ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.434.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 434/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. T., o vydání věci, eventualně o zaplacení částky 2.600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 195/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, č.j. 12 Co 228/99-50, takto:
I. Dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9.1999, č.j. 12 Co 228/99-50, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1998, č.j. 11 C 195/97-41, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobci ideální 1/2 domu č.p. 1306 se stavební parcelou č. 3699 a zahradou č. 3700, v katastrálním území Smíchov, zapsaných v katastru nemovitostí P., se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, č.j. 12 Co 228/99-50, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1988, č.j. 11 C 195/97-41, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalobce byl povinen zaplatit částku rovnající se polovině kupní ceny, kterou prodejem nemovitostí získal, t.j. částku 2.600.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně ode dne 26. 10. 1995 do zaplacení, a výrok rozsudku téhož soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje.
III. V uvedeném rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou dne 26. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 5, vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vydat žalobci ideální polovinu nemovitostí v P., konkrétně uvedených v žalobním návrhu, a pro případ, že by soud takovému žalobnímu návrhu nevyhověl, aby byl žalovaný povinen uhradit žalobci částku 2.600.000 Kč rovnající se polovině kupní ceny, kterou žalovaný obdržel za prodej těchto nemovitostí. Žalobce tvrdil, že nemovitosti byly původně ve vlastnictví otce žalobce podle trhové smlouvy z roku 1924 a odevzdacích listin z roku 1948 a 1949. Vlastnictví k nemovitostem přešlo na čs. stát - Obvodní podnik bytového hospodářství v P. v důsledku darovacího prohlášení původního vlastníka ze dne 14. 6. 1961. Původní vlastník poté zemřel 28. 7. 1983. Po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. požádal jeden ze synů původního vlastníka (bratr žalobce) o vydání nemovitostí, k čemuž došlo dohodou o vydání věci ze dne 9. 3. 1992. Poté žalovaný kupní smlouvou ze dne 21. 12. 1992 převedl předmětné nemovitosti do vlastnictví jiného občana, jenž je následně vložil do společnosti s ručením omezeným. Žalobce tak byl zkrácen na svých nárocích oprávněné osoby do výše jedné poloviny z předmětných nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. října 1998, č.j. 11 C 195/97-41, zamítl žalobu zcela. Vzal přitom z výsledků dokazování za prokázané skutečnosti tvrzené žalobcem v žalobě v plném rozsahu. Vyslovil závěr, že podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě v odst. 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Žalobce podle výsledků řízení podal výzvu povinné osobě - totiž Bytovému podniku v P. - řádně a včas a prokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení. Protože však nález Ústavního soudu rozšiřující okruh oprávněných osob nemá zpětnou účinnost a že žalovaný nemovitosti prodal kupní smlouvou ještě před účinností nálezu, totiž dne 21. 12. 1992, nedrží dnes uvedené nemovitosti, takže je nemůže vydat. Výrok zamítající eventuální žalobní návrh odůvodnil soud prvního stupně tím, že takový nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. nevyplývá. Žalobci zůstal zachován nárok podle §13 zákona při splnění zákonných podmínek tam stanovených.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 9. 1999, č.j. 12 Co 228/99 - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud převzal v plném rozsahu skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry. Vyslovil v tomto směru závěr, že žalobě o vydání nelze vyhovět proti žalovanému, protože nemovitosti žalovaný platně převedl na třetí osobu. Ve vztahu k eventuálnímu nároku na výplatu peněžního plnění v rozsahu odpovídajícímu podílu na nemovitosti, který by žalobci podle citovaného zákona jako oprávněné osobě náležel, zaujal odvolací soud shodný názor jako soud prvního stupně.
Podle odvolacího soudu vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., že bylo na zákonodárci, aby po zrušení části ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vztahujícího se k zrušení lhůty jednoho roku od účinnosti zákona pro uplatnění nároku oprávněných (opomenutých) osob uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo evidentní, že nárok podle tohoto ustanovení mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení neumožňovala, stanovil novou lhůtu a umožnil také vypořádat se se situacemi, které nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby. K vydání takové novely zákona č. 87/1991 Sb. však nedošlo. Proto je podle odvolacího soudu vycházet ze stávajícího znění ustanovení §5 odst. 5 tohoto zákona, podle něhož nároky opomenutých oprávněných osob jsou povinny uspokojit pouze osoby, jimž byla věc vydána, nikoliv již jejich právní nástupci. Přitom lze žádat pouze vydání věci (tedy naturální restituci), nikoliv vydání finančního plnění jakožto ekvivalentu požadovaného naturálního plnění.
K námitce žalobce o možnosti použít příslušná ustanovení občanského zákoníku, uvedl odvolací soud, že zákon č. 87/1991 Sb. je zvláštním zákonem, který upravuje zcela specifickým způsobem určitou oblast, mimo jiné, i občanskoprávních vztahů. Aplikace obecného předpisu, kterým je občanský zákoník, by přicházela do úvahy jen potud, pokud by v zákoně potřebná právní úprava chyběla. Nárok oprávněných opomenutých osob je však upraven zákonem č. 87/1991 Sb., takže podpůrná aplikace ustanovení občanského zákoníku není možná.
Výrok o založení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že problematiku "závěrů o nemožnosti použití jiného právního předpisu na posouzení oprávněnosti žalobcem uplatněného nároku než zákonem č. 87/1991 Sb., v platném znění" považuje odvolací soud za otázku zásadního právního významu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Z obsahu dovolání lze za použití výkladového pravidla §41 odst. 2 o.s.ř. dovodit, že uplatnil zřejmě dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal totiž, že pokud zákonodárce nesplnil Ústavním soudem naznačené legislativní "zadání" v tom, že nedoplnil ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po vydání nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., o řešení situace, kdy vydaná věc byla v mezidobí převedena na třetí osobu, pak je namístě aplikovat ustanovení občanského zákoníku jako normy obecné povahy. Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. totiž nehovoří o povinnosti "vydat věc oprávněné osobě", nýbrž pouze o právu oprávněné osoby uspokojit svůj nárok žalobou směřující proti osobě, které byla věc vydána, pokud tato osoba věc již převedla, nemůže proto uvedený nárok oprávněné osoby uspokojit vydáním příslušného podílu věci, je naopak toto ustanovení třeba vyložit podle odpovídajících ustanovení občanského zákoníku. Jmenovitě jde o ustanovení §575 odst. 1, §577 odst. 2 a §458 odst. 1 o.z. Původně (jediná) oprávněná osoba není a nebyla ve vztahu k žalobci osobou povinnou, tak jak ji zákon definuje, nýbrž je osobou povinnou uspokojit nárok, případně vydat bezdůvodné obohacení, vzniklé tím, že právní důvod k vydání celé věci odpadl v té části, v níž se otevřel nárok osoby žalující podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Subsidiární role státu, jako subjektu poskytujícího finanční náhradu v těch případech, kdy věc nemůže být vydána, se vztahuje jen na situace, kdy prvotní povinnosti, t.j. vydání věci, nemůže být splněna osobou povinnou; není žádný důvod rozšiřovat tuto povinnost státu i na případy podle §5 odst. 5 zákonu č.87/1991 Sb. Uplatnil konečně námitku, že v opačném případě by byla takto založena nerovnoprávnost postavení v rámci skupiny oprávněných osob, navíc by byl stát v podobných případech nucen fakticky restituovat 150% hodnoty restituovaného majetku, což by bylo v rozporu s požadavky zákona, obecných pravidel logiky i zájmy daňových poplatníků. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je založena výrokem rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
Předmětem dovolacího přezkumu v této věci je tak posouzení správnosti shora uvedených závěrů odvolacího soudu zaujatých k výkladu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1996, publikovaného pod č. 2/1997 Sb.,
Uvedeným nálezem bylo zrušeno ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Uvedený nález byl vydán za situace, kdy vzhledem k důsledkům plynoucím z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, jímž s účinností od 1.11.1994 byly zrušeny jednak podmínky trvalého pobytu na území ČSFR, resp. ČR (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) jakož i omezující podmínka doby uplatnění zákona uvedená v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona. Posledně uvedený nález se tak nedotkl ustanovení §5 odst. 5 citovaného zákona, takže osoby, jejich nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky mohly uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Vznikla tak situace, kdy osoby, kterým byl uvedeným nálezem Ústavního soudu přiznán status oprávněných osob, nemohly již svůj nárok vyplývající z ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit, a to ať už vůči povinným osobám podle ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona, nebo u soudu proti osobám, kterým byla věc vydána (§5 odst. 5 citovaného zákona). Za účelem odstranění diskriminace těchto osob vydal proto Ústavní soud shora uvedený nález č.2/1997 Sb.
Tato změna vede k nutnosti aplikace ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v nyní platném znění, z něhož vcelku přehledně vyplývá závěr, že osoby, které do účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. nemohly svůj nárok uplatnit vzhledem k lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení před jeho změnou provedenou tímto nálezem, stávají se rovnoprávnými oprávněnými osobami spolu s těmi osobami, jež byly oprávněny do té doby požádat o vydání věci a oprávněny k jejímu převzetí. V důsledku toho jsou tyto osoby oprávněny domáhat se i vydání části věci proti těm, kterým v mezidobí byly již vydány. Zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení §5 odst. 5 počítal s možností kolize zájmů více oprávněných osob, jejíž podstatou bylo, že nároky pouze některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky jiných osob uspokojeny nebudou. Tuto kolizi mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc již byla vydána některé z oprávněných osob, řeší tento zákon výslovným zakotvením oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční prekluzívní lhůtě. Není proto zásadně vyloučeno, že rozsah uspokojení nároků osob, jimž byla věc vydána, bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených osob. Zrušením části ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se tak dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta k uplatnění těchto nároků, zakotvených v tomto ustanovení.
Z hlediska posuzování nároků žalobce, uplatněných v tomto sporu, je tak třeba zdůraznit nutnost vycházet ze znění zákona v jeho platném znění, tedy tak, jak byl dotčen výrokem nálezu Ústavního soudu. Pouze tato část nálezu Ústavního soudu je závazná, k shora uvedené argumentaci zaujaté v odůvodnění nálezu lze sice přihlédnout z hlediska výkladu a zaujaté argumentace, nelze však s odkazem na důvody nálezu přejít důsledky, jež se nabízejí bez dalšího z hlediska platné právní úpravy, kterou je soud vázán v době svého rozhodování. Nelze proto přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu v tom, že do doby, než zákonodárce bude reagovat na apel Ústavního soudu obsažený v odůvodnění citovaného nálezu, postrádají nároky žalobce zákonné opory,neboť by to vedlo k faktickému odepření soudní ochrany osob, které se účinností tohoto nálezu ocitly v postavení oprávněných osob podle tohoto zákona.
V projednávané věci byl soud vázán zněním žaloby směřující primárně uložení povinnosti žalovanému vydat ideální polovinu nemovitostí, jež tomuto byly již vydány, s alternativním petitem (pro případ, že by soud takovému žalobnímu žádání nevyhověl) k uložení povinnosti žalovanému uhradit žalobci vyčíslenou částku rovnající se polovině kupní ceny, kterou žalovaný obdržel za prodej předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, pokud dospěl k závěru, že žalobě o vydání nemovitosti nelze vyhovět proto, že žalovaný v době rozhodování soudu není již jejím vlastníkem, neboť tak schází základní podmínka úspěšnosti žaloby na vydání věci. Nejde však o případ nemožnosti vydat věc v případech, na které dopadá povinnost státu k finanční náhradě ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Taková povinnost státu má podpůrnou povahu a nastupuje v případech objektivní nemožnosti vydání věci v případech uvedených v jednotlivých ustanoveních zákona (srov. §8 tohoto zákona) nebo v případech, kdy o to oprávněná osoba požádá. Uvedené ustanovení tak míří na případy, kdy stát poskytuje finanční náhradu proto, že zde podmínky k vydání na straně povinné osoby nebyly objektivně dány. Nemůže však být použito v případech, kdy věc objektivně byla způsobilá vydání (a jako taková rovněž vydána byla), ovšem příjemcem se stala jen jedna z oprávněných osob, když další osoba (nebo osoby) v době vydání status oprávněných osob ještě nepožívaly. Právní poměry mezi těmito oprávněnými osobami nutno tak podřadit pod režim ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., neboť podmínky k poskytnutí finanční náhrady se strany státu ve smyslu §13 odst. 1 tohoto zákona nejsou naplněny.
Pokud žalobce podle obsahu žaloby požadoval alternativně peněžní plnění představované hodnotou části věci, kterou již žalovaný nedrží a kterou zpeněžil, nabízí se posouzení tohoto nároku podle ustanovení občanského zákoníku, který je ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. normou obecnou. Žalobní tvrzení v této věci lze totiž podřadit pod skutkovou podstatu obecného ustanovení §451 odst. 1 o.z., podle něhož kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Výše takového bezdůvodného obohacení však nemusí být zřejmě představována částku kupní ceny, kterou si účastníci smlouvy ujednali. Taková částka závisí totiž na smluvním ujednání účastníků smlouvy, v souladu se zásadou smluvní autonomie, může být ovlivněna modalitami vedlejších smluvních ujednání a nemusí tak obrážet objektivně hodnotu věci (resp. části věci), jejíhož vydání se prvotně žalobce domáhal. Pro posouzení důvodnosti alternativního petitu je tak významné zjištění soudu, jaká byla obecná cena části věci (podílu), jejíhož vydání se žalobce domáhal. V tomto směru je zapotřebí provést příslušné dokazování směřující k zjištění obecné ceny věci (části věci) v době jejího převzetí původně jediným oprávněným k jejímu vydání (žalovaným) od povinné osoby. Soudy obou stupňů, vedeny odlišným právním posouzením, se těmito otázkami nezabývaly.
Dovolací soud proto přikročil k zamítnutí dovolání, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k žalobě na vydání části nemovitosti, neboť v uvedeném rozsahu shledal rozsudek odvolacího soudu správným (§243b odst. 1 o.s.ř.). Naproti tomu zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně rovněž v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení peněžitého plnění včetně příslušenství, a to podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. z důvodů odlišného právního posouzení věci, jak shora uvedeno.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.) V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), jak byl shora vyložen.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6.února 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová