ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.454.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 454/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) M. H. a B) I. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. V. a 2) J. V., oběma zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí, eventuelně o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě, pod sp. zn. 9 C 374/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, č. j 16 Co 398/98 - 163, takto:
I. Odmítá se dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, č. j. 16 Co 398/98 - 163, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 7. 1998, č. j 9 C 374/92 -146 v odstavci I.
II. Zamítá se dovolání žalovaných, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, č. j. 16 Co 398 -163, jímž byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 7. 1998, č. j. 9 C 374/92-146 v odstavci II. tak, že žalovaní jsou povinni vydat žalobcům pozemky p. č. 3 - zastavěná plocha a p. č. 4 zahrada, v k. ú. P.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27. 3. 1992 u Okresního soudu v Jihlavě domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž mělo být žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby. Tvrdili přitom, že na základě kupní smlouvy ze dne 25. 11. 1936 se stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které byly znárodněny a to výměrem MLDP ze dne 26. 2. 1952 č. j. 20569/52 podle dekretu prezidenta republiky č. 100/45 Sb., ve znění čl. II. zákona ze dne 28. 4. 1948, č. 114 Sb. Znárodněný majetek byl začleněn podle vyhlášky ministra průmyslu č.1949 ze dne 29. 7. 1948 do n. p. Č. p. a vyhláškou ze dne 10. 7. 1949 přičleněn do H. p., n. p. v J. Jejich právní nástupce - J. d. z. n.p. J. - odprodal na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 1965, registrované Státním notářstvím v J. dne 25. 11. 1965 pod č. RI 374/65 žalovaným ideální polovinu předmětného domu. Vlastnictví ke druhé ideální polovině nabyl žalovaný na základě dědictví. Důvod k vydání nemovitostí spatřovali žalobci v tom, že nabyvatelé získali nemovitosti od státu na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy. Poukazovali na porušení cenových předpisů, neboť žalovaní nemovitosti získali za cenu značně podhodnocenou. Protiprávní zvýhodnění žalovaných spatřovali v jejich upřednostnění před původními vlastníky a rovněž ve zvýhodnění v důsledku stranické příslušnosti otce žalovaných. Domáhali se vydání celé nemovitosti a nikoliv jen jedné poloviny s tím, že povinnost nemovitosti vydat přechází na dědice. Žalovaní byli ze strany žalobců vyzváni k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti získali od státu v souladu s tehdy platnými předpisy za kupní cenu stanovenou znalcem a nebyli také nijak protiprávně zvýhodněni při koupi.
Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 7. 1998, č. j. 9 C 374/92 - 146, uložil žalovaným povinnost vydat žalobcům spoluvlastnický podíl k domu č.p. 71 - objekt bydlení, postavenému na pozemku p. č. 3, k. ú. P. o velikosti jedné ideální poloviny, každému jednu ideální čtvrtinu nemovitostí, a to ze svého BSM do podílového spoluvlastnictví žalobců. Zamítl žalobu , aby žalovaní byli povinni vydat žalobcům i zbývající část spoluvlastnického podílu k domu č. p. 71 o velikosti jedné ideální poloviny. Dále zamítl žalobu na vydání pozemků parcela č. 3 - zastavěná plocha a parcela č. 4 - zahrada a zamítl rovněž žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání těchto nemovitostí. Rozhodl současně o nákladech řízení a o povinnosti k úhradě soudního poplatku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Dále shledal, že uváděné nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. a že žalované stíhá povinnost žalobcům vydat jednu ideální polovinu nemovitosti jako povinných osob podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Vlastnictví ke druhé ideální polovině nemovitosti nabyl žalovaný na základě dědictví. Z toho dovodil, že tento spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny nebyl na žalovaného převeden, nýbrž na něj přešel v důsledku smrti rodičů. V případě přechodu vlastnického práva děděním nelze aplikovat ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně dále zjistil, že kupní cena předmětné nemovitosti byla téměř o 1/3 nižší, než cena, která odpovídala tehdy platným cenovým předpisům - vyhlášky č. 73/1964 Sb. Vzhledem k tomuto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní nabyli uváděnou část nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2000, č. j. 16 Co 398/98 - 163 potvrdil vyhovující výrok v odstavci I. rozsudku soudu prvního stupně. Změnil výrok II. v části, týkající se vydání pozemků tak, že žalovaní jsou povinni vydat žalobcům do podílového spoluvlastnictví pozemky p.č. 3 - zastavěná plocha p.č. 4 - zahrada a to každému ideální polovinu. Ve zbývající části výroku II. a ve výrocích III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nepřipustil dovolání k otázce, zda zbývající část domu sdílí osud druhé části domu, která je vydávána ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., za situace, kdy tuto zbývající část domu účastník řízení nabyl děděním a současně byl účastníkem původní kupní smlouvy. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právními závěry, týkajících se způsobu přechodu věci na stát a doby přechodu. Nesprávně však soud prvního stupně posuzoval , podle názoru odvolacího soudu, otázku vydání pozemků p. č. 3 - zastavěná plocha a p. č. 4 - zahrada, k.ú. P. Odvolací soud vyslovil závěr, že v důsledku protiprávně zvýhodněného nabytí spoluvlastnického podílu domu nabyli žalovaní též pozemky na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaní jsou proto povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 a §5 zákona č. 87/1991 Sb .Ve vztahu k posouzení kupní smlouvy dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť v daném případě se vycházelo z ustanovení §399 odst. 1 o.z. ( ve znění zákona č. 40/64 Sb.), jejíž uzavření umožňovalo ustanovení §21 a §22 vyhlášky č. 117/1964 Sb. o správě národního majetku. Převod byl řádně schválen a smlouva byla registrována státním notářstvím ve smyslu ustanovení §134 odst. 2 o. z. Návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno, protože odvolací soud měl za to, že se ve svém rozhodnutí nezabýval právní otázkou zásadního významu, jež by dosud nebyla judikaturou soudů řešena.V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 310/96.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. a II., podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3, písm c) a d) o.s.ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovali v tom, že pouhé nabytí věci za cenu nižší, než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, není dostačující pro splnění podmínky k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasili se závěry odvolacího soudu, podle nichž měli žalovaní nabýt předmětné pozemky na základě protiprávního zvýhodnění. Pokud jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolatelé namítli, že nebylo v řízení před odvolacím soudem prokázáno, zda stanovená kupní cena odpovídala ceně běžné ve smyslu §21 odst. 4 vyhlášky č. 117/1964 Sb. Podle názoru dovolatelů je třeba podmínku nabytí věci na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele posuzovat i s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku jako obecného právního předpisu k zákonu č. 87/1991 Sb. Dovolatelé proto navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.\"). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícímu žalobě v odstavci I. o vydání předmětných nemovitostí tam blíže popsaných nepřichází už pojmově do úvahy přípustnost dovolání formulovaná dovolateli odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejde ani o případ předvídaný ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu výroku odvolacího soudu nepředcházelo dřívější odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo rozhodnutím odvolacího soudu ( s účinky vázanosti pro soud prvního stupně) zrušeno. Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - existence vad řízení ( důvodů zmatečnosti ) uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní (dovolatelé ) nevyužili podle obsahu spisu ani možnosti dané jim v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V uvedeném rozsahu tak dovolání žalovaných směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto v této části dovolání odmítl podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek dovolateli uplatněných.
Ve té části dovolání, které směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu ( tedy ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně v části, týkající se vydání pozemků ), vyplývá přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolateli uplatněné důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) dovolací soud neshledal.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/ ).
Žalobním tvrzením v této věci odpovídala nutnost posouzení nároků žalobců podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak to učinily soudy obou stupňů. Právní posouzení odvolacího soudu v tomto směru akcentovalo splnění podmínek druhé alternativy uvedené v citovaném ustanovení, za níž žalovaní předmět vydání nabyli, totiž protiprávního zvýhodnění na jejich straně. To podle odvolacího soudu spočívalo v tom, že při zjištěních učiněných již soudem prvního stupně, žalovaní nemovitosti nabyli za cenu téměř o jednu třetinu nižší, než by odpovídala běžné ceně podle tehdy platného cenového předpisu, jímž byla vyhláška č. 73/1964 Sb. Uvedený předpis bylo třeba použít na posuzovaný převod s ohledem na znění článku 3 Směrnice č. 10 Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964. S ohledem na tento prejudicielní závěr pak odvolací soud dovodil, že je naplněna rovněž podmínka vydání pozemku, jež mají žalovaní v držení, když právo osobního užívání tohoto pozemku získali právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených právě v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Uvedené právní posouzení obou shora uvedených aspektů odvolacím soudem odpovídá dnes již ustálené rozhodovací praxi ve věcech restitučních. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (pokud jde o uložení povinnosti žalovaným vydat rovněž pozemek, k němuž jim bylo zřízeno právo osobního užívání) vychází doslovně ze závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3.1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, vztahujícího se právě k podmínkám vydání takového pozemku. Ani pokud jde o splnění podmínky protiprávního zvýhodnění osoby žalovaných nelze závěrům odvolacího soudu nic nevytknout. Odvolací soud správně nevázal splnění podmínek vydání věci podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na posouzení otázek občanskoprávní neplatnosti kupní smlouvy, podle níž žalovaní nemovitosti nabyli, nýbrž na zákonný předpoklad vyplývající z citovaného ustanovení, který vydání věci váže na podmínku protiprávního zvýhodnění osoby, která věc nabyla. Skutkovým zjištěním, které měl odvolací soud k dispozici, tak odpovídalo jeho právní posouzení okolností uzavření kupní smlouvy v tom, že nabytím nemovitosti za cenu téměř o jednu třetinu nižší, než byla cena podle tehdy platného oceňovacího předpisu, byli žalovaní protiprávně zvýhodněni.
Pro zaujetí shora uvedených správných právních závěrů měl odvolací soud shromážděna dostatečná skutková zjištění vyplývající již z výsledků dokazování před soudem prvního stupně. V tomto směru lze odkázat na zjištění nabízející se z obsahu spisu, která odvolací soud náležitým způsobem uvedl v odůvodnění svého rozsudku, zejména zjištění o obecné ceně nemovitosti podle vyhlášky č. 73/1964 Sb. a ceně uvedené v kupní smlouvě, kterou žalovaní nemovitost nabyli. Nelze tak přisvědčit tvrzením dovolatele, že by rozhodnutí odvolacího soudu v podstatné části vycházelo ze zjištění, která se z obsahu spisu nepodávala nebo by své závěry opřel o zjištění, která soudem nebyla vůbec provedena.
Z uvedeného tak vyplývá, že v rozsahu dovolacího přezkumu neshledal dovolací soud naplnění předpokladů pro závěr o existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolání žalovaných tak muselo být jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243 odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst.1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v.r.
předseda senátu