ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.455.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 455/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s.p. zastoupenému advokátem, o náhrady podle zákona o půdě, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 7 C 257/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.10.2005, čj. 21 Co 391/2005-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 108.360 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. I. S., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 19.12.2003, se žalobce domáhal náhrady za trvalé porosty, znehodnocené nemovitosti, živý a mrtvý inventář a znehodnocené stavby lesních cest podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Uvedl, že žalovaný celkovou výši náhrad za jednotlivé nároky uznal a s žalobcem uzavřel 20.2.1997 dohodu, podle níž se zavázal poskytnout mu náhradu ve formě zhodnocení lesních cest. Protože po vydání lesních pozemků se staly cesty vlastnictvím žalobce, a zákon o půdě nepočítá se zhodnocením cest jako způsobu náhrady, nedostalo se vlastně žalobci žádné náhrady a dohoda je absolutně neplatná.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.4.2005, čj. 7 C 257/2003-43, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny platné dohody o vypořádání nároků žalobce, a to dne 15.4.1996, 1.11.1996 a 7.3.1997, jimiž mezi nimi došlo k narovnání ve smyslu §585 a násl. obč. zák. Nebyl shledán žádný důvod neplatnosti ve smyslu §39 obč. zák., závěrečná dohoda není v rozporu se zákonem o půdě a vyjadřuje dispozitivní volnost účastníků občanskoprávních vztahů.
Na základě odvolání žalobce rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 31.10.2005, čj. 21 Co 391/2005-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z jeho správných skutkových zjištění i právního závěru o platnosti dohod uzavřených mezi účastníky, nehodnotil je však jako dohody o narovnání, ale o vypořádání náhrad podle zákona o půdě. Neshledal, že by řešení náhrady podle dohod bylo zákonem nedovolené a tedy nikoliv možné. Tak by tomu bylo v případě, kdyby právní úkon odporoval příkazu nebo zákazu právní normy, nebo nesledoval účel v právní normě vyjádřený a jedině dovolený. O způsobu náhrady podle zákona o půdě se mohou účastníci dohodnout - z tohoto hlediska považoval za použitelný i výklad obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 24 Cdo 192/98, z nějž vycházel i soud prvního stupně. I když odvolací soud souhlasil s argumenty žalobce, že lesní cesta není stavbou ve smyslu občanského zákoníku a že je součástí pozemku, uzavřel, že představují určitou majetkovou hodnotu, kterou účastníci dohod uznávali jako zhodnocení pozemků, a žalobce v souladu s tím rovněž uplatňoval náhrady za znehodnocení lesních cest. Dohody proto neodporují zákonu ani dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatňuje nesprávné právní posouzení věci soudem. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že žalovaný žalobci neposkytl žádné plnění, protože jeho plnění spočívalo v neexistujících věcech. Rovněž nešlo o předmět, k němuž by žalovaný měl jakékoli právo, a v rozporu s ustanovením §28 zákona o půdě uplatnil vůči žalobci finanční nárok, na nějž neměl právo. Způsob úhrady vícestranných nároků žalobce byl předmětem řady dohod o vypořádání, nároky však jimi nebyly zcela uspokojeny a bylo dohodnuto, že budou předmětem celkového vypořádání. K tomu sloužila dohoda z 20.2.1997, která shrnula zbývající nároky ve výši 8,180.025 Kč, k tomu přibyl nárok žalobce za znehodnocení stavby lesních cest ve výši 2,313.040 Kč, celkem tedy 10,493.165 Kč, a za nevydané nebo znehodnocené budovy 3,019.622 Kč. Zhodnocení lesních cest, jimiž žalovaný dle dohody měl plnit, ve skutečnosti plněno nebylo, protože cesty nebyly v jeho vlastnictví. Možnost plnění formou náhrady za nové či zhodnocené lesní cesty, zákon o půdě nezakládá, pozemky se vydávají ve stavu, v jakém jsou ke dni vydání. Žalovaný tak porušil kategorický zákaz obsažený v ustanovení §28 zákona o půdě - jde o kogentní ustanovení, které stanoví pevné meze pro jednání osob tam uvedených a nenechává jim v této věci žádnou smluvní volnost. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že zákonný zákaz, omezující svobodu jednání jednoho z účastníků, je možno překonat v rámci smluvní svobody, tj. soukromoprávním ujednáním účastníků. Názor odvolacího soudu, že „vydáním lesních cest“ nedošlo k převodu vlastnického práva, ale k poskytnutí majetkové hodnoty z majetku žalovaného do majetku žalobce, považuje dovolatel za absurdní, protože majetková hodnota byla v té době již ve vlastnictví žalobce. Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny rozsudky obou soudů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, a pokud by rozhodl o jeho přípustnosti, aby je v celém rozsahu zamítl. Dovolatel dle jeho názoru nepřípustně manipuluje s pojmy „vydání nemovitostí“ a „ poskytnutí náhrady“ a navíc je účelově zaměňuje. Podle zákona o půdě se totiž vydávají nemovitosti, a na druhé straně náleží oprávněné osobě náhrada, na niž mu může být vydána jiná nemovitost nebo poskytnuto jiné plnění. V druhém případě je možno uvažovat pouze v měřítku poskytnutých hodnot, nikoli v měřítku reálných věcí. Dovolatel dle jeho názoru nesprávně argumentuje i s ustanovením §28 zákona o půdě, které vylučuje jednostranné uplatnění finančních nebo jiných nároků souvisejících s vydávanými věcmi, ale nevylučuje smluvní řešení vzájemných finančních nebo jiných nároků cestou smluvního řešení . Uzavření dohod je zjevně legální, a tedy argumentace, že nelze uznat platnost nedovoleného, nebo zakázaného, od počátku nicotného, závazku, je lichá. Poukazuje i na to, že pokud se žalobce snaží zpochybnit uzavřené dohody jako neplatné, není to ani v souladu s principem zásadní platnosti autonomního práva. Protože dovolání dle názoru žalovaného je postaveno od základu na nesprávné argumentaci, považuje je za nepřípustné a nedůvodné.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem
(o.s.ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a opírá se o možný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci důvodů uvedených v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že dohoda účastníků, kterou byly vypořádány zbytkové nároky žalobce na náhrady podle zákona o půdě, není neplatná pro rozpor se zákonem o půdě. Dovolací soud, stejně tak jako soud odvolací, neshledal, že by předmětná dohoda účastníků odporovala zákonu o půdě. Odvolací soud dal zapravdu žalobci, že lesní cesty nejsou samostatnou věcí, ale součástí pozemků, které byly žalobci vydány, současně však vyslovil názor, že stavby cest představují určitou majetkovou hodnotu, (kterou ostatně uznává i žalobce, když náhradu za znehodnocené cesty sám požaduje), a účastníci se mohli svobodně dohodnout o vypořádání zbývajících, dosud neřešených nároků žalobce na náhradu za znehodnocené stavby, trvalé porosty, živý a mrtvý inventáře, a znehodnocené lesní cesty.
Dovolací soud shledává tento závěr správným. Zákon o půdě založil právo oprávněných osob za znehodnocení staveb, za trvalé porosty a za odňatý živý a mrtvý inventář, které jsou tedy vymahatelnými nároky. Právo na náhradu za znehodnocené pozemky nezaložil, ale rovněž nezakázal, aby se oprávněné a povinné osoby dobrovolně nedohodly i na této náhradě. Takto je třeba vykládat ustanovení §28 zákona o půdě, totiž že povinná osoba nemůže proti oprávněné osoby uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi, ani oprávněná osobě nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Zákon nevolí formulaci, že tyto nároky nesmí být uplatňovány, nejde tedy o kogentní normu. Takové nároky ale nemohou být uplatňovány, tedy nejsou vymahatelné. To ovšem neznamená, že účastníci se nemohou smluvně dohodnout i o takové náhradě, která výslovně v zákonu uplatněna není. Beze sporu je tak tomu v případě, kdy se účastníci dohodli o plnění ze stejného, v zákoně nevyjmenovaného způsobu náhrady, tedy z plnění z nevymahatelného nároku, jakým je nárok na náhradu za znehodnocení pozemků.
Zákon o půdě však i v případě práv, jež výslovně upravuje, počítá s možností jiných dohod účastníků, než sám upravuje. Tak je tomu např. u skončení nájmu vzniklého ze zákona, ale i u náhrad za znehodnocené a zaniklé stavby a náhrad za odňatý živý a mrtvý inventář. V ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě se upravuje možnost náhrady ve věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby, což ovšem platí v případě, že se účastníci nedohodnou jinak. Způsob náhrady v takto předpokládané dohodě zákon neupravuje a účastníkům tak ponechává plnou smluvní volnost. Náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby se podle §20 odst. 3 zákona o půdě poskytuje ve věcech, ve službách, podílem na jmění povinné osoby, případně v jiné formě. I zde se předpokládá v prvé řadě dohoda účastníků a jejich plná smluvní volnost o formě náhrady není zákonem o půdě omezena, včetně volnosti oprávněné osoby se svým právem volně nakládat, tj. uplatnit je a trvat či netrvat na formě plnění upravené zákonem, či přijmout plnění v jiné, zákonem neupravené formě. Není pak důvod, proč by uvedená zásada nebyla uplatněna i u náhrad za trvalé porosty.
Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání proto bylo podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má s ohledem na výsledek sporu nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 484/ 2000 Sb., jež činí 181.990 Kč, spolu s 19% daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného, a jež činí 34.578 Kč, tedy dohromady 216.568 Kč. Tato částka byla snížena o polovinu vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení byl proveden jen jeden úkon právní pomoci (§18 odst. 1 citované vyhlášky), na 108.284 Kč, k čemuž byla připočtena paušální náhrada 75 Kč. Celkem činí náhrada nákladů žalovaného v dovolacím řízení 108.360 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3l. srpna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu