ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4252.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4252/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatele A. O., B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumpíkem, advokátem, 763 21 Slavičín, Osvobození č. 51, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 5. 5. 2011, sp. zn. 18Co 228/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35C 436/2009 (žalobce A. O., B., a dalších účastníků řízení: 1) L. O., P., 2) Mototechny, státního podniku (v likvidaci), IČ 0000 9334, Praha 5 – Stodůlky, Bavorská č. 856, zastoupené JUDr. Evou Hrabětovou, advokátkou, 272 00 Kladno, Stará č. 241, a 3) Pozemkového fondu České republiky, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitostí, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 10. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 3. 6. 2010, č. j. 35C 436/2009-104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby mu byly vydány dům a pozemek v katastrálním území B., zapsané dříve v pozemkové knize pro katastrální území B. (ve složce pozemkové knihy č. 1768) a dům s pozemkem v katastrálním území B., zapsané dříve v pozemkové knize pro toto katastrální území. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 5. 5. 2011, sp. zn. 18Co 228/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 3. 6. 2010, č. j. 35C 436/2009-104, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že soud prvního stupně svým rozsudkem rozhodl o projednávané právní věci správně a odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této věci bylo již rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Zlín ze 17. 8. 2009, č. j. PÚ 130/09-Gr/L, a to tak, že nemovitosti v katastrálním území B., o něž jde i v tomto řízení, byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) do podílového spoluvlastnictví (se stejnými podíly) A. O. a L. O., kteří jsou oba oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. (jako potomci – děti původních vlastníků nemovitostí A. a R. O.). I soud prvního stupně při znovuprojednání této právní věci (ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu) dospěl k závěru, že „listina podepsaná 22. 7. 1968 R. O. (zemřelou), od níž A. O. odvozoval svůj výlučný nárok na vydání nemovitostí, není platnou závětí“, t. j. pořízením o majetku až s právními účinky po smrti pořizovatelky závěti.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že nelze posuzovat jako závěť listinu, označenou jako „závěrečné prohlášení“ a datovanou 22. 7. 1968 (podepsanou R. O. za přítomnosti dvou svědků), kterou R. O. „o d e v z d á v a l a veškerý svůj majetek a majetek po maželovi A. O. v B. synovi A. O.“. Odvolací soud dovozoval, že pro závěť, jak je upravena v §476 občanského zákoníku, je charakteristické, že má právní účinky až po smrti pořizovatele závěti a až poté přechází vlastnictví k věcem, o kterých pořizovatel závětí pořídil ve prospěch dědice, takže do té doby je pořizovatel závěti stále vlastníkem věci, má právo tento majetek držet a s ním disponovat. A. O. tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nepovažoval za jedinou oprávněnou osobu o vydání majetku, o nějž jde v tomto soudním řízení. L. O. pak odvolací soud považoval za oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb., která včas uplatnila svůj restituční nárok u správního orgánu dne 7. 7. 1992 podáním datovaným 26. 5. 1992; doklady k prokázání restitučního nároku pak opatřil a správnímu orgánu předložil její bratr A. O.
V soudním spise v této právní věci (sp. zn. 35C 436/2009 Okresního soudu ve Zlíně) byl uvedený odkaz (na str. 78) na občanské soudní řízení ohledně posouzení listiny z 22. 7. 1968 – „závěrečného prohlášení“ Růženy Ondrouškové, jež bylo vedeno u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28C 201/2003; v tomto řízení pravomocnými rozhodnutími Okresního soudu ve Zlíně ze 6. 10. 2004 a Krajského soudu v Brně z 25. 1. 2007 (sp. zn. 18Co 141/2006) nebylo shledáno, že by uváděné prohlášení bylo závětí a dovolání proti uvedeným rozhodnutím soudu obou stupňů bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 2. 4. 2008, 28Cdo 3952/2007. Z uváděného usnesení dovolacího soudu (28Cdo 3952/2007) rovněž vyplýval právní závěr dovolacího soudu, že při řešení sporu o uváděném „závěrečném prohlášení“ z 22. 7. 1968 nešlo o řešení otázky zásadního právního významu.
Odvolací soud tedy vzhledem k uváděným okolnostem potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně z 3. 8. 2010, č. j. 35C 436/2009-104, o vydání nemovitostí A. O. a L. O., jako majetku, který původně patřil jejich rodičům A. O. a R. O., když tento majetek přešel na stát bez náhrady na základě výměru bývalého Okresního národního výboru ve Valašských Kloboukách z 31. 8. 1950, č. j. 611-31/8-1950-I, vydaného podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (srov. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb.)
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 8. 6. 2011 a dovolání bylo ze strany žalobce podáno u soudu prvního stupně dne 4. 8. 2011 (s doplněním ze dne 20. 10. 2011 o zastoupení dovolatele advokátem), tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2011 (sp. zn. 18Co 228/2010 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl, že nepovažuje za opodstatněné závěry odvolacího soudu o tom, že vlastnoručně napsaná závěť, sepsaná matkou dovolatele R. O. 22. 7. 1968 (ohledně odevzdání veškerého majetku synovi A. O.) a že L. O. (sestra žalobce A. O.) uplatnila údajně řádně a včas nárok na restituci nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatel A. O. naproti tomu totiž v průběhu celého tohoto restitučního řízení uplatňoval a uplatňuje, že závěť napsaná jeho matkou 22. 7. 1968 je platnou závětí a že L. O. neuplatnila řádně návrh na restituci nemovitého majetku původních vlastníků A. a R. O., nýbrž uplatnila uvedený nárok „pouze jediným dokladen, a to nepodepsanou a nedatovanou žádostí se obrátila na Pozemkový úřad ve Zlíně, který ji přijal dne 7. 7. 1992“. Dovolatel nadto zdůrazňuje, že L. O. vůbec neuplatnila restituční nárok na pozemek s domem č. p. 176 v katastrálním území B.; přesto jí však byly tyto nemovitosti vydány.
Dovolatel dále namítal, že v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 6. 2010 (potvrzeným i rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2011) je nesprávně zaměňován dům na pozemku č. 440 (zastavěné ploše a nádvoří o výměře 643 m2) s domem č. p. 176 na pozemku č. 441/2 (zastavěné ploše a nádvoří o výměře 553 m2).
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 1 a 2, §6 odst. 1 písm. b) a §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti i s ustanoveními §460, §476 a §477 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla takto na stát nebo na jiné právnické osoby, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tedy kromě dědiců ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, zejména děti oprávněné osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu i v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti.
Ve smyslu ustanovení §9 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující, že oprávněná osoba uplatnila nárok u pozemkového úřadu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Podle ustanovení §460 občanského zákona se dědictví nabývá s m r t í zůstavitele.
Podle ustanovení §477 odst. 1 občanského zákoníku v závěti zůstavitel u s t a n o v í dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout.
Vzhledem k námitkám v dovolání dovolatele na neúplnost zjištění souvisejících skutečností, na něž zůstavitel upozorňoval, je na místě poukázat v této souvislosti i na právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Ani vadná či nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), která je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud posoudí právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nich dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatele jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací soud neshledává, že by v rozhodnutí odvolacího soudu z 5. 5. 2011 (sp. zn. 18Co 228/2010 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., ale i s ustanoveními občanského zákoníku), nebo právní otázka, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by dovoláním dovolatele bylo možné posoudit jako dovolání přípustné.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného ve smyslu ustanovení §236 až §239 občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení nevznikly v tomto řízení o dovolání náklady řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu