ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4252.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4252/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnost, a.s, IČ 49241699, se sídlem v Praze 6, Slunná 574/25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované: Česká republika - Ministerstvo financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17 o zaplacení 79 951, 18,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 11/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 25 Co 112/2014-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Jiřího Voršilky.
Odůvodnění:(podle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 6.724.005,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že zrušením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č. j. 53 Co 379/2005-627, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, odpadl právní důvod, na základě kterého uhradila žalované náklady předchozích řízení v celkové výši 6.724.005,- Kč a proto je žalovaná povinna tyto náklady vrátit. K tomu také byla vyzvána dopisem ze dne 26. 1. 2012, který zaslala žalobkyně žalované prostřednictvím jejího právního zástupce a ve kterém bylo stanoveno datum splatnosti na 2. 2. 2012. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“ ) usnesením zde dne 11. 7. 2012, č. j. 31 C 11/2012-27, zastavil pro zpětvzetí žalobkyně řízení v částce 6.724.005,- Kč, neboť jistina byla žalovanou uhrazena dne 29. 3. 2012. Předmětem řízení dále zůstalo jen příslušenství pohledávky (úrok z prodlení ve výši 7, 75%) za dobu od 3. 2. 2012 do 29. 3. 2012 v celkové výši 79.951, 18 Kč. Spornou mezi stranami zůstala otázka určení data splatnosti pohledávky, kdy žalovaná tvrdila, že výzva k úhradě pohledávky, která byla zaslána jejímu právnímu zástupci dne 26. 1. 2012, se nedostala do sféry její dispozice, neboť ten nebyl oprávněn výzvu k plnění přijmout, a proto lze splatnost pohledávky vázat až na uplynutí 15 denní lhůty od doručení platebního rozkazu dne 22. 3. 2012.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 31 C 11/2012-62, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dovodil, že v případě výzvy adresované právnímu zástupci žalované, který zastupuje žalovanou v předmětném řízení na základě procesní plné moci, nejde o řádnou výzvu podle §563 obč. zák. k plnění závazku z bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 25 Co 112/2014, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 79.951,18 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná byla k plnění vyzvána dopisem ze dne 26. 1. 2012. Byť byl uvedený dopis adresován advokátu JUDr. Alanu Korbelovi, je z jeho obsahu zcela zřejmé, že byl určen žalované. Dle zjištění odvolacího soudu byl JUDr. Alan Korbel zástupcem žalované, který byl zmocněn i k některým hmotněprávním úkonům, mimo jiné k přijetí výzvy dle §563 obč. zák. Výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení, kterou žalovaná učinila dne 26. 1. 2012 žalované prostřednictvím jejího zástupce, lze proto považovat za řádnou výzvu a žalovaná se proto ocitla v prodlení se splatností pohledávky, čímž žalobkyni vznikl nárok na úhradu úroků z prodlení za dobu od 3.2 2012 do 29. 3. 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“ ) řádně zastoupená advokátem dne 22. 8. 2014 včasné dovolání. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. uvádí, že odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzená otázka, (i) splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, není-li výzva k plnění učiněna přímo vůči dlužníkovi, (ii) vůči komu má být učiněn tento hmotněprávní úkon – tedy výzva k vrácení bezdůvodného obohacení a (iii) zda je možné vůči právnímu zástupci, jenž má udělenou procesní plnou moc k zastupování v soudním řízení, činit hmotněprávní úkony nesouvisející přímo s předmětem řízení, pro něž má tuto plnou moc udělenou. Dovolatelka dovozuje, že doručením přípisu žalobkyně ze dne 26. 1. 2012 JUDr. Korbelovi nevznikl hmotněprávní účinek spojený s doručením výzvy dle ustanovení §563 obč. zák., neboť advokát zastupoval dovolatelku pouze v rozsahu úkonů přesně specifikovaných v plné moci. Dovolatelka uzavírá, že ačkoliv byl JUDr. Korbel jejím zástupcem v jiném řízení stejně jako v projednávané věci, v době, kdy byla JUDr. Korbelovi doručena výzva k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 26. 1. 2012, ještě dovolatelku ve věci vydání bezdůvodného obohacení nezastupoval. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 12. 2013, č.j. 31 C 11/2012-62, ve výroku I. jako věcně správný potvrdí.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť „jedinou právní otázkou, kterou odvolací soud řešil, bylo, zda výzva adresovaná k rukám právního zástupce, který nadále zastupuje žalovaného v souvisejícím řízení o náhradě škody, ze kterého po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem ČR vzešel rovněž nárok žalobce na vrácení zaplacených nákladů řízení, je postačujícím doručením.“ Žalobkyně odkazuje na soudní praxi, dle které doručení výzvy zástupci má stejné účinky jako doručení zastoupenému. Rozlišování mezi procesně právní plnou mocí a hmotně právní plnou mocí považuje za „přepjatý formalismus“. Žalobkyně ve svém podání shrnuje skutkový stav věci a uvádí, že z hlediska stavovských předpisů její právní zástupce nemohl ani jednat jinak, než žalovanou vyzvat prostřednictvím jejího advokáta. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto popřípadě zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), což znamená, že může vycházet jen z těch důvodů, které dovolatel v dovolání uvedl. Dovolací soud předesílá, že odvolací soud dospěl k závěru, že JUDr. Alan Korbel byl zástupcem dovolatelky i v případě přijetí výzvy k plnění, proto také s ohledem na znění §32 odst. 2 obč. zák. platí, že jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Dále však odvolací soud zjistil, že posuzovaná výzva v k plnění ve smyslu §563 obč. zák. se dostala do dispozice dovolatelky. Za této situace jsou pak v dovolání vznesené právní otázky – kdy se stává splatným bezdůvodné obohacení, není-li výzva k vrácení učiněna přímo dlužníkovi a vůči komu má být tato výzva učiněna – nerozhodné, neboť odvolací soud vycházel ze zjištění, že výzva dle §563 obč. zák. byla dovolatelce, tedy dlužníkovi, doručena, byť prostřednictvím jejího advokáta. Správně proto odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, věc posoudil tak, že bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. V takto ustaveném rámci nejsou přípustnost dovolání způsobilé založit ani další námitky dovolatelky, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a navíc samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto žádný význam nemá ani námitka dovolatelky, že advokát ji zastupoval na základě procesní plné moci, která se na hmotněprávní úkon nesouvisející s řízením (výzva dle §563 obč. zák.) nevztahovala. K tomuto Nejvyšší soud pouze obecně připomíná, že dle §33 odst. 1 obč. zák.: „ Překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil.“ Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že JUDr. Alan Korbel byl zástupcem žalované oprávněným i k některým hmotněprávním úkonům, současně z jeho odpovědi na předmětnou výzvu k plnění ze dne 2. 2. 2012 vyplývá, že tuto výzvu předal klientovi ke zpracování a že vystupuje jménem klienta (žalované). Pakliže-by dovolatelka skutečně byla přesvědčena, že její zástupce nebyl k přijetí předmětné výzvy zmocněn, měla tuto skutečnost bez zbytečného odkladu oznámit žalované. V opačném případě se uplatní nevyvratitelná právní domněnka, že jednání bylo schváleno, a to s účinky ex tunc.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že výše uvedený závěr neznamená, že by snad obecně bylo možné považovat advokáta zastupujícího účastníka řízení (na základě procesní plné moci) bez dalšího za zmocněnce oprávněného i k hmotněprávním úkonům, které s předmětem řízení přímo nesouvisí, neboť v dané věci bylo rozhodné zejména to – jak je výše uvedeno – že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že výzva k plnění se dostala do dispoziční sféry dlužníka.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu