ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4170.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4170/2017-206
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Cetoraz , se sídlem v Pacově, nám. Svobody 2, IČ 65041879, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 217/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. června 2017, č. j. 15 Co 216/2017-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. června 2017, č. j. 15 Co 216/2017-178, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. března 2017, č. j. 5 C 217/2016-149, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 C 217/2016-149, rozhodl, že do výlučného vlastnictví žalobkyně se vydává pozemek, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště v P. pro obec a k. ú. C. (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.948,- Kč k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok II.). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané žalobkyní podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle §3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaná je osobou povinnou dle §4 písm. c) téhož zákona, že pozemek v k. ú. C., nyní zapsaný ve vlastnictví státu, byl v minulosti zapsán v knihovní vložce č. 7 pozemkové knihy pro k. ú. C. ve vlastnictví Katolické fary v C. (jež byla rozhodnutím biskupa českobudějovického ze dne 12. 11. 2002 sloučena s Římskokatolickou farností C.), že současný pozemek tvořil část původních pozemků, a že dle rozhodnutí ONV Pelhřimov odboru vodního hospodářství, energetiky a pro věci zemědělské a lesnictví, ze dne 22. 6. 1967, č. j. Vod. Bš/1967, došlo k výkupu pozemků dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a tedy k přechodu na stát. Soud poukázal na to, že žalobkyně dne 21. 6. 2013 vyzvala žalovanou k vydání předmětného pozemku jako zemědělského, protože však k dohodě nedošlo, podala návrh na vydání pozemku u Státního pozemkového úřadu, který rozhodnutím ze dne 24. 9. 2015, č. j. SP 13711/2014-520102, pozemek žalobkyni vydal; proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 15 C 28/2015-60, návrh žalobkyně na vydání pozemku zamítl, čímž nahradil výše uvedené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, a to z důvodu, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, když pozemek nebyl ke dni 24. 6. 1991 součástí zemědělského půdního fondu, a že má být postupováno podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že podmínky pro vydání pozemku v k. ú. C. do vlastnictví žalobkyně jsou dány, když „tento postup ust. §7 odst. 1 a §8 písm. a) ZMV nevylučují“; funkční souvislost předmětného pozemku s pozemky ve vlastnictví žalobkyně je dána jednak aspektem polohovým, když tento pozemek s ostatními třemi pozemky žalobkyně sousedí, má s nimi v příslušných částech společné hranice, pozemky jsou fakticky z hlediska přístupu na sebe „napojeny“ drátěnými vraty. Výše uvedené tři pozemky žalobkyně „propachtovala“ třetí osobě k zemědělským účelům, přičemž hodlá i pozemek ekonomicky využívat „k vygenerování zisku“ k provozu žalobkyně a kostela sv. Václava v C. Podle názoru soudu z uspořádání pozemků ve vlastnictví žalobkyně a pozemku sporného je jejich funkční souvislost dána i aspektem hospodářským a historickým, když pozemky v minulosti tvořily jeden funkční a polohový celek sloužící účelu činnosti žalobkyně, resp. jejího předchůdce, za situace, kdy pozemek (jenž není pozemkem zastavěným) v současné době žádným konkrétním např. veřejným či hospodářským účelům neslouží a nezávisí na něm užívání jiných nemovitostí ze strany státu či Obce C.; při vydání sporného pozemku tak dojde k hospodářskému využití všech pozemků žalobkyně jako celku ke stejným účelům, dojde k jejich propojení i jejich napojení na veřejnou komunikaci ze západní strany. Uvnitř pozemku se sice nachází pozemek s budovou skladu (v katastru nemovitostí nezapsanou, ohledně níž se Obec C. považuje za vlastníka), kterou však obec nijak nevyužívá, a její poměry (ve smyslu přístupu ke stavbě) se vydáním předmětného pozemku nijak nezmění. Soud uzavřel, že jelikož důvody dle §7 odst. 1 a §8 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. k nevydání předmětného pozemku nejsou naplněny, rozhodl o jeho vydání do vlastnictví žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 15 Co 216/2017-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 9.165,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že spornou pro odvolací řízení zůstala pouze právní otázka, zda je pro vydání předmětného pozemku naplněn požadavek funkční souvislosti dle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a že výklad tohoto pojmu vyplývá (alespoň prozatím) pouze z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016 a uvedl, že nemůže akceptovat právní závěr vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 4 Co 52/16, že funkční souvislost mezi nemovitostmi ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může vyplývat „pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání“, a naopak má za to, že argumentace Důvodovou zprávou k §7 není zcela na místě, neboť jmenovaný soud mj. pomíjí v důvodové zprávě na počátku jasně vymezený cíl této právní úpravy, kterým je „zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“; takovým funkčním celkem u církevních organizací zpravidla nebyla pouze budova kostela, fary a jejich bezprostředního okolí, ale tvořily ho i další nemovitosti různého charakteru (jednalo se o podobu jakéhosi statku či gruntu, který byl tvořen jednak určitým souhrnem budov určených k duchovním bytovým i hospodářským účelům, a současně pozemky různého charakteru - orné půdy, lesa, pastvin apod., jež jako celek sloužily k zajištění zejména příjmů pro provoz dané církevní jednotky). Tezi, že by funkční souvislost byla spojena jenom se situací, kdy jedna nemovitost je předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti druhé, pokládá za bezdůvodně restriktivní. Funkční souvislost je nutno posuzovat ve vztahu ke skutečné funkci daných věcí a nelze ji proto omezovat třeba jenom na bezprostřední sousedství. Už z hlediska gramatického je zřejmé, že podmínka funkční souvislosti je splněna jak v případě existující současné funkční souvislosti, tak v případě funkční souvislosti již neexistující, historické. Přitom teleologickým výkladem lze dovodit, že historická funkční souvislost se vztahuje ke způsobu využívání věci bezprostředně před jejím odnětím státem či někdy v rozhodném období, nikoliv ve vzdálenější minulosti. Odvolací soud je tedy přesvědčen, že pro naplnění pojmu funkční souvislosti postačí ta hlediska, se kterými uvažoval soud prvního stupně. Tato podmínka je tak v dané věci splněna už pro historickou funkční souvislost, neboť jak skutkově správně uzavřel soud prvního stupně, předmětný pozemek spolu s pozemky tvořil jeden polohový celek sloužící stejnému účelu pro právní předchůdkyni žalobkyně (dle výpisů z pozemkové knihy byl historický majetek Katolické fary v C. tvořen soustavou pozemků a budov různého charakteru a hospodářského využití, který sloužil jako jeden funkční soubor pro potřeby této církevní jednotky). U předmětného pozemku navíc není dán ani žádný veřejný zájem na tom, aby ve vztahu k němu bylo zachováno vlastnictví státu, a tento pozemek není potřebný k plnění úkolů nějakého státního subjektu. Odvolací soud uzavřel, že neshledává žádný rozumný důvod, proč by předmětná nemovitost nemohla být v rámci restituce vrácena a scelena se třemi sousedními pozemky ve vlastnictví žalobkyně, které by samy o sobě nebo spolu s dalšími nemovitostmi vytvořily funkční celek, a tím napomohly dosažení „hlavního cíle majetkového vyrovnání, a to umožnit církvím a náboženským společnostem, aby se mohly stát trvale finančně nezávislé na státu“ (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Co 52/2016).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, a to „posouzení funkční souvislosti nemovité věci, k jejímuž vydání byla žalobkyní učiněna výzva dle z. č. 428/2012 Sb., s věcmi, které žalobkyně vlastní, ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) z. č. 428/2012 Sb.“. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je naplněn požadavek funkční souvislosti pozemku s pozemky, které žalobkyně vlastní, a je naopak toho názoru, že funkční souvislost předmětného pozemku ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. s nemovitými věcmi, které žalobkyně vlastní, nebo které se jí podle tohoto zákona vydávají, nebyla prokázána. Je přesvědčena o tom, že pojem „funkční souvislost“ vydávaných nemovitých věcí ve smyslu tohoto ustanovení je nutno vykládat tak, jak se ustálil v judikatuře vyšších soudů, zejména v rozsudcích Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Co 149/2016, či sp. zn. 4 Co 52/2016, dle kterých funkční souvislost může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti, a představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci; ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od věci druhé podstatně snížena, či znemožněna. Funkční souvislost vydávaného pozemku však nemůže být odvozována od toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků, ani ze skutečnosti, že vlastník dotčených nemovitých věcí by používal výnosy z hospodaření na těchto nemovitých věcech ke stejnému účelu. Ani sousední poloha pozemků nezakládá sama o sobě funkční souvislost, neboť i sousedící nemovité věci mohou být hospodářsky zhodnocovány rozdílně a vzájemně nezávisle; funkční souvislost nelze zaměňovat ani s pojetím knihovního tělesa. Odkázala též na důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb., v níž se k jeho §7 mj. uvádí, že „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby“. Má zato, že motivací znění §7 zákona č. 428/2012 Sb. bylo zejména odstranění omylů a chyb spočívajících v převodu majetku dle zákona č. 298/1990 Sb., a že úmyslem zákonodárce nebylo rozšířit restituce na majetek, který by nebyl bezprostředně potřebný k účelnému užívání majetku, který již církev vlastní, či se jí dle zákona č. 428/2012 Sb. vydává. V daném případě bylo sice zjištěno, že pozemek sousedí s pozemky, které žalobkyně vlastní, avšak není pro jejich provoz nezbytný; označené pozemky žalobkyně pronajímá třetí osobě k zemědělským účelům a pozemek žádným způsobem nepřispívá k jejich užívání, a není tedy pro užívání majetku, který žalobkyně v k. ú. C. vlastní, nezbytný. Podmínka uvedená v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro vydání předmětného pozemku žalobkyni tak nebyla splněna. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, a to výkladu a aplikace §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. dospěl (aniž nařizoval jednání - §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 1 o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v §1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Podle §10 citovaného zákona oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí věc a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k určení věci postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy. Dále oprávněná osoba a) připojí listinu nebo jinak doloží, že věc náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, b) připojí listinu nebo uvede důvody, z nichž vyplývá, že je splněna některá ze skutečností podle §5, c) připojí listinu nebo jinak doloží skutečnost osvědčující některou z podmínek podle §7 , je-li povinnou osobou osoba uvedená v §4 odst. c) nebo d), d) připojí listinu prokazující právní nástupnictví nebo právní nástupnictví jinak osvědčí, uplatňuje-li nárok na vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti, která se stala předmětem majetkové křivdy v době, kdy ji vlastnil právní předchůdce oprávněné osoby. Výzvu, která byla doručena povinné osobě, lze doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny osvědčující uplatněný nárok; uplatněný nárok nelze takovým doplňováním rozšiřovat (odstavec 1). Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (§11). V dohodě budou nemovitosti uvedeny údaji podle katastrálního zákona. Bude-li předmětem vydání pouze část pozemku evidovaného v katastru nemovitostí v podobě parcely, musí být neoddělitelnou součástí dohody geometrický plán (odstavec 2). Vlastnické právo k jiné nemovité věci než zemědělské nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nabývá oprávněná osoba na základě dohody o vydání věci vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 3). Nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle §11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v §11 (odstavec 4).
Podle §7 odst. 1 tohoto zákona povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
Výkladem pojmu funkční souvislost uvedeného v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se Nejvyšší soud podrobně zabýval již v rozsudku ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, v němž s odkazem na Důvodovou zprávu k tomuto zákonu a na odbornou literaturu dospěl mimo jiné k závěru, že „funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána tím, že vlastník (právní předchůdce oprávněné osoby) odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, a ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí… V případě souboru nemovitých věcí, které měly historicky souvislost vlastnickou (právní), spotřební, případně prostorovou (kdy rozsáhlý nemovitý majetek sloužil k zabezpečení potřeb farnosti), není naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“.
Podmínka funkční souvislosti musí být oprávněnou osobou doložena již ve výzvě k vydání věci [§10 odst. 1 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.]. Nemovité věci, u kterých nebude funkční souvislost prokázána, nemohou být podle §10 odst. 2 a 4 téhož zákona vydány.
V posuzované věci žalobkyně ve výzvě k vydání majetku (jíž vyzvala žalovanou k vydání pozemku PK, zapsaného v knihovní vložce č. 347, a pozemku PK, zapsaného v knihovní vložce č. 7, pozemkové knihy pro katastrální území C.) uvedla, že „funkční souvislost (jde-li o pozemek v k. ú. C.) je dána ve vztahu k pozemku katastru nemovitostí v k. ú. C. (jedná se o nemovitou věc, která se vydává podle z. č. 428/2012 Sb.)“, přičemž vztah funkční souvislosti spatřuje konkrétně v tom, že „tyto nemovitosti byly součástí jedné pozemkové parcely a tvořily jeden funkční hospodářský celek“. V žalobě o nahrazení projevu vůle žalované k vydání označeného pozemku, podané u soudu prvního stupně dne 15. 12. 2016, žalobkyně dále uvedla, že funkční souvislost je dána předně tím, že se jedná o sousední pozemky, že předmětný pozemek funkčně souvisí i s dalšími pozemky vedenými na listu vlastnictví žalobkyně v k. ú. C., s nimiž tvoří dohromady jeden hospodářský celek, který bude obhospodařován podobným způsobem a za společným účelem, jímž je zabezpečení chodu farnosti. I v minulosti předmětný pozemek souvisel s pozemky vedenými na listu vlastnictví žalobkyně v k. ú. C., tyto pozemky tvořily jeden hospodářský celek a s ohledem na tuto skutečnost s nimi bylo funkčně nakládáno. Uvedené pozemky sloužily společně téže osobě, jejich plody byly určeny ke společnému účelu, jejich cílem bylo zabezpečení chodu farnosti. Dále pak žalobkyně poukázala na to, že předmětný pozemek tvořil s pozemky ve vlastnictví žalobkyně společně jediné knihovní těleso, přičemž zákon (§3 všeobecného knihovního zákona č. 95/1871 ř. z.) s každým knihovním tělesem nakládal jako s jediným funkčním celkem; jestliže tedy právní předpisy účinné ještě v rozhodném období chápaly nemovitosti jako funkčně související, je naplněna podmínka podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť podle tohoto ustanovení postačuje funkční souvislost existující v minulosti. Závěrem podotkla, že jako funkční celky chápal výše uvedené nemovitosti také stát, když páchal majetkovou křivdu, neboť všechny nemovitosti uvedené v téže knihovní vložce pozemkové knihy odňal jako celek, nepostupoval vůči jednotlivým nemovitým věcem (pozemkům) samostatně, ale zacházel s nimi jako s jedinou věcí hromadnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovozuje-li dovolatelka funkční souvislost požadovaného pozemku s pozemky, které již v k. ú. C. z vlastní, z toho, že všechny tyto pozemky tvořily kdysi společně jediné knihovní těleso, z toho, že se jedná o sousední pozemky, jakož i z toho, že všechny pozemky v minulosti tvořily jeden funkční hospodářský celek a jejich plody byly určeny ke společnému účelu, pak je jednoznačné, že o funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) [§10 odst. 1 písm. c)] zákona č. 428/2012 Sb. se v daném případě nejedná (nejednalo), neboť jde (šlo) jen o souvislost vlastnickou (právní), spotřební a prostorovou.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku o věci samé správný, Nejvyšší soud jej v tomto výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř., jakož i v závislém výroku o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc mu podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Vady řízení, k nimž dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani zjištěny.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu