ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4178.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4178/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. s. o. a o. S., zastoupené advokátem, o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 245/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2007, č. j. 26 Co 39/2007-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2007, č. j. 26 Co 39/2007-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo vydat ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí blíže identifikované účetní doklady, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V souzené věci se žalobce domáhá účetních dokladů zaniklé odborové organizace, která byla jeho organizační složkou s tím, že tyto doklady převzala žalovaná, která se považuje za právního nástupce této zaniklé organizační složky. Soud prvního stupně po provedeném dokazování za přihlédnutí „ke skutkové věci obrany žalované“ dospěl k závěru, že účetní doklady, které byly náležitě specifikovány, nepochybně existují, jsou v držení žalované a žalobce má vůči žalované oprávněný zájem na vyřešení právních vztahů k věcem, které byly v majetku zaniklé odborové organizace (tj. Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Č. a M. při H. S. – dále jen
„ZO H. S.“). Se závěrem, že žalovaná je povinna žalobci vydat účetní doklady se odvolací soud neztotožnil, byť souhlasil s tím, že žalobce je vlastníkem majetku zaniklé odborové organizace. Odvolací soud vyšel z ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že v souzené věci se žalobci podařilo prokázat pouze vlastnictví k majetku zaniklé odborové organizace ZO H. S., jehož součástí mohou být i účetní doklady jako věci movité. Podařilo se mu prokázat i to, že povinností ZO H. S. bylo hospodařit se svými prostředky tak, jak jí bylo uloženo článkem 36 odst. 6 stanov žalobce, dle kterého odborový svaz a odborové organizace hospodaří se svými prostředky dle platných účetních, daňových a dalších právních norem, popřípadě dle směrnice ze dne 31. prosince 2002, pokynu předsedy č. 38 a Archivního a skartačního řádu účinného od 14. března 1997. Zda takto skutečně hospodařila ZO H. S., zda pravidelně vyhotovovala účetní doklady tak, jak jsou požadovány žalobním návrhem a zda jsou v držení žalované se žalobci prokázat nepodařilo, ač byl soudem prvního stupně řádně poučen a vyzván k doplnění svých tvrzení a důkazních návrhů mimo jiné i o tom, že požadované doklady existují. Důkaz o existenci dokladů jak u zaniklé ZO H. S., tak u žalované předložen nebyl. Pokud soud prvního stupně při úvaze, zda požadované účetní doklady existují a jsou v držení žalované, vycházel pouze z předpokladu, že musely být vyhotovovány, když tak stanoví předpisy o účetnictví, stanovy a směrnice žalobce, pak takové rozhodnutí je nevykonatelné, neboť pouhý předpoklad o tom, že zaniklá ZO H. S. hospodařila se svým majetkem tak, jak jí bylo uloženo stanovami a jinými předpisy, ještě neznamená, že tak skutečně činila a že požadované účetní doklady skutečně existují a jsou v držení žalované. Žalobce tedy přes dané poučení neprokázal, že v době zániku ZO H. S. existovaly jím požadované účetní doklady a že tyto účetní doklady jsou nyní v držení žalované. Z těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že nesouhlasí se skutkovými závěry a způsobem hodnocení důkazů odvolacího soudu. Povinností základních odborových organizací žalobce bylo vést účetnictví dle směrnic žalobce, příp. dle vlastních směrnic, které ale nesměly být v rozporu s účetními pravidly a předpisy žalobce. Účetní doklady, dle archivačního
a skartačního řádu žalobce, musely být uchovávány po určitou dobu a později měly být předány na oblastní pracoviště žalobce. Žalovaná se přitom prohlásila za nástupnickou organizaci, to znamená, že převzala veškeré doklady a je zřejmé, že tyto doklady má neoprávněně ve svém držení. V žádném ze soudních jednání žalovaná nesdělila, že doklady nepřevzala. Odvolací soud si nesprávně vyložil ustanovení §126 odst. 1 o. z.
O tom, že doklady existují, je žalobce přesvědčen už vzhledem k tomu, že je povinností tyto doklady uchovávat, a to nejenom pro potřeby žalobce, ale především pro potřeby kontroly finančních či jiných institucí. Odvolací soud se některými skutečnostmi vůbec nezabýval a zjištěné skutečnosti nevzal dostatečně v úvahu při svém rozhodování. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že v průběhu nalézacího řízení několikrát zpochybňovala existenci požadované účetní dokumentace, a to z toho důvodu, že Směrnice žalobce, na niž žalobce odkazoval, byla vydána až dne 31. 12. 2002. Tato směrnice pak nebyla žalované nikdy doručena, resp. žalobce její doručení žalované neprokázal. Žalovaná se touto směrnicí pak každopádně nemohla řídit v období od
21. 3. 1995 do 31. 12. 2002, tedy v době, kdy ještě nebyla vydána. Stejná výtka se potom vztahuje i k tzv. Skartační směrnici žalobce. „Žalovaná v průběhu soudního sporu připustila fyzickou existenci jakési dokumentace, odmítla však rozhodně, že by to bylo v členění požadovaném žalobou, neboť to takto nikdy nebylo žalobcem po jeho právním předchůdci ani písemně, ani verbálně požadováno, bez ohledu na datum vydání směrnice až dnem 31. 12. 2002.“ Žalovaný tedy žádnou takovou dokumentaci neměl
a nemá. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou a splňovalo podmínky stanovené v ust.
§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání v souzeném sporu. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je tedy dovolání žalované přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto ohledu, a to aniž to dovolatel namítal, musí dovolací soud soudu odvolacímu především vytknout, že nepostupoval při hodnocení skutkové stránky souzeného sporu v souladu s procesními pravidly zakotvenými v občanském soudním řádu. Odvolací soud totiž dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat držbu požadovaných účetních dokladů žalovanou, tedy o neunesení důkazního břemene žalobcem, zatímco soud prvního stupně dosáhl skutkového závěru, že předmětné účetní dokumenty se v držbě žalované nacházejí. Odvolací soud přitom k tomuto zásadně odlišnému skutkovému hodnocení dospěl bez provádění jakéhokoliv dokazování, na základě svých – od soudu prvého stupně odlišných – hodnotitelských úvah.
Takový postup je procesně nepřípustný obdobně jako v těch případech, kdy odvolací soud dosahuje odlišných (od prvostupňových) skutkových závěrů. I tehdy, jestliže výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana zatížená povinností důkazní splnila svou základní procesní povinnost vyplývající
z §101 odst. 1 písm. b/ a §120 odst. 1 o. s. ř., a tudíž zda v důsledku nesplnění takové povinnosti nastal stav nazývaný neunesením břemene důkazního, jde, i pokud se jedná
o vypovídací hodnotu (relevanci) důkazů, o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu §132 o. s. ř., dle něhož důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při takovém hodnotícím procesu se nepochybně uplatňují důsledky obecné základní zásady civilního soudnictví, m.j. i zásady přímosti, která se uplatňuje především v činnosti soudu prvostupňového jako podstatného článku nalézacího řízení. Proto, hodlá-li se odvolací soud odchýlit od přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že důkazní povinností zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené důkazy k prokázání jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném hodnocení mohl nastat stav neunesení důkazního břemene (a nemá-li tudíž odvoláním napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu uvedeného v §219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), musí postupovat obdobně, jak mu ukládá ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř. pro ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V souzené věci je nepřehlédnutelné, že soud prvního stupně hodnotil skutkový stav způsobem, který vyjadřuje aplikaci zásady volného hodnocení důkazů dle §132 o.s.ř. Vysvětlil, že za přihlédnutí „ke skutkové verzi obrany žalované“, která „v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovala své právo na držení dokladů … a obecně všechny požadované doklady odmítala vydat s poukazem na nemožnost zbavovat se své účetní evidence“ a při nepochybnosti „normálního běhu věcí“ vyhodnotil provedené dokazování ve smyslu dosaženého skutkového závěru. Takový postup nebylo možno bez dalšího překonat závěrem o neunesení důkazního břemene žalobcem. Závěr odvolacího soudu založený jen na odlišném hodnocení vypovídací vlastnosti důkazů
a všeho, co v řízení vyšlo najevo včetně projevů účastníků, mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a to zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti, což dovolací soud považuje za dostatečný důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání a rozsah dovolacích důvodů umožnil však dovolacímu soudu, aby se vyjádřil – byť jen předběžně – ke skutkovému a právnímu posouzení věci. Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud založil své zamítací rozhodnutí zejména na skutkovém závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že požadované účetní doklady „jsou nyní v držení žalované“. V této souvislosti však dovolací soud upozorňuje na to, že dle ustáleného výkladu ustanovení §126 odst. 1 o. z. není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je „nadále“ (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné. Žalobce tedy musí prokázat „pouze“, že žalovaný držbu (detenci) nabyl a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl (viz i výklad in : Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 495). V souzeném sporu je tedy třeba zaměřit se na skutečnost, zda žalobcem požadované účetní dokumenty přešly do držby žalovaného, tedy zda kdy byly v jeho faktické moci, a to se všemi důsledky případného neunesení důkazního břemene ležícího na žalobci. Jestliže soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že žalobce splnil svoji důkazní povinnost ohledně tvrzení o nabytí účetních dokumentů žalovanou, bude právě na žalované, aby prokázala, že tyto dokumenty již nemá ve své moci, že jejich držbu pozbyla.
Z výše uvedených důvodů pokládal dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto je dle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. V dalším řízení se odvolací soud bude řídit právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu