ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4358.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4358/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: E. R. , zastoupen JUDr. Tomášem Králem, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 144.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzni – město pod sp. zn. 20 C 399/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2009, č. j. 14 Co 96/2009-64, takto:
I.Dovolání žalobce se zamítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Plzni – město ze dne 4. 12. 2008, č. j. 20 C 399/2008-47, tak, že žalobu na zaplacení 144.330,- Kč s příslušenstvím odvolací soud ve výroku I. rozsudku zamítl. Ve výroku II. rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že právo k jejich náhradě nenáleží žádnému z účastníků.
Ve věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 144.330,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, která mu měla být způsobena rozhodnutím o vazbě. Žalobce byl poté, co mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin podle §226 písm. c) trestního řádu, vzat do vazby (§67 písm. a/ trestního řádu), a to v návaznosti na usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 2. 2004, sp. zn. 5 Nt 24/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 6 To 130/2004. Z vazby byl propuštěn
23. 6. 2006, tj. po 849 dnech, když byl na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 2 T 1/2005, zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17. 20. 2005, sp. zn. 1 KZV 35/2002 podle §226 písm. c) tr. řádu pro pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.
Soud prvního stupně podané žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci částku 144.330,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za období od 25. 10. 2007 až do zaplacení. Současně žalované uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 38.960,60,- Kč. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že žalobce má právo na náhradu škody způsobené mu rozhodnutím o vazbě. Žalobci totiž bylo sděleno obvinění, které se ukázalo jako neopodstatněné, jelikož byl zproštěn obžaloby. Současně soud uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by si žalobce vazbu zavinil sám (§12 odst. 1 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb.). Do vazby byl vzat z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu; jednalo se o tedy vazbu útěkovou (žalobce je cizí státní příslušník). Soud navíc vycházel z pracovní smlouvy, která byla předložena žalovanou; ta byla sjednána mezi žalobcem a B. S. v cizím jazyce s datem 5. 6. 2006 a odměnou ve výši 700,- DM. K tomu soud dovodil, že ohledně data sjednání smlouvy se musí jednat o chybu v psaní, jelikož v té době byl žalobce již ve vazbě a měna, na kterou byla jeho mzda sjednána, v té době již neexistovala, tj. smlouva musela být sjednána 5. 6. 2000. Současně soud prvního stupně vycházel z žalobcem předložené žádosti (ze dne 24. 4. 2007), kterou u žalované uplatňoval svůj nárok. Žalovaná tuto žádost zamítla, ale stanovisko bylo vydáno až 31. 3 .2008, tj. po uplynutí lhůty 6 měsíců stanovené zákonem.
Odvolací instance se ve svém rozhodnutí neztotožnila se závěry soudu prvního stupně a rozsudek změnila tak, že žalobu na zaplacení výše uvedené částky, kterou žalobce požadoval po žalované z titulu náhrady škody, zamítla. Vycházela ze skutkových zjištění, podle kterých žalobce nikdy v průběhu řízení netvrdil, že mu ušel příjem z pracovního poměru či zisk z podnikatelské činnost v době, kdy se nacházel ve vazbě. Pokud šlo o pracovní smlouvu sjednanou mezi žalobcem a B. S. ze dne 5. 6. 2000, kterou předložila žalovaná, podle závěrů soudu ani tato listina nemohla prokázat, že by žalobce ke dni vzetí do vazby u tohoto zaměstnavatele pracoval. Žalobce navíc sám netvrdil ani neprokázal, že by podnikal, jak se měl dle tvrzení žalovaného bezúspěšně snažit před orgány cizinecké policie. Naopak na základě předložených listinných důkazů, vyjádření žalovaného a dalších provedených důkazů před soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobce sice v rozhodném období zdržoval na území České republiky, ale nepracoval tu ani nepodnikal a neměl tedy žádný zisk. Náhrada škody podle §30 zákona č. 82/1998 Sb. je však poskytována pouze v případě, kdy poškozenému prokazatelně zisk ušel; samotná existence paušální náhrady podle závěrů soudu neznamená, že by žalobce v době vzetí do vazby nebo v období bezprostředně předcházejícím nemusel pracovat či podnikat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal v něm, že z ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. není možné dovodit závěr, že nárok na náhradu ušlého zisku ve formě paušální částky (170,- Kč ze každý započatý den výkonu vazby) náleží žalobci pouze v případě, kdy v době bezprostředně předcházející vzetí do vazby musel pracovat či podnikat; aplikace zákonného ustanovení odvolacím soudem je tak podle žalobce nesprávná a podle názoru žalobce se ani neshoduje se záměrem zákonodárce. Žalobce se totiž domnívá, že tato paušální náhrada je zákonodárcem určena právě pro ty poškozené, kteří nejsou v době vzetí do vazby v pracovním poměru či nepodnikají, neboť u těchto osob nelze vyloučit, že by nebyli zaměstnáni či nepodnikali po celou dobu pobytu ve vazbě. Současně žalobce dodal, že v období bezprostředně předcházejícím vzetí do vazby ani nemohl vykonávat výdělečnou činnosti, jelikož byl vzat do vazby týž den, kdy byl pravomocně zproštěn obžaloby v jiné trestní věci Vrchním soudem v Praze; z tohoto důvodu je nutné brát ohled na pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a B. S. dne 5. 6. 2000. Na závěr dovolání žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se proti dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas
(§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro diformitu rozsudků nižších instancí podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl žalobcem uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Podle ustanovení §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 41/2009 Sb.) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 41/2009 Sb.) mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 41/2009 Sb.) právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 41/2009 Sb.) nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v §6.
Podle ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 41/2009 Sb.) se náhrada ušlého zisku poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč.
Dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno přípustným, nikoliv však důvodným.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení před soudy nižších instancí netvrdil a neprokázal, že v době bezprostředně předcházející vzetí do vazby měl výdělek (měl sjednanou pracovní smlouvu nebo podnikal), je závěrem skutkovým (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), a ten jako takový nepodléhá dovolacímu přezkumu. Již z těchto důvodů je dovolací soud povinen podané dovolání zamítnout. Nejvyšší soud však považuje za vhodné, aby se v krátkosti vyjádřil k některým aspektům případu.
Na základě závěrů uvedených mj. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vzetí do vazby,
ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody
a 3/ příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci (poškozeném). Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá , což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1965/2006; nebo usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006). Lze proto uzavřít, že k náhradě škody podle ustanovení §9 a §30 zákona č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala,
pokud by žalobce do vazby vzat nebyl. Na těchto závěrech nic nezměnila ani novelizace zákona č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 160/2006 Sb., jímž bylo (mimo jiné) dotčeno i ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že nyní se poskytuje náhrada ušlého zisku v prokázané výši a není-li to možné (ve smyslu prokázání její skutečné výše), pak za každý započatý den náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170,- Kč, přičemž i nyní musí být pro vznik odpovědnosti státu současně splněny shora uvedené podmínky, tj. i vznik škody (v podobě ušlého zisku).
Z uvedeného tak vyplývá, že paušální náhrada podle ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. pouze odstraňuje potřebu dokazování ohledně rozsahu, resp. výše konkrétní náhrady avšak nenahrazuje podmínku vzniku škody a neposkytuje se tomu, kdo vznik škody vůbec neprokázal. Bylo tudíž povinností žalobce prokázat v řízení výši svého příjmu v době předcházející jeho vzetí do vazby a v případě, kdy to nebylo možné, prokázat alespoň existenci pracovního poměru založeného na uzavřené pracovní smlouvě, případně výkon podnikatelské činnosti. Pokud toto žalobce podle závěrů odvolacího soudu neprokázal, není dovolací soud oprávněn posuzovat skutková zjištění a závěry učiněné soudem nižší instance.
Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce správný a podané dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Oproti žalobci byla žalovaná v řízení úspěšná a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Žalované však v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu