ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4375.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4375/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) I. S., b) K. S., c) M. S., d) M. S., e) Ing. E. S., f) O. Š., g) V. S., a h) P. K., všichni žalobci zastoupeni JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o příslušenství z finanční náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 261/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2010, č. j. 14 Co 355/2010-292, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C 261/98-155, a to tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení příslušenství pohledávky (21% úroku z prodlení od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005 a 18,5% úroku z prodlení od 15. 3. 2005 do zaplacení, tj. do 18. 4. 2005), vzniklé z titulu finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně usuzoval na promlčení nároku žalobců na úhradu požadovaného příslušenství ve formě úroků z prodlení s plněním finanční náhrady. Dovodil, že v posuzované věci marně uplynula tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva na úroky z prodlení; počátek jejího běhu bylo třeba vztahovat ke dni, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. k datu 1. 7. 1996 – dlužník měl splnit dluh v zákonem stanovené jednoleté lhůtě ve smyslu článku IV bodu 2 zákona č. 115/1994 Sb., běžící od doručení žádosti o finanční náhradu žalované dne 30. 6. 1995). Žalobci však uplatnili nárok na úroky z prodlení podle zjištění soudu prvního stupně dne 17. 7. 2003 (odvolací soud v tomto směru za relevantní označil podání ze dne 7. 11. 2003, došlé soudu dne 10. 11. 2003); v důsledku promlčení tak došlo k jeho zániku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali mimo jiné, že právo na plnění odpovídající úroku z prodlení bylo uplatněno již v žalobě ze dne 19. 11. 1998, tudíž v tříleté promlčecí době. Nemohlo proto dojít k zániku nároku promlčením, jak nesprávně uzavřela odvolací instance. Námitku promlčení vznesenou ze strany žalované považovali žalobci za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., který v právním státě nepožívá soudní ochrany. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobců nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí. Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání však není důvodné.
V případě prodlení s plněním peněžitého dluhu, spočívajícího v neuhrazené finanční náhradě podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., je relevantní právní otázkou, od kterého okamžiku vzniká oprávněné osobě právo na zaplacení úroků z prodlení a tomu odpovídající povinnost ústředního orgánu státní správy, příslušného k vyplacení náhrady. S ohledem na nejednotné řešení uvedené problematiky bylo dne 10. 3. 2010 v obdobné věci rozhodováno velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, který se přiklonil k argumentaci – prezentované například v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2687/2005 – vážící vznik prodlení s plněním finanční náhrady na uplynutí lhůty, kterou státnímu orgánu stanovil k jejímu placení zákon. V dané věci byla žádost o finanční náhradu u žalované uplatněna dne 30. 6. 1995; rozhodnou je proto právní úprava účinná od 8. 6. 1994, na základě novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedené zákonem č. 115/1994 Sb. – podle článku IV bodu 2 tohoto předpisu je lhůta k poskytnutí finanční náhrady jednoletá a běží ode dne doručení žádosti.
Z řečeného se podává, že do prodlení se žalovaná dostala dne 1. 7. 1996. Od tohoto okamžiku jí proto vznikla povinnost k úhradě úroků z prodlení s plněním finanční náhrady. Tímto dnem také žalobcům počala běžet tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na zaplacení příslušenství pohledávky (§110 odst. 3 obč. zák.), přičemž je nutno podotknout, že jejím marným uplynutím k datu 1. 7. 1999 došlo k promlčení práva jako celku (viz citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, R 96/2010; shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006). Vzhledem ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované, kterou z hlediska principu právní jistoty zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, musel soud k promlčení z úřední povinnosti přihlédnout a shledat tak zánik nároku žalobců na úhradu úroků z prodlení s placením finanční náhrady ve smyslu §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že v posuzované věci jde o prodlení s poskytnutím peněžitého plnění (finanční náhrady), přičemž cenné papíry představují pouze formu uspokojení nároku (§13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Je pochopitelné, že se žalobci pozastavují v závěru dovolání nad původní argumentací odvolací instance, přijatou v rozsudku ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 14 Co 159/2005-184. Nejvyšší soud se ostatně pokusil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tedy ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2687/2005, dosavadní interpretační praxi změnit tak, že prodlení se splněním dluhu nastává v těchto případech již marným uplynutím jednoroční lhůty běžící od doručení žádosti o vyplacení finanční náhrady příslušnému ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR); viz článek IV bod 2 zákona č. 115/1994 Sb. Předestřený právní názor byl také posléze akceptován velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia NS, který ovšem v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 vyložil nárok na úhradu úroků z prodlení z hlediska promlčení jako celek. Tyto závěry vyústily v předmětné věci v zamítnutí návrhu žalobců na zaplacení příslušenství jejich pohledávky, a to pro zánik jejich nároku z titulu promlčení. Kromě toho je třeba dodat, že v rozporu s tvrzením dovolatelů nebyl v žalobě ze dne 19. 11. 1998 nárok na úrok z prodlení uplatněn.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto, přičemž žalované podle obsahu spisu v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu