ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4225.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4225/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 7, o 1.638.040,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 13 C 60/2011, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2012, č. j. 12 Co 490/2012-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.344,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá nahrazení rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2010 i ministra vnitra ze dne 2. 11. 2010, a to tak, aby soud České republice – Ministerstvu vnitra (dále též jen „žalované“) uložil zaplatit jí v žalobě uvedenou částku. Svůj návrh odůvodnila tím, že její matka zanechala na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek, přičemž žádost o poskytnutí náhrady za něj podala žalobkyně v roce 2008 podle zákona č. 212/2009 Sb. Žádosti však vyhověno nebylo s odůvodněním, že její matka nezanechala majetek v období, které je stanoveno v §3 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 13 C 60/2011-89, žalobkyni přiznal finanční vypořádání podle ustanovení §3 odst. 2 ve spojení s ustanovením §7 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi ve výši 1.638.040,- Kč (výrok I.), nahradil rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru správy majetku č. j. MV-69920-22/OSM-2009 ze dne 1. července 2010 i rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-68835-5/VS-2010 ze dne 2. listopadu 2010 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že matka žalobkyně M. K. (zemř. dne 11. dubna 1986), občanka Československé republiky, zanechala dne 30. dubna 1939 v obci Ch. na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek v celkové hodnotě 165.000,- Kč, přičemž v letech 1960 – 1963 jí byla vyplacena náhrada za nemovitý majetek ve výši 11.960,- Kčs. Žalobkyně uplatnila podle zákona č. 212/2009 Sb. nárok na vypořádání za nemovitosti zanechané její matkou na Zakarpatské Ukrajině. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 1. července 2010, č. j. MV-69920-22/OSM-2009, žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že její matka nezanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v §3 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2012), tj. od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939. Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. listopadu 2010, č. j. MV-68835/VS-2010, ze stejných důvodů zamítl.
Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. postupoval soud v řízení podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném od 1. května 2012. Dovodil proto, že žalobkyně splňuje podmínky pro poskytnutí finančního vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb., neboť její matka zanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v §3 odst. 1 písm. c) posledně citovaného zákona (ve znění účinném od 1. května 2012). Výši vypořádání soud stanovil podle §7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb. s tím, že cena nemovitostí uvedených v přihlášce k náhradě činila 165.000,- Kčs, základní výše vypořádání proto představuje částku 1.650.000,- Kč, od níž je ale nutno podle §7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. odečíst již vyplacené odškodné (tj. částku 11.960,- Kčs). Částku 1.254,10 Kčs vyplacenou matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 od základní výše vypořádání soud neodečetl, neboť měl za to, že se jedná o zálohu na jinou škodu než za zanechaný nemovitý majetek (to dovodil s odkazem na §2 vládního nařízení č. 93/1940 Sb., usnesení smíšené komise ze dne 16. prosince 1941 uvedené na přihlášce škody podané matkou žalobkyně u Magistrátu hlavního města Prahy a ze záznamu ministerstva sociální péče ze dne 22. 4. 1948).
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 12 Co 490/2012-119, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že důvod, pro který nebylo žádosti žalobkyně správním orgánem vyhověno, odpadl s přijetím zákona č. 121/2012 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. Byly proto splněny všechny podmínky stanovené §3 zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění účinném od 1. května 2012), a žalobkyně je z tohoto důvodu osobou oprávněnou podle posledně citovaného zákona. Odvolací soud se plně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše odškodnění. Zdůraznil, že částka 1.254,10 Kč, vyplacená matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, byla náhradou za ztrátu zaměstnání, tedy nikoliv náhradou za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, a nelze ji proto od náhrady za nemovitý majetek stanovené podle zákona č. 212/2009 Sb. odečíst, neboť jde o náhradu, která se řídí jiným právním režimem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejprve uvedla, že jelikož jako správní orgán při posuzování žádosti žalobkyně ve správním řízení dospěla k závěru, že není splněna jedna z kumulativních podmínek (§3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 212/2009 Sb.) pro přiznání náhrady, nezkoumala již naplnění dalších podmínek (tj. §3 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 212/2009 Sb.). Tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 212/2009 Sb., tj. že byla státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946. Má za to, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, aniž by to jakkoli odůvodnil, že nemá pochybnosti o tom, že matka žalobkyně byla občankou Československé republiky, zatížil tak řízení vadou a věc nesprávně právně posoudil. Poukazuje na to, že při zjišťování státního občanství matky žalobkyně měl soud postupovat podle §1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. a měl nejdříve zjišťovat, zda se matka žalobkyně stala československou státní občankou ke dni 28. 10. 1918, zda toto občanství nepozbyla sňatkem se svým manželem (narozeným na území bývalého SSSR), případně opětovným sňatkem, což však soudy neučinily. Rovněž jim vytýká, že zcela absentuje zjištění, zda matka žalobkyně byla československou státní občankou ke dni 29. 6. 1945 (ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 212/2009 Sb.). Předložené osvědčení, ze kterého vycházel i odvolací soud, pak podle žalované tuto skutečnost neprokazuje. Nelze mít proto za správný závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu §3 zákona č. 212/2009 Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že nesprávně hodnotil listinu, na podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění, a je přesvědčena, že hodnota nemovitostí (zanechaných matkou žalobkyně na Zakarpatské Ukrajině) uvedených v přihlášce nebyla 165.000,- Kčs, ale spíše činila 150.000,- Kčs. Odvolací soud navíc nesprávně neodečetl podle §7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. částku 1.254,10 Kč. Jako otázku zásadně právně významnou nastínila, zda se v projednávané věci jedná o řízení sporné nebo nesporné a zda je povinností soudu v rámci tohoto řízení posoudit ve vztahu k hmotněprávnímu předpisu, který dopadá na daný případ, splnění všech zákonem stanovených podmínek bez ohledu na tvrzení účastníků, byť by byla shodná. Soud se totiž musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu a nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by byla i shodná, což neodpovídá projednávané věci. Z postupu soudů je pak zřejmé, že na řízení pohlížejí jako na řízení sporné, s čímž dovolatelka nemůže souhlasit. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila, zpochybnila argumentaci žalované a navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba, která má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná dovolací námitky koncentruje zejména proti následujícím závěrům odvolacího soudu, závěru, že matka žalobkyně byla státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946, přičemž je přesvědčena o opaku, a proto podle ní žalobkyně nemůže být osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., a závěru, že hodnota nemovitostí zanechaných na Zakarpatské Ukrajině odpovídala 165.000,- Kč. K odlišným závěrům ohledně shora uvedených otázek dochází žalovaná pouze na základě jiného hodnocení provedených důkazů, než které učinil soud prvního stupně a po něm i soud odvolací, namítá-li, že nebylo prokázáno, že matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 212/2009 Sb., a že odvolací soud nesprávně hodnotil listinu, na podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění. Obsahem dovolání v těchto částech tudíž není polemika s právním posouzením věci (žalovaná netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil, popřípadě na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, ačkoliv své námitky - nemaje k dispozici dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. – žalovaná nesprávně podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních ovšem právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Spatřuje-li žalovaná otázku zásadního právního významu v tom, zda soudy mohly v nyní projednávané věci vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, nebo měly s ohledem na charakter řízení postupovat podle zásady materiální pravdy, nelze v této otázce shledat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť podle §245 o. s. ř. není-li v této části (rozuměj části páté o. s. ř.) uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona, z nichž se nepodává, že by v posuzovaném případě měla být uplatněna bezvýhradně zásada materiální pravdy. Jelikož v ustanovení §250e o. s. ř. není stanoveno jinak, použije se i v řízení podle části páté o. s. ř. ustanovení §120 o. s. ř., podle jehož odstavce 4 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Nadto podle §250e odst. 2, věty první, o. s. ř. může soud vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Měly-li soudy z obsahu správního spisu a ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že žalobkyně splňuje podmínky stanovené §3 zákona č. 212/2009 Sb., nelze jejich postupu ničeho vytknout.
Tvrdí-li pak žalovaná, že soudy nižších stupňů měly od základní výše vypořádání odečíst (podle §7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb.) rovněž částku 1.254,10 Kčs vyplacenou matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, zřejmě přehlíží, že smyslem citovaného ustanovení je, aby se zabránilo dvojímu odškodnění téhož nároku (tj. nároku na odškodnění za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině), například v situaci, kdy byly některé oprávněné osoby, byť ve velmi omezené míře, odškodněny již na základě zákona č. 42/1958 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky. Jinými slovy řečeno, bylo-li oprávněné osobě již poskytnuto nějaké odškodnění za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině, a ta podá žádost o odškodnění i podle zákona č. 212/2009 Sb., je nutné již poskytnuté odškodnění (podle dřívějších předpisů) odečíst od základní výše vypořádání za zanechaný nemovitý majetek poskytnutého podle zákona č. 212/2009 Sb.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť částka 1.254,10 Kčs vyplacená matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 jí byla poskytnuta podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., podle nějž se poskytovala náhrada za škody způsobené ublížením na těle, zdraví nebo životě, škody na movitých nebo nemovitých věcech jejich zničením, poškozením, odcizením nebo zabráním, a škody vzešlé jiným způsobem (např. předčasným zrušením pracovního poměru, nezaviněným omezením osobní svobody apod.). Z uvedeného je proto zřejmé, že matce žalobkyně byla tato částka poskytnuta na jiný její nárok, tj. nejedná se o tentýž nárok, jako je nárok na odškodnění za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině uplatněný žalobkyní podle zákona č. 212/2009 Sb., a proto odvolací soud i v tomto směru postupoval správně.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.860,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.344,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senát