ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4403.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4403/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: 1. H. A., a 2. E. N., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze 16. 10. 2007, sp. zn. 12 Co 399/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 50/95 (žalobců: 1. H. A., 2. E. N., zastoupených advokátkou, 3. PhDr. J. M., a 4. J. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným M. d. z. Š., a. s., zastoupeným advokátkou, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, za účasti vedlejšího účastníka řízení Ing. A. P., správce konkurzní podstaty M. d. z. Š., a. s.) takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 23. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze 6. 12. 2005, čj. 15 C 50/95-850 (ve znění opravného usnesení z 13. 6. 2007, čj. 15 C 50/95-986). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo jednak vyhověno žalobě žalobců o nahrazení projevu vůle žalované akciové společnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí v katastrálních územích L., S. a M. podle zákona č. 87/1991 Sb. (plynoucích z výroku uvedeného rozsudku v odstavci I ad I – ad VI), a jednak bylo rozhodnuto (výrokem v odstavci II.) o zamítnutí žalobního návrhu žalobců, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí uvedených ve výroku označeném I.) a také ve vztahu k dalším specifikovaným nemovitostem – k pozemkům parc. č. 3/3, parc. č. 3/4, parc. č. 3/5 a parc. č. 3/6 (jak jsou tyto pozemky nově označeny v geometrickém plánu č. 36-187/2000, vypracovaném firmou G., s.r.o., O., potvrzeným katastrálním úřadem v O. z 15. 5. 2000 pod č. 731/2000), jakož i k pozemkům parc. č. 4, parc. č. 58, parc. č. 59, parc. č. 62, parc. č. 63, parc. č. 64, parc. č. 65, parc. č. 66, parc. č. 68, parc. č. 70, parc. č. 71, parc. č. 73 a parc. č. 74 a parc. č. 8/1, dále k budově bez čísla popisného na pozemcích parc. č. 58, parc. č. 59, parc. č. 60 a parc. č. 61, také ke garáži na pozemku parc. č. 62 a na pozemcích parc. č. 620 a parc. č. 61, k průmyslovému objektu na pozemku parc. č. 63, k zemědělské stavbě na pozemku parc. č. 64, ke garáži na pozemku parc. č. 65, k průmyslovému objektu na pozemcích parc. č. 66, parc. č. 67, parc. č. 68 a parc. č. 69, k zemědělské stavbě na pozemku parc. č. 70 a k průmyslovému objektu na pozemcích parc. č. 71, 73 a 74, vše v katastrálních územích L., S. a M. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze 16. 10. 2007, sp. zn. 12 Co 399/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze 6. 12. 2005, čj. 15 C 50/95 (ve znění opravného usnesení z 13. 6. 2007, čj. 15 C 50/95-986) potvrzen v odvoláním napadených výrocích (označených II. a III.). Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v tomto řízení obsáhlé a podrobné dokazování, které správně zhodnotil; odvolací soud se ztotožnil
i s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud nesdílel námitky odvolatelů o „nepřezkoumatelnosti rozsudku“ soudu prvního stupně a pro rozhodnutí ve věci nepokládal za rozhodné žalobci zdůrazňované dlouhodobé trvání tohoto občanského soudního řízení (po dobu 14 let).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., že v daném případě byla včas uplatněna výzva k vydání věcí a rovněž byla pak včas podána i žaloba v této právní věci týkající se vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Předmětem řízení tu byly nemovitosti tvořící areál bývalého velkostatku a pily, patřící dříve J. W. (vlastnímu dědečkovi žalobkyň H. A. a E. N. a nevlastnímu dědečkovi žalobců J. H. a PhDr. J. M.); k odejmutí těchto nemovitostí došlo v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru odvolacího soudu zůstal však mezi žalobci a žalovanými M. d. z. rozpor
o rozsahu vydávaného nemovitého majetku. Na rozdíl od žalobců byla žalovaná akciová společnost toho názoru, že tu v soudním řízení „jde o stavby, které vznikly až po přechodu majetku na sát a proto nemohou být pozemky pod nimi vydány“. Žalobci naproti tomu jsou toho názoru, že „naprostá většina sporných staveb, jejichž existence podle žalovaného brání vydání pozemků pod nimi, jsou stavbami dočasného charakteru a jde o stavby, které nebyly vůbec zkolaudovány, a na tento nedostatek byl žalovaný dlouhodobě upozorňován i ze strany státních orgánů (jak na to žalobci poukazovali); žalobci jsou i toho názoru, že u některých těchto staveb jde vlastně jen o trosky budov anebo jen o tzv. „unibuňky“ a také o řadu jen na zemi položených betonových panelů; tyto žalovaným uváděné stavby jsou, podle názoru žalobců, spíš jen znehodnocením pozemků; žalobci pokládají za nespravedlivé, že žalovaný po dobu 14 roků hospodaří s nemovitostmi, které již před mnoha lety měly být v držení žalobců. Žalovaný naproti tomu poukazoval na to, že M. d. z. Š. jsou již od roku 2002 v konkurzu a sporný majetek je mimo majetkovou konkurzní podstatu; žalovaný zdůrazňoval, že tu nejde o stavby dočasné a také ve znaleckém posudku, který měly soudy k dispozici v tomto řízení bylo konstatováno, že tu jde o „stavby“.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí (po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, i po posouzení tvrzení účastníků řízení a také znaleckého posouzení staveb, postavených na pozemcích, o něž jde v tomto řízení) dospěl k závěru, že „soud prvního stupně na tuto právní věc správně použil odpovídající právní předpisy, které si také správně vyložil a odpovídajícím způsobem je aplikoval“.
Odvolací soud zdůrazňoval, že se nezabýval námitkami a argumenty, které se týkaly žalobě vyhovujícímu verdiktu, který nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem, neboť nebyl odvoláním žalobců napaden a je tedy již v právní moci. Podle názoru odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně ani ve svém výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích (označených II. a III.) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyně H. A. a E. N. v řízení zastupovala, dne 4. 12. 2007 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Olomouci dne 21. 12. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky zdůrazňovaly především, že soudy obou stupňů řešily v daném případě projednávanou věc „příliš tvrdě a v rozporu s účelem zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.“
Dovolatelky uváděly, že v celém průběhu tohoto soudního řízení tvrdily, že „naprostá většina staveb, jejichž existence údajně brání vydání pozemků pod nimi, jsou svou podstatou stavbami dočasného charakteru, že většina těchto staveb nebyla nikdy řádně zkolaudována a nedošlo ani k zahájení stavebního řízení pro danou stavbou“.
Dovolatelky nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že se tu nelze řídit stavebními předpisy, když v restitučních záležitostech se jedná o občanskoprávní vztahy. Podle názoru dovolatelek však stavební předpisy ukládají vlastníku staveb zcela jednoznačné povinnosti, které nebyly ze strany žalovaného respektovány. Na nedodržování těchto předpisů byly žalované M. d. z. Š. upozorňovány již v dřívější době ze strany státních orgánů. Dovolatelky poukazovaly např. na rozhodnutí o přípustnosti stavby, vydané dne 23. 10. 1967, bývalým Okresním národním výborem v O. – odborem pro výstavbu, v němž se uvádělo, že „je nutno si vypracovat zastavovací studii celého závodu v níž budou zakresleny stávající objekty i nová plánovaná zástavba včetně inženýrských sítí; uvedený zastavovací plán musí být schválen odborem výstavby“. V tomto soudním řízení nebyl v celém jeho průběhu žádný takový zastavovací plán předložen k doložení toho, že žalovaný jej v předchozím období vůbec někdy vypracoval a předložil ke schválení.
Dovolatelky poukazovaly na to, že žalobci v tomto soudním řízení poukazovali na to, že žalovaným uváděné nemovitosti, zřízené na pozemcích o něž jde v tomto řízení, a které jsou uváděny jako důvody pro nevydání pozemků, jsou nezkolaudovanými stavbami, ale i v současné době „jsou nezkolaudovatelné“. Na některých z pozemků jsou vlastně již jen trosky budov, u některých jde o tzv. „unimo-buňky“ a posléze na některých pozemcích jde pouze o řadu betonových panelů, které jsou jen položeny na zemi. Tyto uvedené nemovitosti jsou podle názoru žalobců jen zatížením pozemků a představují znehodnocení pozemků.
Dovolatelky dále ve svém dovolání uplatňovaly námitky proti způsobu jednání soud obou stupňů v této právní věci a měly za to, že tato pochybení jsou „takového charakteru, že vážně zpochybňují nestrannost jednání těchto soudů“. Řízení v této právní věci, trvající již 14 roků, trpí především značnými průtahy. Opakovaný návrh žalobců na vydání alespoň částečného rozsudku (v němž by byla vyřešena otázka vydání těch nemovitostí, které po stránce stavebně technické byly součástí původního vlastníka a neprošly žádnou přestavbou) byl soudem odmítnut a teprve po uplynutí dalšího roku
a půl došlo k vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, které je ve svém jednom výroku „shodný s návrhem, který žalobci uplatnili jako návrh na vydání částečného rozsudku“. Také při provádění důkazu posudkem znalce došlo k nedůvodným průtahům, když byl ustanoven soudní znalec, který nebyl schopen jeden rok dodat požadovaný znalecký posudek; soud prvního stupně se pak zcela ztotožnil s formulací znaleckého posudku v tom, že zastavěné pozemky jsou pozemky stavební a to i v návaznosti na neexistenci stavební dokumentace, tedy se závěrem, který nemohl vést k žádnému řešení této právní věci; soudy obou stupňů přistoupily k nesprávné interpretaci znaleckého posudku, jako by samotným zastavěním pozemku mohlo dojít k automatické přeměně nezastavěného pozemku v pozemek stavební. Odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí už námitkami žalobců nezabýval, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění prvoinstančního rozsudku. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že rozsudky soudů obou stupňů v této právní věci jsou nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, z jakých důkazů soudy vycházely. Podle názoru dovolatelek rozhodnutí soudů obou stupňů je „ve věci zamítnutí vydání části nemovitostí zapříčiněno nesprávnou interpretací zákona, které je proti smyslu zákona
o mimosoudních rehabilitacích a je protiústavní“. Soudy nevzaly v této právní věci v úvahu podstatu sporu, totiž že „žalovaný ke svému ekonomickému prospěchu již 14 let hospodaří s majetkem (jeho podstatnou částí), který mohl již dávno být v držení žalobců“.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek měl za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože soudy obou stupňů provedly v tomto řízení účastníky řízení navržené důkazy, jež byly pro rozhodnutí podstatné a rozhodné, a věc byla také po právní stránce správně posouzena.
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy „řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem“.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 50/95 Okresního soudu v Olomouci), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16.10. 2007 (sp. zn. 12 Co 399/2006 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci), napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydává oprávněné osobě podle tohoto zákona pozemek, na němž byla umístěna stavba.
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný (viz č. 34/1993, str. 120 odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem); stavbou lze rozumět stavbu relativně trvalého charakteru (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pozemek je nutno považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna jen na neoddělené části pozemku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Okolnost, že stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy není v řízení restitučním okolností relevantní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 13/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel odvolací soud i v daném případě, v němž nešlo o pozemky, jež by měly soužit zemědělské výrobě (srov. §11 zákona č. 229/1991 Sb.), ani o pozemky, které byly po odnětí státem rozděleny. Skutečnost zřízení stavby a druh stavby pak posuzoval soud (v řízení před soudy obou stupňů) na základě posudku znalce, nikoli jen svou volnou úvahou. Dovolací soud zároveň však musel konstatovat, že z obsahu rozsudku odvolacího soudu (včetně jeho odůvodnění) vyplývalo, že odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, měl rovněž na zřeteli uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a citované závěry z uveřejněné judikatury soudů a ve svých aplikačních a výkladových závěrech se od nich v podstatě neodchyloval. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v rozporu s hmotněprávními ustanoveními restitučních předpisů nebo že by svým rozhodnutím ze 16. 10. 2007 (sp. zn. 12 Co 399/206 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími osudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelek H. A. a E. N. z 21. 12. 2007 (s dodatkem z 31. 3. 2009) shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U dovolání nepřípustného (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …“) pak již dovolacímu soudu nenáleží posuzovat v dovolání uplatněné dovolací důvody. K úplnosti lze tu však poukazovat na to, jak je v publikované judikatuře soudu (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vykládáno posuzování výtek neúplného zjištění skutkového stavu a případně i vadného hodnocení důkazů, uváděných v dovoláních dovolatelů, v dovolacím řízení. Např. v rozsudku uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byly k tomu zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nejsou dovolateli uváděné vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů v občanském soudním řízení. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno ohledně zákonných předpokladů přípustnosti dovolání u dovolání dovolatelek v daném případě, nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelek, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu