ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4180.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4180/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce Ing. P. S. , sídlem v Kuřimi, Bezručova čtvrť 1411, správce konkurzní podstaty úpadce BOS, a. s., IČO 607 46 190, sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, K Pernštejnu 625, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované Ing. E. Z. , Ž. n. S., zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované JUDr. D. N. , Ž. n. S., o zaplacení 1.650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 68/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2013, č. j. 15 Co 154/2012-289, takto:
I . V částce 646.957,- Kč se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2013, č. j. 15 Co 154/2012-289, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 1. 2012, č. j. 9 C 68/2008-225, zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.650.000,- Kč s příslušenstvím, které žalované na základě dohod o provedení práce uhradila předchozí správkyně konkurzní podstaty BOS, a. s. (dále jen „úpadce“ ) JUDr. D. N. (dále jen „vedlejší účastnice“ ), ačkoliv k tomu neměla souhlas věřitelského výboru.
Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl, k čemuž mimo jiné uvedla, že pro úpadce zpracovávala účetnictví, požadovanou práci řádně odvedla, není jí známo, že vedlejší účastnice měla povinnost předložit dohody o provedení práce věřitelskému výboru, přičemž zvolená forma (dohoda o provedení práce) nejméně zatěžovala konkurzní podstatu; žalovaná dále z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“ ) mezitímním rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, č. j. 9 C 68/2008-225, žalobu v částce 880.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, když vyšel z dále uvedeného skutkového stavu. Dne 14. 2. 2002 byl na majetek úpadce prohlášen konkurz a správkyní konkurzní podstaty byla jmenována vedlejší účastnice. V době od roku 2002 do srpna roku 2006 uzavírala vedlejší účastnice s žalovanou bez souhlasu věřitelského výboru dohody o provedení práce, jejichž předmětem bylo provedení fyzické inventury, příprava prodeje a vedení účetnictví. Na základě těchto dohod byla žalované vyplacena částka 1.650.000,- Kč za celkově odpracovaných 435 hodin (v žalobě i v rozsudku soudu prvního stupně je uveden nesprávný součet 355), tj. průměrně 3.793,- Kč za odpracovanou hodinu. Usnesením Krajského sudu v Brně ze dne 1. 9. 2006, č. j. 24 K 15/2002-987, byla vedlejší účastnice zproštěna funkce konkurzní správkyně a novým správcem konkurzní podstaty byl jmenován žalobce. Pokud žalovaná vykonávala pro vedlejší účastnici účetní a další práce na základě dohod o provedení práce bez souhlasu věřitelského výboru, náleží dle soudu prvního stupně žalované přiměřená odměna odpovídající rozsahu prováděných prací; pokud bylo žalované vyplaceno více, a toto zjištění dle soudu prvního stupně z předložených listin vyplývá, pak se nepochybně žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Vztah založený předmětnými dohodami o provedení práce je dle soudu prvního stupně pracovněprávním právním vztahem a ve věci je proto třeba aplikovat speciální právní úpravu promlčení upravenou v §243 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“ ). Jelikož k podání žaloby došlo až dne 30. 3. 2007, posoudil soud prvního stupně veškeré nároky na vydání bezdůvodného obohacení týkající se peněžních plnění poskytnutých vedlejší účastnicí žalované před 30. 3. 2004 (tedy v částce 880.000,- Kč) jako promlčené.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 15 Co 154/2012-289, rozsudek soudu prvního stupně v částce 62.354,- Kč s příslušenstvím zrušil a v částce 817.646,- Kč (tedy ve zbytku) potvrdil; z posledně uvedené částky se v částce 646.957,- Kč ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že došlo k promlčení nároku, a v částce 170.689,- Kč (151.043,- Kč + 19.646,- Kč) dospěl k závěru, že žalovaný nárok z žalobních tvrzení žalobce nevyplývá. Dovolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní vztah založený předmětnými dohodami o provedení práce je pracovněprávním vztahem, a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je proto třeba posuzovat podle §243 zákoníku práce (byť dospěl k jinému závěru o rozsahu promlčeného nároku než soud prvního stupně). Pokud jde o otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se dle odvolacího soudu příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Žalobce přitom netvrdil a v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti na straně žalované, z nichž by bylo možno usuzovat na její jednání směřující ke znemožnění nebo ztížení včasného uplatnění nároku žalobcem, popřípadě jiné jednání žalované odporující dobrým mravům související s marným uplynutím promlčecí doby; skutečnosti, z nichž žalobce dovozuje nemožnost uplatnit nárok včas (tj. uplynutí promlčecí doby dříve, než byla vedlejší účastnice zproštěna funkce a novým správcem konkurzní podstaty se stal žalobce), totiž s jednáním žalované odporujícím dle žalobce dobrým mravům (tj. vlastním přijetím sporného plnění za žalobcem tvrzených okolností) nemají žádnou souvislost.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“ ) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně dovolatel uvedl, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, že vystupuje v řízení jako správce konkurzní podstaty, který nehájí zájmy své, ale zájmy konkurzních věřitelů. Poukázal rovněž na skutečnost, že k vyplacení neúměrně vysokých částek žalované došlo za situace, kdy stovky zaměstnanců úpadce zůstaly bez zaměstnání a s nevyplacenými mzdami. Jelikož žalovaná měla odpovědnost za účetnictví, musela si být této skutečnosti vědoma. Dovolatel dále uvedl, že mohl uplatnit nárok vůči žalované teprve poté, co byl ustanoven do funkce správce konkurzní podstaty a marné uplynutí promlčecí doby tak nezavinil.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že dovolatel zmeškal lhůtu k podání dovolání. Dále se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, dle kterého skutečnosti, z nichž dovolatel dovozuje nemožnost uplatnit svůj nárok včas, nemají s jejím jednáním žádnou souvislost – v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že znemožňovala nebo ztěžovala včasné uplatnění nároku žalobce. Forma dohod o provedení práce byla zvolena proto, že nejméně zatěžovala konkurzní podstatu; skutečný počet odpracovaných hodin přitom přesahoval počet hodin vykázaných. Žalovaná dále uvedla, že ředitelka úpadce dosahovala přibližně stejného výdělku a že pokud byl žalobce ustanoven správcem konkurzní podstaty dne 1. 9. 2006 a žalobu podal až dne 30. 3. 2007, pouze stěží se lze domnívat, že tak učinil včas.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že způsob odměňování žalované byl zvolen po dohodě s věřitelským výborem jako nejméně zatěžující konkurzní podstatu a vykazované odpracované hodiny byly pouze fiktivní. Vedlejší účastnice dále poukázala na skutečnost, že žalobce poškozuje zájmy věřitelů (nevýhodným prodejem majetku a podáváním šikanozních žalob) a že žaloby proti ní i žalované jsou odvetným prostředkem za to, že si dovolila upozornit na záměr některých osob vyvést z konkurzní podstaty majetek. Dále vedlejší účastnice uvedla, že pokud vyplacení odměn žalované bylo nezákonné, mohl se jejich vydání domáhat (a podat žalobu) sám úpadce.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu doručenému právní zástupkyni žalobce (dále také „dovolatel“ ) dne 12. 8. 2013 bylo podáno přímo u Nejvyššího soudu dne 10. 10. 2013, tedy včas (srov. §240 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně celkem v částce 817.646,- Kč, když v částce se 646.957,- Kč ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že došlo k promlčení nároku, a v částce 170.689,- Kč dospěl k závěru, že žalovaný nárok z žalobních tvrzení dovolatele nevyplývá. Jelikož Nejvyšší soud se doposud rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy vnesené v popsaných nebo skutkově obdobných souvislostech nezabýval, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v částce 646.957,- Kč přípustné. Naproti tomu v částce 170.689,- Kč dovolání přípustné není, neboť veškerá argumentace uvedená v dovolání se týká toliko otázky rozpornosti námitky promlčení vznesené žalovanou s dobrými mravy (jinak řečeno, dovolatel zcela přehlíží, že v částce 170.689,- Kč odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil nikoliv proto, že by jeho nárok považoval za promlčený, ale proto, že žalovaná částka z žalobních tvrzení vůbec nevyplývá).
D. Důvodnost
Podle §7 odst. 2 zákoníku práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce obdobně jako §3 odst. 1 obč. zák. je ustanovením ukládajícím soudu posoudit, zda výkon subjektivního práva (v předmětné věci práva vznést námitku promlčení) je v souladu s dobrými mravy, přičemž je nezbytné, aby soud vycházel z individuálních okolností každé jednotlivé věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, jenž je – stejně jako další níže citované rozhodnutí Ústavního soudu – k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ); v případě rozporu subjektivního práva (námitky promlčení) s dobrými mravy je přitom povinen soudní ochranu odepřít. Smyslem tohoto ustanovení je tedy zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dovolací soud v této souvislosti dále uvádí, že zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti ( ekvity ) a dále, že pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako souhrn mravních pravidel, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou ( haec aexuitas suggerit ), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti. Současně platí, že spravedlnost musí být vždy přítomna v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Ze všech shora uvedených důvodů tak není vyloučeno, že po zvážení konkrétních okolností případu i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán rozporný s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena soudní ochrana.
Řešení otázky, zda vznesení námitky promlčení je v posuzované věci v rozporu s dobrými mravy, přitom dle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze redukovat na otázku, zda žalovaná aktivně znemožňovala včasné uplatnění nároku, či nikoliv. Naopak je třeba přihlédnout i k ostatním skutečnostem, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Jakkoliv s ohledem na prozatím provedené dokazování nelze zcela vyloučit, že počet hodin odpracovaných žalovanou ve skutečnosti (resp. jak shodně tvrdí žalovaná a vedlejší účastnice) přesahoval počet hodin vykázaných, lze na druhé straně – s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice prokazatelně uzavírala velmi nevýhodné dohody o provedení práce i s dalšími osobami, především pak osobami blízkými (své dceři vyplácela na základě dohody o provedení práce za archivaci dat a dokladů, zakládaní a seřazování mzdových karet a mzdových dokladů, tedy za činnosti, k nimž není potřeba žádné speciální vzdělání nebo dovednosti, 1.500,- Kč za hodinu; stejnou částku pak vyplácela i svému synovi za správu počítačové sítě, srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2008, č. j. 24 K 15/2002-1452, založené na č. l. 33 a násl.), jakož i skutečnost, že ani žalovaná nebyla vedlejší účastnici osobou zcela neznámou, nýbrž se jednalo o manželku jejího společníka (tamtéž) – dospět k závěru, že i průměrná hodinová odměna žalované byla vysoce nadstandardní a skutečně dosahovala výše cca 3.800,- Kč; v této souvislosti lze odkázat i na obžalobu podanou na vedlejší účastnici pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku a v této obžalobě uvedený znalecky posudek, podle něhož vykázané odpracované hodiny odpovídají času potřebnému pro řádné vedení účetnictví (srov. obžalobu Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 8. 2012, č. j. ZT 168/2011-187, založenou na č. l. 267 a násl.). Je zřejmé, že takto vysokou odměnu nemohla žalovaná pokládat za přiměřenou a přijímat ji v dobré víře, zejména muselo-li jí být známo, že k její výplatě dochází z konkurzní podstaty, navíc za situace, kdy nároky několika set dalších věřitelů úpadce (především zaměstnanců) nebyly (a patrně ani nikdy nebudou) uspokojeny (resp. budou uspokojeny jen v poměrné výši). Konečně, vypovídající hodnotu skutečnosti, že žalovaná aktivně neznemožňovala včasné uplatnění nároku (tedy skutečnosti, jež považoval odvolací soud za rozhodující), poněkud relativizuje, že jakákoliv takováto aktivní činnost by z její strany byla zjevně nadbytečná. S ohledem na již uvedené, jakož i na skutečnost, že vedlejší účastnice uzavírala dohody o provedení práce v rozporu se zákonem bez souhlasu věřitelského výboru a že věřitelskému výboru patrně ani nebylo známo, že účetnictví je vedeno formou dohod o provedení práce (srov. zápis ze schůze věřitelského výboru ze dne 21. 12. 2006 založený v přílohové obálce – č. l. 50, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2008, č. j. 24 K 15/2002-1452, založené na č. l. 33 a násl., a obžalobu Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 8. 2012, č. j. ZT 168/2011-187, založenou na č. l. 267 a násl.), nebylo možné očekávat, že by vedlejší účastnice následně vymáhala plnění nezákonně poskytnutá více či méně blízkým osobám zpět do konkurzní podstaty, což ostatně také nečinila; obdobně iluzorní je i představa, že by se vydání těchto plnění domáhal sám úpadce, který s ohledem na množství věřitelů neměl žádnou motivaci. V popsaných souvislostech pak lze odkázat i na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 (jenž je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud dovodil, že „výkon práva je (objektivně posuzováno) v rozporu s dobrými mravy, aniž by bylo relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí si takového rozporu s dobrými mravy.“
Lze tedy shrnout, že pokud průměrná hodinová odměna vyplacená žalované za vedení účetnictví dosahovala částky 3.800,- Kč nebo obdobné výše (když touto skutečností se budou muset soudy nižších stupňů ještě zabývat), přičemž k jejímu vyplácení navíc de facto došlo na úkor mnoha set dalších věřitelů – zaměstnanců úpadce, jež reálně neměli žádnou možnost se proti nezákonnému uzavření značně nevýhodných smluv bránit (resp. tuto možnost získali až ve chvíli, kdy vedlejší účastnice byla soudem odvolána z funkce a správcem konkurzní podstaty byl jmenován dovolatel), odporuje dle názoru Nejvyššího soudu elementárním zásadám spravedlnosti, aby si žalovaná získané plnění dosahující mnoha set tisíc korun ponechala. Řečeno jinak, námitku promlčení vznesenou žalovanou je třeba v posuzované věci posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. Uvedený závěr současně nevylučuje, aby si žalovaná v souladu s pravidly pro vypořádání bezdůvodného obohacení ponechala přiměřenou odměnu. Za této situace nelze ani z pohledu žalované závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy považovat za nespravedlivý. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud dovolatel podal žalobu na žalovanou cca. půl roku poté, co byl namísto vedlejší účastnice jmenován správcem konkurzní podstaty, nelze jeho postup považovat za liknavý, a to s ohledem na okolnosti probíhajícího konkurzu (mimo jiné způsob, jakým vedlejší účastnice zacházela s prostředky náležejícími do konkurzní podstaty).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243e odst. 2 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243g odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu