ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4139.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4139/2017-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovanému D. M. , zastoupenému JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, o 600.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 80/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 23. února 2017, č. j. 15 Co 12/2017-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 13.310 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Janů do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem pro uznání ze dne 29. 9. 2016, č. j. 8 C 80/2016-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 600.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala po žalovaném jako bývalém manželovi shora uvedené částky představující poloviční podíl na obnosu, jenž byl poskytnut společnosti DAMVEL s.r.o. coby půjčka ze společných prostředků účastníků a který byl ve zbylé části žalovanému vrácen až po rozvodu manželství se žalobkyní, tudíž nebyl předmětem soudního vypořádání jejich společného jmění. Soud prvního stupně vyzval žalovaného usnesením ze dne 28. 7. 2016, aby se ve stanovené lhůtě písemně vyjádřil k žalobnímu návrhu (§114b odst. 1 o. s. ř.) a zároveň jej poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Přestože žalovanému bylo usnesení doručeno do vlastních rukou dne 2. 8. 2016, k žalobě se nevyjádřil, pročež okresní soud měl na základě zákonné fikce nárok za uznaný, a rozhodl podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 12/2017-132, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vzal za prokázané, že usnesení obsahující výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. bylo vydáno dne 28. 7. 2016, spolu se stejnopisem žaloby odesláno (do vlastních rukou) a žalovaným dne 2. 8. 2016 vskutku převzato. Námitku žalovaného, že doručenka neobsahovala náležitosti uvedené v §50g o. s. ř., přitom krajský soud odmítl. Předmětná doručenka byla totiž označena číslem vzoru schváleného Ministerstvem spravedlnosti jako zásilka obsahující výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. (vz. 77) i celým jednacím číslem vyzývacího usnesení, a nebylo ji tak možné zaměnit s usnesením vydaným dne 7. 7. 2016, přestože bylo vydáno pod stejným číslem jednacím.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1577/2006, namítá, že v předmětné věci nelze doručenku považovat za veřejnou listinu, jestliže nebyla označena tak, jak to vyžaduje §50g odst. 1 o. s. ř. Žalovanému bylo dne 2. 8. 2016 doručeno usnesení č. j. 8 C 80/2016-42, které však nebylo usnesením vydaným dle §114b odst. 1 o. s. ř., nýbrž usnesením zrušujícím rozhodnutí o zastavení řízení. Nacházejí-li se ve spise dvě usnesení se stejným číslem jednacím, pak označení písemnosti na doručence „8 C 80/2016-42“ neprokazuje, které z uvedených usnesení bylo doručeno. Poznámka „vz. 77“ je možná dostatečnou identifikací písemnosti pro soud, nikoliv pro adresáta. V takovém případě tedy doručenka není veřejnou listinou, a je na soudu, aby prokázal, že žalovanému bylo usnesení skutečně doručeno, což se ovšem v předmětné věci nepodařilo. Výpověď svědkyně K. P., která zásilky vypravovala, pak za věrohodnou považovat nelze, neboť byla vyvrácena dalšími provedenými důkazy. Žalovaný tudíž požaduje zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů, vrácení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu a odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybňuje námitky dovolatele a upozorňuje, že brojí především proti skutkovým zjištěním, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu vychází, což ale nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, a proto navrhuje odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Poukazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1577/2006, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za s ním rozporné, není možné jeho argumentaci přitakat již pro odlišnost skutkových okolností obou dotčených případů. Zatímco ve věci řešené v citovaném rozsudku doručenka postrádala zákonné náležitosti, pakliže absentovalo označení číslem jednacím, v nynější kauze tomuto požadavku plně vyhovovala, obsahovala-li uvedené číslo vzoru schváleného Ministerstvem spravedlnosti i celé jednací číslo. Lze ji tudíž považovat za veřejnou listinu, pročež bylo na žalovaném, zpochybňoval-li údaje v ní uvedené, aby prokázal opak. Není přitom samo o sobě rozhodné, že pod stejným číslem jednacím došlo ve věci již dříve k vydání usnesení ze dne 7. 7. 2016.
K důvodům dovolání sluší se připomenout, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích, a činil tak odlišné vývody o skutkovém stavu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jemuž nelze podřadit dovolatelem uváděné námitky kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) ohledně doručení usnesení obsahujícího výzvu ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. žalovanému nebo věrohodnost svědecké výpovědi K. P.
Ačkoli dovolatel uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu včetně nákladových výroků, žádnou argumentaci – natož takovou, jež by se vázala k obligatornímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení nevznáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015).
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že se odvolací soud od dovolacím soudem konstantně zastávaných názorů neodchýlil a právě posuzovanou při rozhodl v souladu s nimi. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., žalovaný nepředložil, a Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než jeho podání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Za daných okolností pak nemohl být úspěšný ani návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti naříkaného rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.700 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH ve smyslu ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.310 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu