ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4237.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4237/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: 1/ Ing. I. P., a 2/ Ing. V. P., CSc., zastoupených advokátem, proti žalovanému: P. f. ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Hl. m. P., zastoupeného advokátem, o vydání pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 237/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, č.j. 36 Co 111/2007-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým bude žalovanému uloženo podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zkráceně „zákon o půdě“), převést do jejich spoluvlastnictví (podle poměru výše jejich restitučních nároků) pozemky v katastrálním území Krč, specifikované v žalobě. Tyto jim byly postoupeny původními restituenty a jsou finančně vyjádřené částkou 4.092.975,- Kč. V průběhu řízení žalobní návrh rozšířili o další restituční nároky, které jim byly taktéž postoupeny, finančně vyjádřené částkou 991.428,- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2007, č.j. 10 C 237/2005-66. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení povinnosti žalovaného uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (podle specifikace pozemků v rozsudku uvedených). Odvolací soud rozhodoval o nároku osob, kdy došlo k postoupení práva oprávněné osoby podle §33a zákona o půdě. Jednalo se o nárok žalobců jako oprávněných osob, postupníků, ve smyslu §524 obč. zák. S ohledem na zákon č. 253/2003 Sb., mj. o změně zákona o převodu státních zemědělských a lesních pozemků na jiné osoby, a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 dovodil, že pokud nebylo realizováno právo na vydání náhradního pozemku ke dni 31. 12. 2005, nelze již po tomto datu dříve uplatněný nárok uspokojit. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobci a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; žalobci byli povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 6.128,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. M. J.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Otázky zásadního právního významu vymezili zejména ve vztahu k právní povaze lhůt pro převod pozemků; taktéž namítali, že nemohlo dojít k zániku jejich práva na uspokojení restitučního nároku (vydáním náhradních pozemků), neboť by se jednalo o neodůvodněný a protiústavní zásah do jejich majetkových práv. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve prospěch strany žalované se k dovolání vyjádřil vedlejší účastník.
Nejvyšší soud shledal, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání ve lhůtě. Dovolání by mohlo být přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, tedy podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud konstatuje, že nelze namítat rozpor v nároku na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. (změna mj. zákona o půdě), s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo. Postupníkům skončila (v intencích zmíněného článku VI. zákona 253/2003 Sb.) lhůta pro převod náhradních pozemků dnem 31. 12. 2005. Jedná se o tzv. „restituční tečku“, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Restituční předpisy, tedy taktéž zákon o půdě, jsou předpisy, u nichž nejsou ve všech aspektech právních norem kritériem pouze obecné předpisy. Tyto restituční předpisy vykazují značnou známku speciality a velmi úzkých limitů, nezávislých na vůli a přání restituenta. Nelze na ně klást požadavky obecných právních měřítek. Zákon o půdě poskytl restituentům určité beneficium ke dni 31. 12. 2005. Tímto dnem skončila lhůta pro převod náhradních pozemků. Ústavní soud vyšel z úvahy, že nejde o osoby, kterým byla v minulosti způsobena křivda (zákonem o půdě ostatně odstraněná), ale o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako osoby „jiné“ (třetí), a to v rámci běžných občanskoprávních nebo obchodních vztahů. Účely cesse jsou ostatně u postupníků v zásadě odlišné ve srovnání s účelem vydání náhradních pozemků původním restituentům podle zákona o půdě.
Nejvyšší soud též poukazuje na svá dřívější rozhodnutí ve věci, mezi jinými na rozsudek sp.zn. 28 Cdo 2259/2006. Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění. Dále na usnesení sp.zn. 28 Cdo 2068/2007. Nárok na převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle §11 zákona o půdě, nabytý postupníky práv oprávněných osob, zaniká k 31. 12. 2005 v případech, kdy nárok vzniklý či uplatněný před účinností zákona č. 253/2003 Sb. nebyl k tomuto datu P. f. ČR uspokojen, a to i tehdy, byl-li uplatněn u soudu před datem 31. 12. 2005.
Nejvyšší soud nemůže přijmout bez výhrad způsob, jakým byly dovolateli položeny právní otázky, podle kterých dovozují zásadní právní význam napadeného rozsudku. Ostatně v dovolání se připouští, že se tyto otázky mohou jevit „jako otázky v praxi již vyřešené“. To skutečně jsou, a navíc je dovolací soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právními závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Nelze tedy přehodnocovat judikatorní praxi tak, jak by si to představovali dovolatelé. Pokud jde o rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 436/2007, citované dovolateli, pak jde o výjimku vyvolanou zvláštními okolnostmi případu, jež byla vysvětlena v návazném rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2238/2009.
Uzavírá se tedy, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a v intencích konstantní judikatury. Zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku není dán a dovolání není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Kromě dovolání vznikly případné náklady jen vedlejšímu účastníkovi (viz §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), jenž se k dovolání písemně vyjádřil. Jak ovšem dovodil již dříve Nejvyšší soud, vedlejší účastník není oprávněn podat samostatně dovolání (R 3/2004). Lze mít zato, že v rámci mimořádného opravného řízení není účast vedlejšího účastníka povolena; muselo by to být písemně zakotveno v o. s. ř., což se nestalo (srov. jinak §203 o. s. ř.). Náklady vzniklé vedlejšímu účastníkovi tedy nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu