ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4250.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4250/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Č. s. t. v., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR– A. o. p. a k., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 17/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2008, č. j. 22 Co 743/2008 – 75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem (pozemkům p. č. 1724/19, p. č. 1724/20 a p. č. 1802/2, zapsaným na LV č. 61 pro k. ú. a obec S. u Katastrálního úřadu v P.), a taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. Z tohoto pohledu se jednalo o to, zda na žalobce mohlo přejít právo trvalého bezplatného užívání k předmětným nemovitostem, resp. jeho výpůjčky, což je jedním ze základních předpokladů přechodu vlastnického práva podle §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“), o které žalobce svůj nárok opírá.
Pokud žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby ze skutečnosti, že je právním nástupcem L. a. Z., p. Č. s. t. v., jemuž mělo svědčit právo trvalého užívání ke sporným pozemkům, případně právním nástupcem L. a. Z., spol. s. r. o., nelze tomuto tvrzení přisvědčit. L. a. Z., p. Č. s. t. v. byl samostatným podnikem zapsaným do podnikového rejstříku. Podle §102 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, platného do 31. 12. 1991 (dále jen „hospodářský zákoník“), k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohly jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení. Ta byla ve smyslu §102 odst. 2 citovaného předpisu samostatnými právními subjekty, které nabývaly práva a zavazovaly se vždy svým jménem. Hospodařily s majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do správy. V posuzovaném případě však šlo o zřízení práva trvalého užívání k majetku státu L. a. Z., p. Č. s. t. v. Pokud bylo tomuto podniku platně zřízeno právo trvalého užívání podle §70 tehdy platného hospodářského zákoníku smlouvou ze dne 12. 9. 1991, nemohlo toto právo trvalého užívání přejít na žalobce. Institut trvalého užívání vylučoval přechod práva trvalého užívání na právního nástupce trvalého uživatele. Vždy muselo dojít ke zrušení práva trvalého užívání a k jeho smluvnímu zřízení pro nového trvalého uživatele. Proto ani v případě že by žalobce byl právním nástupcem zaniklého L. a. Z., p. Č. s. t. v., nemohlo by současně dojít k přechodu práva trvalého užívání z tohoto podniku na žalobce. Obchodní společnosti (L. a. Z., spol. s. r. o.) nebylo možné právo trvalého užívání zřídit, nemohlo na ni žádným způsobem „přejít“. Žalobce tedy není právním nástupcem L. a. Z., p. Č. s. t. v., není ani právním nástupcem L. a. Z., spol. s. r. o. Se zánikem L. a. Z., p. Č. s. t. v., s výjimkou práva trvalého užívání, vstoupil do jeho práv L. a. Z., spol. s. r. o. Se zánikem L. a. Z., p. Č. s. t. v., zaniklo i právo trvalého užívání a žalobce nemohl do tohoto práva vstoupit jako právní nástupce L. a. Z., spol. s. r. o.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Právo trvalého užívání bylo žalobci zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991, kdy jednou ze smluvních stran bylo hospodářské zařízení žalobce, a to L. a. Z., p. Č. s. t. v. Organizační řád, jenž byl součástí listin předložených k zápisu podniku do podnikového rejstříku, stanovil v bodě 4, že „podnik má právo hospodaření k majetku ve vlastnictví ČeSTV, který tvoří věci a majetková práva, včetně práv k výsledkům projektové a jiné odborné činnosti a který mu byl svěřen při jeho zřízení. V rozsahu uváděném shora, podnik hospodaří s majetkem včetně práv, kterých nabyl v průběhu svého podnikání a které se staly součástí majetku ČeSTV.“ Podle §100 odst. 2 hospodářského zákoníku platilo, že majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčí jinak. Právní úprava vycházela ze zásady, že subjektem vlastnického práva je společenská organizace jako celek a nikoliv její jednotlivé složky nebo orgány. Z těchto důvodů potom společenské organizace vykonávaly svoje vlastnické právo buď přímo, nebo prostřednictvím institutu správy majetku, v tomto případě uvedeným hospodářským zařízením. K zániku práva trvalého užívání nedošlo způsobem předpokládaným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. a toto právo trvalo až do nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., kterým byla mimo jiné zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. a současně byl zaveden institut práva výpůjčky. Právo trvalého užívání vzniklo žalobci přímo a jako nositel tohoto práva vykonával prostřednictvím zaniklého hospodářského zařízení a obchodní společnosti nebo přímo sám správu, provoz, údržbu a investiční činnosti celého areálu, aniž by výkon těchto práv byl třetími osobami zpochybňován. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje posouzení, zda na základě smlouvy ze dne 12. 9. 1991 uzavřené s hospodářským zařízením žalobce, jehož činnost se řídila organizačním řádem a statutem žalobce včetně tehdy platných právních předpisů, vzniklo právo trvalého užívání přímo žalobci. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem považuje žalobce za nesprávné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu že dovolací soud se z hlediska skutkového i hmotně právního obdobným sporem žalobce zabýval a podrobné odůvodnění svého odmítacího rozhodnutí podal ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4201/2008, považoval za dostatečné na toto odůvodnění v dalším odkázat.
Pro účely tohoto rozhodnutí se sluší uvést pouze následující. Dovolací soud považuje za přiléhavý argument odvolacího soudu, že právo trvalého užívání vzniklo na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 9. 1991 L. a. Z., p. Č. s. t. v., jakožto samostatnému subjektu práva ve smyslu §102 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., a nikoliv přímo žalobci. To proto, že právo trvalého užívání věci je třeba považovat za právo obligační, nikoliv za právo věcné, jak bylo již dříve dovozeno v judikatuře dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nenaplňuje znaky zásadní právní významnosti a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu