ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4413.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4413/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. ČR, 2) M. J., o určení vlastnického práva a o uložení povinnosti převést vlastnické právo k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 19 C 26/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 13 Co 18/2008-72, takto:
I. V rozsahu, v němž byl napaden výrok o náhradě nákladů řízení, se dovolání odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby jednak bylo určeno, že vlastnické právo k pozemku, blíže specifikovanému ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, svědčí žalovanému 1), a jednak aby žalovanému 1) byla uložena povinnost převést vlastnické právo k témuž pozemku podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. na žalobce. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo.
Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žádost o bezúplatný převod vlastnického práva k předmětnému pozemku podal žalobce u žalovaného 1) již dne 10. 7. 2001. Tato žádost byla nepochybně způsobilá přivodit zamýšlené následky a byla řádnou žádostí o bezúplatný převod pozemku podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění účinném do 24. 7. 2001 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Žalobci tak vzniklo právo na bezúplatný převod předmětného pozemku. Žalovaný 1) však vznesl námitku promlčení. Vzhledem k tomu že žalobcem uplatňovaný nárok na bezúplatný převod pozemku by měl v případě jeho uskutečnění zcela jednoznačný dopad do majetkové sféry žalobce, jedná se nepochybně o majetkové právo. Při absenci speciální úpravy promlčení v rámci zákona č. 95/1999 Sb. je třeba na délku promlčecí doby a počátek jejího běhu uplatnit obecná ustanovení občanského zákoníku. Žalobce uplatnil svoje právo podáním žádosti
o bezúplatný převod pozemku dne 10. 7. 2001 a následujícího dne mohl již právo na tento převod uplatnit u soudu. K uplynutí promlčecí doby došlo dne 12. 7. 2004.
Podal-li žalobce žalobu, v níž svůj nárok uplatnil až 14. 2. 2006, a žalovaný 1) vznesl včas a řádně námitku promlčení, nebylo možno dospět k jinému závěru, než že nárok žalobce na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku je promlčen. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný 1) je podle §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. povinen předložit návrh smlouvy o bezúplatném převodu bez zbytečného odkladu. Nejedná se totiž o lhůtu, jež by byla s to prodloužit zákonnou promlčecí dobu nebo by posunovala počátek jejího běhu. Nebylo možno přisvědčit ani argumentu žalobce, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy,
i když žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 643/2004. V daném případě nejsou žalobce, ani žalovaný v žádném příbuzenském či jiném obdobném vztahu. Žalobce navíc nechal marně uplynout promlčecí dobu jen proto, že s ohledem na běžnou praxi předpokládal, že jeho nárok bude dříve či později uspokojen, a to aniž k tomu měl jakékoliv věrohodné podklady. S ohledem na to že byla úspěšně vznesena námitka promlčení, nelze přiznat právo na uzavření dohody o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Za takové situace ovšem na jeho právní postavení nemá
a nemůže mít vliv skutečnost, který subjekt je vlastníkem této nemovitosti, a žalobce tak na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. To je nezbytnou podmínkou pro úspěšnost určovací žaloby podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež napadá v celém rozsahu. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci. Právo, jehož se žalobou v tomto řízení domáhá vůči žalovanému 1), není právem majetkovým, které by se ve smyslu §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) promlčovalo. Pokud by bylo žalobě vyhověno, vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobce nenabude na základě rozsudku, nýbrž jej nabude převodem, na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemku. I kdyby toto právo žalobce podléhalo promlčení, nemůže promlčecí doba běžet ode dne následujícího po dni podání žádosti, jelikož z §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. je zřejmé, že v tento den žalovaný 1) ještě není v prodlení s plněním své povinnosti. V nálezu, sp. zn. I. ÚS 643/04, Ústavní soud specifikoval mimořádné situace, za nichž může být uplatnění námitky promlčení výjimečně shledáno výrazem zneužití práva, přičemž mezi podstatné znaky takovýchto situací dle textu nálezu nepatří to, že se musí jednat o vztah mezi příbuznými. Je přitom zcela běžné, že k převodu pozemků dochází s více než tříletým zpožděním po podání žádosti obce, přičemž za celou dobu účinnosti zákona č. 95/1999 Sb. až do roku 2007 nebylo promlčení ze strany žalovaného 1) nikdy namítnuto. Na straně žalobce bylo dáno legitimní očekávání, že nárok na bezúplatný převod předmětného pozemku nebude žalovaným zpochybňován. Toto legitimní očekávání je dle názoru žalobce důvodem na straně žalobce, pro nějž své právo včas neuplatnil ve smyslu uvedeného nálezu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) k dovolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud v daném případě shledal dovolání přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu jím napadené řeší právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Jedná se o posouzení otázky, zda se právo obce na bezúplatné vydání pozemku podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., promlčuje v obecné promlčecí době.
Dovolání však dovolací soud shledal nedůvodným.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu v rozsahu vymezeném v dovolání.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí dovolací soud vycházel ze znění následujících ustanovení:
- §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb.
„Nebrání-li převodu práva třetích osob, převede Pozemkový fond na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví zemědělské pozemky v jejím katastrálním území
a) v současně zastavěném území obce,
b) v zastavitelném území takto vymezeném schválenou územně plánovací dokumentací,
c) určené rozhodnutím o umístění stavby k zastavění,
d) zastavěné budovami nebo stavbami uvedenými v §1 písm. a) bodech 2 a 3, pokud jsou tyto budovy a stavby ve vlastnictví obce. Pozemky podle písmen a), b) a c) určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení a pozemky podle písmene d) převede P. f. do vlastnictví obce bezúplatně.“
- §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb.
„P. f. předloží nabyvateli návrh kupní smlouvy nebo smlouvy
o převodu zemědělských pozemků bez zbytečného odkladu. Pokud nabyvatel smlouvu neuzavře do 45 dnů od převzetí návrhu smlouvy nebo od jeho doručení do vlastních rukou na adresu uvedenou nabyvatelem, není P. f. tímto návrhem vázán. Pro účely tohoto zákona se použijí ustanovení zvláštního předpisu o doručování do vlastních rukou přiměřeně.“
- §100 odst. 1 a 2 obč. zák
„Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené
(§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.“
- §101 obč. zák
„Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá
a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.“
Dovolací soud vychází z toho, že v §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., je zakotvena povinnost žalovaného 1) za podmínek specifikovaných v návětí tohoto ustanovení uzavřít s příslušnou obcí smlouvu o převodu nebo o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům vymezeným tamtéž. Jinými slovy řečeno, zákon ukládá žalovanému 1) povinnost uzavřít s obcí smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům, jestliže jej o převod těchto pozemků obec písemně požádá a jestliže tyto pozemky nejsou dotčeny právy třetích osob. Teorie práva i právní praxe obecně dovozují, že určitému existujícímu subjektivnímu právu musí odpovídat i určitá existující subjektivní povinnost. Tento princip nepochybně platí i naopak, tedy že existující subjektivní povinnosti koresponduje existující subjektivní právo. V daném případě tedy výše vymezené subjektivní povinnosti žalovaného 1) odpovídá subjektivní právo obce na to, aby jí byla žalovaným 1) předložen příslušný návrh smlouvy.
Takové právo žalobce (obce) je přitom nepochybně charakteru majetkového, neboť v případě jeho uskutečnění dochází v konečném důsledku k převodu (nabytí) vlastnického práva k nemovitosti.
Jedná-li se tedy o právo majetkové povahy a nestanoví-li zvláštní právní předpis něco jiného, použijí se pro účely posouzení promlčení práva k námitce dlužníka ustanovení §100 a násl. obč. zák., z nichž vyplývá, že všechna majetková práva s výjimkami uvedenými v §100 odst. 2 a 3 se promlčují, a to – není-li stanoveno jinak – ve tříleté promlčecí době. Tato doba přitom počíná běžet ode dne, kdy mohlo být příslušné právo vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu neboli, kdy se právo stalo nárokem. V daném případě se právo žalobce stalo nárokem v souvislosti s uplatněním písemné žádosti o převod předmětného pozemku a jejím doručením žalovanému 1), a to za předpokladu, že vydání pozemku nebránily skutečnosti předvídané v §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. (pokud by převodu bránilo právo třetí osoby, nemohlo by dojít ke vzniku nároku žalobce, neboť na převod takového pozemku by žalobce neměl právo), ve dnech následujících po dni doručení písemné žádosti žalovanému 1) (§122 odst. 1 obč. zák.) počala tedy běžet tříletá promlčecí doba. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce svoje právo uplatnil u soudu až po uplynutí této doby, čímž se stal jeho nárok podmíněným. Vznesl-li žalovaný 1) v průběhu soudního řízení námitku promlčení, stal se tím nárok žalobce promlčeným a soud nemohl právu žalobce poskytnout ochranu.
Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalovaný 1) měl na základě §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. předložit příslušný návrh smlouvy žalobci bez zbytečného odkladu, neboť neurčitě vyjádřená lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou pořádkovou, s jejímž uplynutím právní předpisy nespojují výslovně žádné právní následky. I kdyby však byla zohledněna, nemůže mít vliv uplynutí promlčecí doby v dané věci, kde žalobce přikročil k podání žaloby až s prodlením jeden a půl roku po tříleté promlčecí době, taková doba jistě překračuje lhůtu bez zbytečného odkladu, jež měla k činnosti povinovat prvého žalovaného.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s argumentací dovolatele, že námitka promlčení vznesená žalovaným 1) byla v rozporu s dobrými mravy. Je zde nutno upozornit na judikaturu dovolacího soudu, v níž bylo dovozeno, že „oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení této problematiky vycházel z relevantní judikatury Ústavního soudu (zejm. z již citovaného nálezu, sp. zn. I. ÚS 643/04, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 171, svazek 38, veřejnosti dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) a vzhledem k tomu, že i judikatura dovolacího soudu se přiklonila k závěru, že námitku promlčení lze shledat rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, sešit č. 6, ročník 2004, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), dospěl soud dovolací i v tomto případě k závěru, že úvahy soudu odvolacího ohledně možné rozpornosti námitky promlčení žalovaného 1) s dobrými mravy nelze považovat za nepřiměřené.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné
a dovolání žalobce za nedůvodné, a proto jej v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku odvolacího soudu ve věci samé, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II. v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jenž nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu