ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4162.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4162/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a.s. , IČ 440 12 373, se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Radlická 520/117, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci 2116/15, proti žalované NEW TD agility a.s. „v likvidaci“ , IČ 259 11 961, se sídlem v Ostravě-Heřmanicích, Koněvova 171/98, o 401.754,49 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 127 C 91/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2014, č. j. 15 Co 855/2013-259, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2014, č. j. 15 Co 855/2013-259, se s výjimkou výroku I. písm. b) zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 127 C 91/2009-181, uložil žalované zaplatit žalobkyni 785.333 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 22.763 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastnic řízení i státu (výroky III. až V.). Soud zjistil, že žalobkyně, jež byla na základě nájemní smlouvy z roku 1998 nájemkyní hypermarketu v Brně-Modřicích, uzavřela v roce 2005 se žalovanou smlouvu o budoucí podnájemní smlouvě na nebytové prostory ve zmíněném objektu. Ke sjednání samotné smlouvy o podnájmu mezi účastnicemi nikdy nedošlo, žalovaná přesto prostory v řečené nemovitosti v období od srpna 2005 do dubna 2007 užívala k provozování kavárny, čímž na úkor žalobkyně nabyla bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jež je nutno vyčíslit se zřetelem k obvyklé hladině podnájemného. Soud žalobě nevyhověl pouze potud, pokud se jí žalobkyně domáhala úhrady za služby poskytované v souvislosti s užíváním příslušných prostor, jelikož nebylo dostatečně prokázáno, v jakém rozsahu žalovaná uvedená plnění skutečně čerpala.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 15 Co 855/2013-259, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 401.754,49 Kč s příslušenstvím zamítl [výrok I. písm. a)], ve zbývající části výroku I. jej potvrdil [výrok I. písm. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění okresního soudu obstojí coby správná, a aproboval též právní závěr, že žalovaná, jež užívala prostory v budově obchodního centra, aniž došlo ke sjednání zamýšlené podnájemní smlouvy, získala bezdůvodné obohacení, a to plněním bez právního důvodu. Zároveň dovodil, že k uplatnění práva na vydání tohoto majetkového prospěchu je aktivně věcně legitimována žalobkyně, jež užívání dotčených prostor žalované umožnila, a nikoli vlastník nemovitosti. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 774/2004 pak odvolací soud uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalované odpovídá obnosu, který žalobkyně za užívání předmětných prostor uhradila vlastníku objektu (pronajímateli). Žalobkyně namítala, že platila nájemné za celou stavbu hypermarketu, aniž by bylo možno určit, jaká částka připadá na ten či onen konkrétní prostor, zároveň však pouhým vypočtením podílu celkového nájemného připadajícího na místnosti užívané žalovanou bude poškozena, jelikož užívací právo k obchodním prostorám (o něž se v této věci jedná) je zajisté hodnotnější než oprávnění užívat obslužné části budovy, jako jsou skladiště a úklidové místnosti. Odvolací soud nicméně podotkl, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, jaké nájemné platí právě za ty prostory, jež byly užívány žalovanou. Nebyla-li žalobkyně s to takový údaj specifikovat a doložit, bylo jí možno přiznat pouze nárok na náhradu části nájemného odpovídající podílu sporných prostor na celkové rozloze pronajímaného hypermarketu.
Proti tomuto rozsudku ve výroku I. písm. a) a výrocích II., III. i IV. brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá, že použití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 774/2004 je v předmětné kauze nepřiléhavé, neboť tento judikát se vyjadřuje k velmi specifickému skutkovému stavu a představuje odchylku od jinak stabilní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Ve věci, v níž bylo vydáno citované rozhodnutí dovolacího soudu, nájemkyně vystupovala toliko formálně a při přepuštění pronajatého bytu nesledovala žádný hospodářský záměr, pročež bylo namístě ztotožnit obohacení podnájemce s nájemným, jež nájemkyně zaplatila pronajímateli. Naopak nynější žalobkyně je podnikatelkou zabývající se realitní činností, respektive zajišťující údržbu a správu pronajatých prostor, cena podnájmu, kterou jí má faktický uživatel zmiňovaných prostor hradit, musí být tudíž navýšena o příslušnou marži. Za daných okolností se tedy rozsah majetkového prospěchu žalované měl odvíjet od v místě a čase obvyklého (pod)nájemného.
I kdyby byla metoda vyčíslování bezdůvodného obohacení aplikovaná v napadeném rozhodnutí shledána korektní, nebylo by možné tolerovat, že odvolací soud nájemné za prostory užívané žalovanou vypočetl jako prostý podíl celkového nájemného placeného za pronájem hypermarketu, aniž by náležitě zohlednil skutečný stav užívaných prostor, jejich kvalitu a hospodářský význam. Nemožnost zjistit přesnou výši nájemného připadajícího na dané prostory přitom nelze klást k tíži žalobkyni, jež nebyla povinna sjednat si s pronajímatelem nájemné za jednotlivé dílčí místnosti.
Z těchto důvodů dovolatelka Nejvyššímu soudu navrhuje rozsudek odvolacího soudu ve shora označených výrocích zrušit a věc Krajskému soudu v Ostravě vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť se odvolací soud při určování výše bezdůvodného obohacení žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V řešené kauze krajský soud dospěl k závěru (jehož správnost dovolatelka nezpochybnila a jejž proto Nejvyšší soud, vázaný v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. uplatněnou dovolací argumentací, nemůže přezkoumávat), že žalovaná získala užíváním předmětných prostor na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Při zjišťování míry tohoto majetkového prospěchu však dostatečně nezohlednil základní pravidlo, dle něhož se rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení neodvíjí od újmy ochuzeného, nýbrž od prospěchu nabytého obohaceným (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015). Bezdůvodné obohacení subjektu, jenž užíval cizí věc, aniž by mu k tomu svědčil náležitý právní titul, se pak zásadně poměřuje v místě a čase obvyklou hladinou nájemného, neboť právě tato veličina nejlépe vyjadřuje, o jakou hodnotu se majetkový stav obohaceného nesnížil, nemusel-li vynaložit prostředky na zajištění práva užívat srovnatelný předmět, ač by tak za normálního běhu událostí učinit musel (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Pražádné vybočení z výše nastíněné judikatorní linie nepředstavuje ani odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004. Identifikoval-li dovolací soud v posledně citovaném rozhodnutí majetkový prospěch osoby užívající byt na základě souhlasu domnělé nájemkyně s částkou, již tato nájemkyně zaplatila bytovému družstvu jakožto vlastníku bytu, učinil tak na základě skutkového zjištění soudů nižších stupňů, že zmíněný obnos byl roven tržnímu nájemnému.
I v kontextu předmětného případu je tedy nutno zkoumat, jakou úplatu by za běžných okolností byla žalovaná nucena hradit za užívání prostor obdobných těm, jež měla k dispozici v objektu vzpomínaného obchodního centra. Dovolatelce lze přitom přitakat potud, že obvyklou výši nájemného za užívání dílčích prostor situovaných v budově hypermarketu pravděpodobně nebude přiléhavé vyčíslovat jako zlomek peněžitého plnění placeného za pronájem celého objektu odpovídající podílu výměry příslušných prostor na podlahové ploše obchodního centra. Byť patrně není namístě a priori vyloučit ani opačnou eventualitu, lze se domnívat, že podmínky, za nichž je pronajímána stavba hypermarketu, a podmínky sjednávané při přenechávání užívacího práva ke konkrétnímu souboru místností v této nemovitosti nebudou zpravidla shodné, obzvláště dochází-li (jak předestírá dovolatelka) k podnájmu individuálních prostor v rámci podnikatelské činnosti nájemce objektu provozované za účelem zisku, což implikuje, že je na straně nájemce možno očekávat úsilí, aby od jednotlivých uživatelů obchodních prostor inkasoval vyšší plnění než to, které je sám povinen poskytovat pronajímateli stavby. Proto také není do kontextu řešené věci bez přesvědčivého zdůvodnění přenositelný způsob kvantifikace majetkového prospěchu neoprávněného uživatele věci aplikovaný ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004. Odvolací soud totiž v napadeném rozhodnutí nepředestřel přesvědčivých důvodů, pro něž by mohl být poměrný (rozloze sporných nebytových prostor korespondující) díl částky, již žalobkyně uhradila pronajímateli budovy obchodního centra, ztotožněn s nájemným, které by žalovaná musela za užívání dotčených místností platit na základě účinné (pod)nájemní smlouvy (přičemž se zřetelem ke shora uvedenému zde vyvstávají opodstatněné pochybnosti o existenci naznačené ekvivalence).
Pochybil-li odvolací soud již tím, že se při výpočtu bezdůvodného obohacení žalované bez dalšího orientoval dle nájemného sjednaného mezi žalobkyní a vlastníkem obchodního centra, je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud blíže zabýval druhou dovolací námitkou, jež se týká nesprávnosti ve způsobu, jakým soud na základě údaje o výši žalobkyní placeného nájemného k peněžnímu ohodnocení majetkového prospěchu žalované dospěl. V obecné rovině lze nicméně dovolatelce dát i zde za pravdu v tom ohledu, že při stanovování rozsahu bezdůvodného obohacení žalované je nutno reflektovat povahu a stav užívaných prostor, tedy zjišťovat obvyklou cenu oprávnění užívat právě ty místnosti, v nichž žalovaná v rozhodném období své komerční aktivity provozovala (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, a ani dovolatelka přítomnost obdobných procesních nedostatků nenamítala.
Vzhledem k výše popsanému pochybení v právním posouzení věci bylo nicméně v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. třeba přikročit ke zrušení napadeného rozsudku v dovoláním zpochybněných výrocích a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu