoto zákona (§6 odst. 2 téhož zákona) o tom, že pro posouzení platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku podle dřívějších předpisů není rozhodující, jakým způsobem se stát vlastnictví pozemku zmocnil. Přípustnost zřízení tohoto práva nebyla vyloučena ani v případech, kdy stát nabyl pozemek bez právního důvodu, neboť právě takový případ má na mysli ustanovení citovaného §6 odst. 2 zákona. Taková okolnost se sice vztahuje k podmínkám vydání podle tohoto zákonného ustanovení, ovšem s omezením vyplývajícím z výslovného, jiný výklad nepřipouštějícího, ustanovení §8 odst. 4 zákona. Pro tento závěr měl odvolací soud dostatek skutkových zjištění, která v odůvodnění svého rozsudku neopomenul. Pro posouzení správnosti tohoto závěru odvolacího soudu tak nebylo zapotřebí provádět důkazy žalobcem opakovaně zmíněné v dovolání. V tomto rozsahu jsou proto dány podmínky pro zamítnutí dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř.
Pokud dovolání směřovalo proti odstavci III. výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního soudu na vydání tam uvedených pozemků, tvrdil dovolatel přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobce ve stadiu dovolacího učinil sice včasný návrh na připuštění dovolání rozsudkem odvolacího soudu, nespecifikoval však, pro kterou z otázek významných pro posouzení věci má být dovolání připuštěno. Dovolací soud bral do úvahy, že k účinnosti takového návrhu nepatří v zásadě požadavek, aby účastník okruh otázek činících rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, ve svém návrhu vymezil. To plyne už z povahy věci, když účastník nemůže předvídat, na posouzení kterých právních otázek odvolací soud své rozhodnutí založí. Z porovnání obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dovolacích tvrzení uplatněných dovolatelem uzavírá dovolací soud, že za otázky zásadního právního významu považoval dovolatel právní hodnocení odvolacího soudu, s nímž v dovolání vyslovil nesouhlas, tedy v rozsahu otázek uvedených pod bodem 1) až 5) shora uvedených. Z tohoto rozsahu se předně vymyká argumentace uvedená pod bodem 1) a 5), k níž zaujal dovolací soud stanovisko v rámci výše uvedeného odůvodnění. Zbývá posoudit, zda právní závěry odvolacího soudu, o něž se jeho rozhodnutí v potvrzující části rozsudku opírají, a které jsou dovolatelem zpochybňovány jak uvedeno pod bodem 2) až 4 shora činí napadený rozsudek v této části po právní stránce zásadně významným (§239 odst. 2 o.s.ř.).
k bodu 2:
V rozhodnutí publikovaném pod č. 24/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek byl vysloven závěr, podle něhož vyzve-li oprávněná osoba k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci. Uvedený závěr tak podtrhuje objektivní hledisko kladené na míru pečlivosti, kterou oprávněná osoba má vyvinout předtím, než k výzvě ve vztahu k povinné osobě přikročí. Tuto zásadu respektoval odvolací soud v této věci, když svůj právní závěr opřel o skutkové zjištění (jež se jinak vymyká dovolacímu přezkumu v této věci), že okruh osob povinných byl seznatelný dostatečným způsobem z údajů v katastru nemovitostí, včetně titulů, o něž se jednotlivé nabývací úkony opíraly. Šlo tudíž pouze o rozvinutí závěrů soudní praxe k otázce, která byla již citovaným rozhodnutím vyřešena.
k bodu 3:
Podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nevydává se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá objektivní překážka vydání věci spočívající ve faktu, že došlo k zřízení stavby, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu došlo v souvislosti se zřízením stavby k porušení předpisů veřejného práva, jmenovitě předpisů stavebních. Tato zásada formulovaná již pro oblast příbuzného restitučního předpisu, t.j. zákona č. 403/1990 Sb. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, zveřejněném pod č. 6/97 Sbírky rozhodnutí v souvislosti s posuzováním překážky vydání věci podle §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., se vztahuje rovněž na podmínky vylučující vydání věci ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Ani v tomto ohledu nepředstavuje závěr odvolacího soudu v posuzované věci okolnost činící po této stránce jeho rozhodnutí po právní stránce zásadně významným.
k bodu 4:
Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 22/1997 Sbírky rozhodnutí byl vysloven závěr, podle něhož je-li vyvlastněný pozemek zčásti zastavěn provozními budovami podniku, pro jehož výstavbu byl vyvlastněn a zčásti uvnitř oploceného areálu podniku plní funkci vnitropodnikové komunikace nebo jiných pro provoz podniku nezbytných ploch, je takto vyvlastněný pozemek využíván k účelu, pro který byl vyvlastněn (§6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud tak rozvedl důsledky vyplývající z tohoto závěru přiléhavým způsobem na zjištěný skutkový stav (jehož správnost dovolacímu přezkumu v tomto případě nepodléhá), když vyslovil, že za rozhodující překážku vydání nutno považovat nikoliv změnu účelového určení skutečně zřízené stavby, ale okolnost, že stavba byla vůbec zřízena. Podmínka předvídaná v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. tak není ve vztahu k tvrzení dovolatele o přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení rovněž dána.
Ze shora uvedeného tak vyplývá závěr, že přípustnost dovolání ve zbývajícím rozsahu dovoláním napadených výroků odvolacího soudu nelze z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. dovodit. Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí dovolání i v tomto rozsahu podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková