ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4282.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4282/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. W. , P., zastoupeného JUDr. Lucií Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 961/25, proti žalované J. K. , P., o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 208/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č. j. 11 Co 129/2013-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 11 Co 129/2013-89, potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2012, č. j. 18 C 208/2011-61, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 150.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce, který se domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím vzniklého tím, že žalovaná bez právního důvodu užívala jednak bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce o dispozici 3+kk v rodinném domě (P.), postaveném na pozemku parc. č. 1578/2 a pozemku parc. č. 1578/1 v k. ú. L. (dále jen byt), a pak nákladní automobil Mercedes-Benz Sprinter 208 D, RZ 1AF8254 (dále jen automobil), jenž byl rovněž ve vlastnictví žalobce. Žalovaná měla byt 3+kk a automobil užívat bez právního důvodu od září 2009 do února 2010, tj. 6 měsíců, přičemž žalobce požaduje za měsíc užívání bytu 3+kk 10.000,- Kč, za měsíc užívání automobilu pak 15.000,- Kč, v souhrnné výši žádá tedy celkem částku 150.000,- Kč. Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce a žalovaná spolu od roku 2008 žili jako druh a družka ve výše popsaném domě, avšak v jiné bytové jednotce (2+kk). Předmětný dům koupil žalobce od otce a strýce žalované. Na uhrazení kupní ceny poskytl otec žalované žalobci půjčku ve výši 2.000.000,- Kč. Na jaře 2009 se účastníci rozešli a žalovaná začala užívat byt 3+kk. Od jara 2009 do jara 2010 se žalobce zdržoval v domě své nové přítelkyně a předmětnou nemovitost neužíval. Teprve na jaře 2010 začal žalobce řešit užívání nemovitosti žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z takovéhoto chování se žalovaná mohla důvodně domnívat, že prostory v domě může i nadále užívat. Soud rovněž přihlédl ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi žalobcem a otcem žalované a dovodil, že pro žalované období udělil žalobce žalované s užíváním bytu konkludentní souhlas, návrh proto neshledal důvodným a nadto jej považoval za rozporný s §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tedy odporující dobrým mravům. K užívání automobilu soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce nikterak nebránil žalované v jeho užívání, měla žalovaná de facto souhlas v tomto směru, a proto jí bezdůvodné obohacení vzniknout nemohlo.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž přitakal názoru, že žalovaná neužívala byt bez právního důvodu, neboť žalobce s bezplatným užíváním souhlasil, za nadbytečné však považoval zkoumání toho, zda uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Shledal správným i názor soudu prvního stupně ohledně užívání automobilu, ke kterému měla žalovaná od žalobce rovněž souhlas s bezplatným užíváním, a proto nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Shora uvedené závěry se přitom z odůvodnění posuzovaného rozhodnutí a logické provázanosti úvah odvolacího soudu jednoznačně podávají.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že posuzovaná otázka doposud v rozhodovací praxi řešena nebyla. Důvodnost vidí v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) i v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). K nesprávnému posouzení věci žalobce uvádí, že v otázce konkludentního souhlasu je napadené rozhodnutí v rozporu s §44 odst. 1 obč. zák., podle něhož mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Dále ve svém dovolání poukazuje na nedostatečnou určitost a adresnost jednání, které mělo vést k udělení konkludentního souhlasu, uvádí, že nájemní smlouva je dvoustranný právní úkon, který má povinně písemnou formu, zvažuje, zda jeho případný konkludentní souhlas by nebyl v rozporu se zákonem, a připomíná, že smlouva by musela rovněž vyjadřovat, jakých konkrétních nemovitostí se týká. Dále uvádí, že se soudy nižších stupňů zabývaly pouze dobrou vírou žalované, nezkoumaly však úmysl žalobce. Dovolatel také zmiňuje, že i kdyby bylo možné považovat jeho jednání za platné vyjádření konkludentního souhlasu, neznamená to, že by mu nemohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003. Za vady řízení dovolatel označuje nedůvodné přenesení důkazního břemene ze žalované na žalobce při prokazování neexistence právního titulu. Dále uvádí, že nebyly provedeny důkazy, které navrhl, aniž by se s tím soudy nižších stupňů vypořádaly, čímž jednaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že lze důvody nesprávnosti vztáhnout i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolatel navrhl zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě nelze usuzovat, že by dovoláním bylo poukázáno na otázku, pro niž by v souladu s výše citovanými ustanoveními bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se podává, že soudy vzaly za zjištěné, že bytová jednotka i zmiňované vozidlo byly v rozhodném období žalovanou užívány na základě konkludentního souhlasu žalobce s bezplatným užíváním vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, přitom v souladu se zákonnou úpravou nepřísluší revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, mezi něž patří i zjišťování existence právního úkonu a jeho obsahu (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006).
Usuzuje-li dovolatel na nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu z dikce §44 odst. 1 obč. zák. stanovícího, že nečinnost či mlčení samy o sobě neznamenají přijetí návrhu, je možno podotknout, že odvolací soud nepřekročil limity dané tímto ustavením možných způsobů platného projevení právně relevantní vůle. Odvolací soud se zaobíral okolnostmi provázejícími užívání bytové jednotky a vozidla žalovanou a s přihlédnutím k nim (a nikoliv pouze k nečinnosti žalobce) dovodil, že šlo o užívání na základě konkludentní souhlasu dovolatele s jejich bezplatným užíváním, jehož projevení je zřejmé ze způsobu jednání zúčastněných osob vyjadřujících po dané období souhlasnou vůli v tomto směru.
Nepřípadné jsou rovněž výtky dovolatele vycházející z právní úpravy nájemních smluv, neboť v daném případě nebylo shledáno, že by snad mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, pročež nebylo důvodu poměřovat právní vztah mezi účastníky zákonnými ustanoveními o nájmu.
Dovolatel rovněž poněkud mylně interpretuje úvahy odvolacího soudu, domnívá-li se, že odvolací soud na něj přenesl důkazní břemeno o neexistenci smluvního ujednání, byť mu lze přisvědčit, že formulace zvolené odvolacím soudem v tomto směru nejsou zcela pregnantní. Na základě v řízení zjištěných skutečností odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívala v rozhodném období byt i automobil na základě souhlasu žalobce s bezúplatným užíváním, tento závěr mohl samozřejmě být případně vyvrácen důkazy rozporujícími či relativizujícími zjištění, jež vedla soud k tomuto závěru, aniž by však bylo možno mít za to, že se jedná o přesouvání prvotního důkazního břemene. Uplatnila-li žalovaná úspěšně obranu v podobě prokázání právního titulu bezúplatného užívání, nelze v tomto spatřovat jakýkoliv nepřípustný zásah do procesního postavení žalobce.
Za opodstatněné nelze pokládat ani výtky žalobce poukazující na nedostatečné vypořádání se s jeho argumentací v odůvodnění rozhodnutí a neprovedení navrženého důkazu spisem Úřadu městské části Praha Libuš týkajícího se návrhu žalované na ochranu pokojného stavu před zásahy žalobce, jež postrádají jakoukoliv aspiraci na vymezení otázky, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné. Namítá-li přitom žalobce, že odvolací soud ponechal nepovšimnuté jeho pojetí skutkového stavu, je záhodno uvést, že za nedostatek odůvodnění rozhodnutí nelze pokládat, interpretuje-li soud zjištěné skutečnosti odlišně oproti účastníkům, aniž by výslovně vyvracel jejich pojetí, takovýto požadavek ostatně nevyplývá ani z §157 odst. 2 o. s. ř. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazů, je zapotřebí zdůraznit, že je zde vytýkána vada řízení neprovázaná s relevantní otázkou výkladu procesního předpisu, k níž Nejvyšší soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž k vadám řízení vypočteným v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží jen, jak již bylo shora zmíněno, je-li dovolání shledáno přípustným. Nadto dovolací soud podotýká, že i když by opomenutí důkazu bylo možno považovat za procesní nedostatek, může dovolací soud z takové vady vyvozovat naznačené důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly prokázány dostatečně spolehlivě jinak. V daném případě se však nejeví, a to ani v kontextu námitek dovolatele, že by se mohlo jednat o vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, tedy že by se vypořádání se s tímto důkazem bylo způsobilé zvrátit závěry učiněné na základě jiných důkazů, jež v posuzované věci tvoří uzavřený a logicky provázaný celek.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu