ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4271.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4271/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. B. , zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 2, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, o určení, že žalobkyně má postavení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 153/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2010, č. j. 22 Co 2564/2009-535, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2010, č. j. 22 Co 2564/2009-535, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. června 2009, č. j. 7 C 153/2008-420, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soudu v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. června 2009, č. j. 7 C 153/2008-420, jímž bylo určeno, „ že pohledávky žalobkyně na vydání zemědělských pozemků dle §11 zákona č. 229/1991 Sb. v celkové výši 150.776,51 Kč získané postupní smlouvou uzavřenou dne 18. 1. 2000 se Zdeňkou Doležalovou na pohledávku v původní výši 50.700,50 Kč, postupní smlouvou uzavřenou dne 4. 8. 2000 s M. Š. na pohledávku v původní výši 74.115,- Kč, postupní smlouvou uzavřenou dne 21. 11. 2002 s H. Š. na pohledávku v původní výši 274.774,16 Kč, postupní smlouvou uzavřenou dne 7. 3. 2005 s paní Polenovou a Zdeňkem Wernerem na pohledávku v původní výši 20.545,- Kč a postupní smlouvou uzavřenou dne 12. 9. 2005 s Vladimírem Křivánkem na pohledávku v původní výši 34.981,10 Kč se nevztahuje §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a že ohledně výše označených pohledávek má žalobkyně postavení oprávněné osoby dle §4 zákona č. 229/1991 Sb. a žalovaný je povinen posuzovat žádosti žalobkyně o koupi zemědělského pozemku dle §7 zákona č. 97/1999 Sb. jako žádosti oprávněné osoby a přihlášku žalobkyně do veřejné nabídky dle §11a zákona č. 229/1991 Sb. za přihlášku oprávněné osoby dle §11a zákona č. 229/1991 Sb.“ ; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že postoupením pohledávek od označených oprávněných osob získala žalobkyně právo na poskytnutí jiných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Nárok, který uplatnila u Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), uspokojil žalovaný pouze částečně. Původně se proto žalobkyně domáhala převodu konkrétních pozemků, za řízení však žalobu změnila na žalobu o určení ve výroku označených skutečností. Odvolací soud dovodil, že na žádaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jestliže žalovaný soustavně zpochybňuje existenci pohledávek a postavení žalobkyně jako oprávněné osoby a namítá, že právo žalobkyně - která není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 - podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě zaniklo. Ačkoli odvolací soud připustil, že právo oprávněné osoby na poskytnutí jiného pozemku lze realizovat i žalobou o uložení povinnosti Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu, dovodil, že je lze uspokojit pouze převodem vhodného pozemku, který již byl Pozemkovým fondem nabídnut k převodu ve veřejné nabídce; přitom konstatoval, že plnění nabídkové povinnosti ze strany Pozemkového fondu bylo nedostatečné. V otázce zániku práva na poskytnutí jiného pozemku odkázal na právní názor, které v posuzované věci vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, a uzavřel, že je-li žalobkyně soukromě hospodařícím zemědělcem, neprovozuje typicky rizikové aktivity a pozemky se snaží získat s cílem provozovat na nich zemědělskou výrobu, ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě (o tzv. „restituční tečce“) se v jejím případě neuplatní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za procesně vadný označil postup soudu, při kterém byla připuštěna změna žaloby podle §95 o. s. ř., aniž by mu byl dříve doručen řádný návrh na její změnu. Současně zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v souzené věci je dán naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. a vyslovil názor, že tvrzeného práva se žalobkyně mohla (a tedy i měla) domáhat žalobou na plnění, žádající po žalovaném vydání konkrétních náhradních pozemků; v tomto směru odkázal na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007. K věci samé dodal, že právo na poskytnutí náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě, které získala žalobkyně postoupením pohledávek od původních oprávněných osob, k 31. 12. 2005 zaniklo podle zákona č. 253/2003 Sb. Přitom odkázal na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byla dotčená ustanovení zákona o tzv. „restituční tečce“ zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům; do skupiny těchto osob dle názoru žalovaného žalobkyně nepatří. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila napadený rozsudek za správný, se závěry odvolacího soudu se ztotožnila a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu, mimo jiné, spočívá na právním závěru, že žalobkyně má na žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť tvrzené subjektivní právo na poskytnutí náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě nemůže účinně prosadit žalobou na plnění, protože je lze uspokojit pouze převodem pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu a ta je podle zjištění soudu nedostatečná.
Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dovodil, že „nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.“ Pokud nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, je úkolem soudů zkoumat, zda nešlo ze strany Pozemkového fondu o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku; „ žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek proti takové libovůli“ (nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 33, svazek 32). Oproti v minulosti projevenému názoru (viz rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007) se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prosadil názor, že „ důvodnost žaloby na uložení povinnost Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu Fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010).
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde právo nebo právní vztah již byly porušeny a kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění, nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán ovšem jen tehdy, jestliže je určení (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na jejím určení, lze-li přímo žalovat na určení práva samotného (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. například rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, nebo rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 29/2005).
Názor odvolacího soudu, že i v případě liknavého a svévolného postupu žalovaného lze právo oprávněné osoby na poskytnutí jiného vhodného pozemku uspokojit pouze převodem pozemku z veřejné nabídky žalovaného, a že při omezené nabídce není žaloba na plnění účinným prostředkem k prosazení tvrzeného práva, tedy neobstojí a jde o názor odporující ustálené judikatuře. Dovolací soud nepřehlíží, že zákon (zásadně) předpokládá vypořádání nároků oprávněných osob prostřednictvím veřejných nabídek Pozemkového fondu (srov. 11a zákona o půdě a §7 zákona č. 95/1999 Sb.), a proto v odůvodněných případech připouští, že k odstranění stavu právní nejistoty může oprávněné osobě posloužit i žaloba určovací. O takový případ ovšem nejde tam, kde žalobce – namísto požadavku na určení existence práva samého – žádá deklarování skutečností, které toto právo zakládají, nebo skutečností vylučujících jeho zánik, popřípadě určení (ne)aplikovatelnosti označených ustanovení dotčených právních předpisů, jež upravují podmínky zániku tohoto práva (srov. §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.) nebo postup Pozemkového fondu při jeho uspokojení (§11a zákona o půdě, §7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů).
Výrok rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně v posuzované věci domáhá, o jejím subjektivním právu nic nestanoví. Žaloba o určení právní skutečnosti určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu tehdy, jestliže to zákon výslovně připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 4, ročník 1999, nebo rozsudek ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, č. C 495). Sleduje-li žalobkyně, krom deklarování označených skutečností a použitelnosti dotčených ustanovení právních předpisů, také uložení povinností žalovanému (navrhuje-li současně vydání rozhodnutí, že „žalovaný je povinen posuzovat žádosti žalobkyně…jako žádosti oprávněné osoby a přihlášku žalobkyně…za přihlášku oprávněné osoby…“ ), jde v této části o petit - z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti – zřetelně vadný, jemuž neodpovídá žádný ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v ustanovení §258 odst. 2 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nepostrádá, proto Nejvyšší soud nesdílí a pokládá jej za odporující konstantní judikatuře, od níž nemá důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Dochází-li k závěru, že zde naléhavý právní zájem na požadovaném určení není, je vyloučeno, aby se zabýval žalobou po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 21/1997).
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného přípustným (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně i opodstatněným; proto rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu