ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4556.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4556/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně N. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 10, proti žalované M 3000, a. s. , IČ: 25084526, se sídlem v Praze 8, Šaldova 36, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení částky 1.550.000,- Kč oproti vrácení automobilu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 125/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č. j. 30 Co 293/2006-419, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vrácení kupní ceny 1.550.000,- Kč oproti vydání zakoupeného „ojetého“ automobilu tovární značky Mercedes Benz, typ CLK 230 K, SPZ: AKI 33-68 (dále jen „předmětného automobilu“) s odůvodněním, že tento nárok jí vznikl poté, co po bezúspěšném uplatnění vad koupeného automobilu řádně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené dne 25. 4. 2000 se žalovanou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2005, č. j. 30 Co 476/2005-83, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2005, č. j. 9 C 125/2003-72, kterým soud prvního stupně vyslovil, že žaloba je co do základu po právu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že za situace, kdy soud dovodil, že žalobkyně odstoupila od uzavřené smlouvy platně a následuje jen vypořádání účastníků smlouvy podle ust. §457 obč. zák., není dán zákonný důvod pro mezitímní rozhodnutí.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 9 C 125/2003-90, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.550.000,- Kč oproti vydání předmětného automobilu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 25. 4. 2000 kupní smlouvu podle §588 a násl. obč. zák., na jejímž základě se žalobkyně stala vlastníkem předmětného automobilu. Kupní cena byla sjednána ve výši 1.550.000,- Kč. Následně žalobkyně dopisem ze dne 6. 10. 2000 v souladu s ust. §§599 a 625 obč. zák. uplatnila u žalované nárok z odpovědnosti za vady. Výtkami, které byly předmětem reklamace, se žalovaná začala skutečně zabývat až 14. 6. 2001, kdy z podnětu žalobkyně přistoupila k posouzení technického stavu vozidla. Dopisem ze dne 2. 10. 2001 sdělila žalobkyně žalované, že na reklamaci trvá, a požádala ji o vrácení kupní ceny oproti předání automobilu. Dne 11. 7. 2002 žalobkyně žalované písemně sdělila, že od kupní smlouvy odstupuje. Soud prvního stupně dovodil, že v dané věci jde o prodej výrobků a poskytování služeb ve smyslu §1 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a jelikož nebyla reklamace vyřízena žalovanou do třiceti dnů ode dne jejího uplatnění, aniž by byla dojednána pro její vyřízení lhůta delší, vzniklo žalobkyni právo od smlouvy odstoupit podle ust. §19 odst. 3 téhož zákona a mezi účastnicemi byl založen právní vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu §457 obč. zák. Nad rámec uvedeného právního závěru konstatoval, že vytčené vady jsou s ohledem na typ vozidla důvodem pro závěr, že automobil nelze řádným způsobem užívat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 30 Co 293/2006-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o aplikaci ust. §19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb. na daný případ, ovšem nikoliv již s jeho závěrem o platnosti odstoupení od smlouvy, neboť soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel pouze z tvrzení žalobkyně o existenci v reklamaci uvedených vad předmětného automobilu, aniž by zkoumal jejich skutečnou existenci a charakter, k čemuž přistoupil až odvolací soud v odvolacím řízení. Ohledně žalobkyní namítaných vad, že jí byl prodán havarovaný automobil (opravený po havárii) po kompletní výměně motoru, odvolací soud konstatoval, že jde o specifické vlastnosti „ojetého“ automobilu a nikoliv o vady. Jelikož však po doplněném dokazování odvolacím soudem nebylo prokázáno, že by si žalobkyně výslovně vymínila vůz nehavarovaný bez kompletní výměny motoru, nemohly tyto reklamované „vady“ založit právo na odstoupení od kupní smlouvy podle ust. §597 odst. 2 obč. zák. Další, žalobkyní vytýkané, vady automobilu, konkrétně že pravé a levé dveře v poloze zavřené přesahují hrany karoserie, dveře se špatně zavírají, usazení dveří do tvarové kontury karoserie z pozice rovnoměrnosti mezer neodpovídá výrobním normám, mezery mezi jednotlivými díly vozidla prokazatelně nelícují, je poškozen materiál střešního polstrování, podlahové koberce nepřísluší typu vozidla, byl předán pouze jeden kus ovladače spínací skříňky, nebyl předán klíč k palubní desce, kryt zadního pravého osvětlovacího tělesa má drobné prasklinky a postranní dveřní okna vykazují pravidelné podélné rýhy zvenku i zevnitř, posoudil odvolací soud jako vady zjevné ve smyslu ust.
§500 odst. 1 obč. zák., u nichž nelze nárok z odpovědnosti za vady uplatňovat, když žalobkyně ani netvrdila, že by jí žalovaná ujistila o bezvadnosti předmětného automobilu. Odvolací soud dovodil, že reklamace tak mohla být důvodná pouze ohledně zbývajících vytýkaných vad, tedy že netěsní zátka hrdla od nalévání oleje, studený motor má vysoké otáčky, zahřátý motor má nepřiměřeně nízké otáčky a při rychlosti cca nad 100 km/hod. se rozsvítí kontrolní světlo mazání oleje, i když je jeho množství v optimálním poměru mezi dvěma ryskami, neboť uvedené vady nelze hodnotit jako zjevné. Jelikož se však žalobkyni nepodařilo prokázat existenci posledně zmíněných vad (výpovědi svědků tyto vady neprokázaly a přes opakované výzvy znalce, ustanoveného soudem na návrh žalobkyně, k předání automobilu za účelem provedení odborné expertízy mu žalobkyně automobil nepředala), odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána ani existence právního důvodu pro odstoupení od kupní smlouvy, a jestliže žalobkyně přesto od ní odstoupila, je třeba hodnotit v tomto případě takový jednostranný právní úkon jako absolutně neplatný ve smyslu §39 a §48 odst. 1 obč. zák., a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok, jenž je předmětem řízení.
Nejvyšší soud na základě dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j. 28 Cdo 171/2008-187, rozsudek soudu odvolacího zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že na projednávaný spor dopadají ustanovení občanského zákoníku týkající se odpovědnosti za vady věci koupené v obchodě (§622 až §624 obč. zák.), v souladu s těmito ustanoveními pak není rozhodující zjevnost vad, ale jejich odstranitelnost či neodstranitelnost a okolnost, zda tyto vady brání či nebrání řádnému užívání věci. Právní posouzení odvolacího soudu, jež vyloučilo možnost odstoupení od smlouvy právě s ohledem na jejich zjevnost, tedy není možné považovat za správné, pročež mu Nejvyšší soud uložil, aby věc znovu projednal a zabýval se tím, jestli se řádnou a včasnou reklamací staly vady subjektivně neodstranitelnými ve smyslu §19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zda dovolatelce vzniklo právo z odpovědnosti za vady, vzniklo-li v této souvislosti dovolatelce právo na odstoupení od smlouvy i zda jeho řádnou realizací došlo k účinnému zrušení smlouvy.
Po novém projednání věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č. j. 30 Co 293/2006-419, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckými posudky, jež měly soudu umožnit posouzení charakteru tvrzených vad. Znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem Ing. Janem Baťkou odvolací soud označil za nedostačující pro posouzení věci, jelikož znalec ve svých úvahách příliš vycházel ze sdělení žalobkyně na místo vlastních poznatků a dostatečně odborně nepodložil své závěry. S ohledem na tento závěr uložil odvolací soud vypracovat znalecký posudek ještě znaleckému ústavu DEKRA Automobil, a. s., z nějž posléze učinil skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci. Odvolací soud zdůraznil, že souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva dle §588 a násl. obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy, přičemž na vztah kupujícího a prodávajícího je třeba současně hledět jako na vztah dodavatele a spotřebitele ve smyslu zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. V daném případě je sice zřejmé, že dovolatelka dodržela lhůtu pro uplatnění jí tvrzených vad vyplývající z §502, §505, §619 odst. 2 a §620 obč. zák. a že se na právní vztah žalobkyně a žalované vztahuje též ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., dle něj by však mohlo být postupováno pouze v případě, že by bylo najisto prokázáno, že reklamované vady vozidla skutečně existovaly a že se jednalo o takové vady, které mohly být předmětem reklamace (tj. způsobilé vyvolat odpovědnost žalované za tyto vady), a dále, že se jednalo o vady odstranitelné, aby ovšem žalobkyni vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, muselo by být doloženo, že reklamované vady jsou vadami, jež brání řádnému užívání věci ve smyslu §623 obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, jinak by žalobkyni vzniklo v souladu s §623 odst. 2 obč. zák., v tehdy účinném znění, pouze právo na slevu z ceny, stejně jako za situace, kdyby se jednalo o jiné neodstranitelné vady. Na základě zjištění učiněných ze znaleckého posudku shledal odvolací soud část tvrzených vad pouze takového charakteru, jež nebrání řádnému užívání automobilu, zbylé tvrzené vady pak nebyly znaleckým posudkem vůbec zjištěny, a žalobkyni se tak jejich existenci nepodařilo prokázat. Za těchto okolností nebyl podle odvolacího soudu dán důvod k odstoupení od smlouvy, jestliže žalobkyně i přesto odstoupila, jedná se o úkon absolutně neplatný, tudíž nevyvolávající očekávané právní následky. Tvrdila-li žalobkyně, že kromě jednotlivých nedostatků je vadou automobilu i skutečnost, že jí byl prodán jako havarovaný, resp. opravený po havárii, nejde o vadu, ale o jeho specifickou vlastnost. Vůz byl prodán žalobkyni jako ojetý, přičemž se nedá vyloučit, že tato skutečnost zahrnuje i to, že vůz byl předchozím vlastníkem opraven po havárii. Nevymínila-li si žalobkyně výslovně, že kupovaný vůz má být sice ojetý, ale nikoliv havarovaný, což nebylo prokázáno, nepříslušelo žalobkyni právo od smlouvy odstoupit dle §597 obč. zák. Tento závěr pak dopadá i na vytýkanou skutečnost, že automobil neměl původní motor, jelikož tento požadavek žalobkyně rovněž nevznesla. Důvodná nemůže být ani námitka žalobkyně, že smlouva je neplatná pro rozpor s cenovým předpisem, neboť zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, se na předmětnou kupní smlouvu nevztahuje, jelikož kupní cena je výrazem smluvní autonomie stran. Neplatnost smlouvy není dána ani rozporem s ustanovením §16 zák. č. 634/1992 Sb., ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, neboť zákon s porušením této povinnosti nespojuje neplatnost smlouvy a navíc žalobkyně ani netvrdila, že by po žalované požadovala nad rámec uzavřené kupní smlouvy a protokolu o předání doklad o zakoupení výrobku ve smyslu tohoto ustanovení. Neplatnost nelze dovozovat ani z rozporu s dobrými mravy plynoucího dle tvrzení žalobkyně z toho, že zakoupený vůz byl havarovaný, neboť chtěla-li žalobkyně zakoupit vůz ojetý, nebylo možné vyloučit, že tento pojem zahrnuje i skutečnost, jak již bylo výše uvedeno, že vůz byl opraven po havárii. Bylo naopak na žalobkyni, aby si výslovně vymínila, že vůz nemá být havarovaný. Tyto úvahy vedly odvolací soud k opětovnému zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně opět dovolání, jehož přípustnost je dle ní založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost veškerými důvody připuštěnými občanským soudním řádem v §241 odst. 2 a 3. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka označila i za zásadně právně významné, jelikož jím je řešena právní otázka rozporně s hmotným právem. Dovolatelka připomněla závěry, k nimž dospěl první odvolacím soudem určený znalec Ing. Baťka, jenž ve svém posudku konstatoval existenci vytýkaných vad (skutečnost, že pravé a levé dveře v poloze zavřené přesahují hrany karoserie a tyto se špatně zavírají, nesprávné usazení dveří do tvarové kontury, mezery mezi jednotlivými díly vozidla) a uvedl, že jde o vážné vady, které brání řádnému užívání vozidla, přičemž ve své výpovědi učiněné při jednání odvolacího soudu navíc zdůraznil, že zejména přesahy dveří přes karosérii mají za následek, že hrozí otevření dveří za jízdy, což ohrožuje pasivní bezpečnost vozidla. Podle dovolatelky byl výslech znalce prováděn předsedkyní senátu neodborně a navíc i zaujatě a jednostranně tak, aby byly zneváženy závěry učiněné v jeho posudku, při výslechu byla zpochybňována odborná kvalifikace znalce a nebyl mu poskytnut dostatečný prostor pro vyjádření jeho názoru. Za vadný je třeba považovat i následný postup předsedkyně senátu, jež konstatovala nepoužitelnost znaleckého posudku Ing. Baťky a ustanovila ve věci znalcem znalecký ústav DEKRA Automobil, a. s., aniž by toto konstatování bylo jako rozhodnutí o podmínkách řízení učiněno formou usnesení dle §168 a násl. o. s. ř. K tomuto kroku bylo přitom přistoupeno, ačkoliv ustanovení dalšího znalce nepožadovala ani žalovaná. Chybným se jeví postup odvolacího soudu i v tom, že usnesení o ustanovení nového znalce bylo odůvodněno stejně jako usnesení o ustanovení znalce původního a stejně byl vymezen i rozsah a specifikace zadání pro vypracování nového znaleckého posudku, odvolací soud přitom ani náležitě neodůvodnil, v čem spatřuje nedostatky původního znaleckého posudku. Odvolací soud pochybil i tím, že nevzal do úvahy znalecký posudek Ing. Hrubce, jenž žalobkyně jako listinný důkaz dle §129 o. s. ř. předložila odvolacímu soudu. Odvolací soud na jednání výslovně uvedl, že jej považuje za přípustný, avšak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z tohoto posudku nemohl vycházet, jelikož jeho správnost jako soukromé listiny byla žalovanou zpochybněna. Závěry uvedené ve znaleckém posudku předloženém dovolatelkou přitom nejsou v rozporu se závěry obsaženými ve znaleckému posudku Ing. Baťky. Postup odvolacího soudu při provádění dokazování, především provedení dalšího znaleckého posudku bez transparentního odůvodnění toho, proč bylo k tomuto kroku přistoupeno, představuje podle dovolatelky svévoli na straně odvolacího soudu porušující zásadu nestrannosti a napomáhající unesení důkazního břemene druhé strany sporu. Tento postup nemůže být napraven ani následným odůvodněním odmítnutí znaleckého posudku Ing. Baťky v rozsudku odvolacího soudu, jelikož uvedené důvody neodpovídají objektivnímu stavu a znalcem učiněným závěrům. Provádění rozsáhlého doplnění dokazování ve smyslu §213 odst. 3 o. s. ř. je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti, odvolací soud tímto postupem limitoval obranu dovolatelky proti případnému reviznímu znaleckému posudku, což lze považovat za zásah do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za účelové je možno podle dovolatelky označit opomenutí, jehož se dopustil odvolací soud tím, že jak v zadání znaleckých posudků, tak i při výslechu znalců, se vyhýbal otázce příčin vzniku tvrzených vad. Pokud by odvolací soud připustil provádění dokazování v tomto směru, bylo by nepochybně z vyjádření znalců zřejmé, že nemůže jít o vady vzniklé při výrobě vozidla, ale o vady vzniklé v důsledku havárie. Z názorů znalců jasně vyplývá, že žalovaná prodala žalobkyni automobil pouze neodborně opravený po havárii. V této souvislosti dovolatelka poukázala na ve spise založené stanovisko žalované, z něhož je podle ní zřejmé, že si vymínila před zakoupením vozu, že vozidlo nebude havarované, nelze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, jež vyloučil, že by tento nedostatek mohl být důvodem absolutní neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. Svými dalšími argumenty dovolatelka zpochybnila hodnocení povahy zjištěných závad, jež podle odvolacího soudu nemají závažnější negativní dopad na chod vozidla, avšak podle dovolatelky zásadním způsobem narušují jeho provoz, což plyne opět i ze závěrů Ing. Baťky. Uvádí-li odvolací soud, že je-li vůz opravený po havárii, nejde o jeho vadu, ale o specifickou vlastnost, nemůže dle dovolatelky tento názor obstát, má-li tato „vlastnost“ za následek takový stav vozidla, jenž brání jeho řádnému a bezpečnému užívání. Odvolací soud dále nedostál své povinnosti vyplývající z §132 o. s. ř. vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neboť opřel své závěry pouze o důkazy podporující tvrzení žalované, čímž opět zasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces a porušil zásadu nestrannosti soudu a rovnosti stran. Dovolatelka rovněž připomněla názor již dříve vyslovený v této věci dovolacím soudem, podle nějž je otázkou právního posouzení, zda zjištěné vady brání řádnému užívání věci, přičemž toto posouzení vychází především z účelu, jemuž prodaná věc slouží. Navzdory tomuto názoru odvolací soud věc po právní stránce opětovně posoudil tak, že nebyla prokázána existence právního důvodu pro odstoupení od kupní smlouvy žalobkyní. Odvolací soud při hodnocení vad jako vad nebránících řádnému a obvyklému užívání vozidla nijak nezohlednil právní úvahy vyslovené v tomto směru soudem dovolacím a opomněl se zabývat i závazným pokynem dovolacího soudu posoudit, zda jde o vady vzniklé používáním nebo opotřebováním vozidla, které měl vůz při převzetí žalobkyní. Je přitom zjevné, že poškození vozidla neodpovídalo počtu najetých kilometrů, při prodeji vozidla nebyla žalobkyni předána servisní knížka a osvědčení – technický průkaz k vozidlu. Pochybení odvolacího soudu je dle dovolatelky dáno i tím, že ve svých úvahách nijak nezohlednil na věc dopadající ustanovení zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zejména §3, §19 odst. 3 a §16 cit. zák. ukládající prodávajícímu při prodeji použitých výrobků tuto skutečnost v příslušném dokladu zřetelně uvést a vyznačit. Porušení této povinnosti ze strany žalované je patrné z předávacího protokolu sepsaného při prodeji vozidla. Závěrem dovolatelka připomněla, že ochrana spotřebitele plyne nejen z příslušných ustanovení českého práva, ale i práva komunitárního, k němuž by mělo být přihlédnuto i při interpretaci českých právních norem. Tyto důvody vedly žalobkyni k návrhu, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možno přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle §242 o. s. ř. Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V daném případě však není důvodu v postupu odvolacího soudu spatřovat pochybení takové intenzity, jež by mohlo být považováno za vadu potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, a to ani ve skutečnostech namítaných dovolatelkou. Za vadný nelze označit postup odvolacího soudu týkající se dokazování znaleckým posudkem. Je třeba zdůraznit, že k tomuto kroku odvolací soud přistoupil poté, co neshledal dostatečnými zjištění soudu prvního stupně týkající se povahy reklamovaných vad, jelikož tento soud založil své rozhodnutí především na zjištěních týkajících se průběhu reklamace tvrzených dovolatelkou, a současně mu bylo dovolacím soudem uloženo, aby se zabýval tím, zda v reklamaci uplatněné vady použitého automobilu skutečně jako vady způsobilé existují a brání řádnému užívání automobilu jako bez vady, či nikoliv. Rozsah dokazování směřoval pouze ke zjištění povahy vytýkaných vad, nikoliv tedy k zásadnějším změnám ve zjištěném skutkovém stavu. Občanský soudní řád přitom tento postup v mezích daných především ustanovením §213 o. s. ř. připouští, dokazování před odvolacím soudem dosud neprovedenými důkazy je vyloučeno jen tehdy, jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, přičemž obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Toto ustanovení je normou s relativně neurčitou hypotézou, a je tedy do značné míry pouze na úvaze odvolacího soudu, zda s ohledem na předchozí průběh dokazování shledá, že dokazování bylo zcela nedostatečné a že jeho doplnění bude rozsáhlé. Pouze v případech, v nichž je nedostatečnost provedeného dokazování před soudem prvního stupně naprosto zjevná, by mohl být zmíněný postup dovolacím soudem rozhodně označen za vadný, v daném případě by sice bylo možné pochybovat o tom, zda dokazování před soudem prvního stupně bylo dostatečné, nelze však říci, ze by šlo o dokazování zcela nedostatečné, a není tak důvodu považovat tento předpoklad za naplněný. V projednávané věci byl důkaz znaleckým posudkem ke zjištění povahy vad navrhován již v řízení před soudem prvního stupně, jenž však jeho provedení neshledal nezbytným. Bylo-li přitom dokazování směřováno pouze k této skutečnosti, nelze je bez dalšího považovat ani za rozsáhlé, a to i přesto, že si odvolací soud proto, aby mohl učinit náležitě podložená zjištění, nechal vypracovat dva znalecké posudky, neboť by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie ukládající soudu, aby v řízení postupoval tak, aby věc byla co nejdříve projednána a rozhodnuta (vyjádřenou zejména ustanoveními §6 a §100 o. s. ř.), pokud by v okamžiku, kdy odvolací soud zjistí, že znalecký posudek, jímž doplnil dokazování, je nedostatečný, věc vrátil soudu prvního stupně namísto toho, aby nechal vypracovat ještě jeden posudek k prokázání týchž skutečností. Jak již dříve připomněl Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8, svazek 1/2009), právní úprava týkající se dokazování před odvolacím soudem je oproti úpravě účinné do 1. 4. 2005 liberálnější, a umožňuje tak významnějším způsobem změnu či doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem. Doplnění dokazování znaleckým posudkem za těchto okolností tedy nepředstavuje vadu řízení a ani porušení zásady dvojinstančnosti (podobný závěr je obsažen např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1780/08), která, jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud i soud Ústavní, nadto není zásadou garantovanou ani zákonem ani předpisem vyšší právní síly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1981/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 90/10). Oběma stranám přitom byl dán dostatek prostoru k tomu, aby se mohly vyjádřit ke všem v řízení uplatněným argumentům, právním názorům a provedeným důkazům, a není tak důvodu v tomto ohledu dovozovat, že by nebyly dodrženy zásady odpovídající Ústavním soudem opakovaně vyzdvihovanému požadavku fair procesu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
Za daných okolností pak nelze správnost rozhodnutí věci považovat za ohroženou ani postupem, jakým bylo dokazování znaleckými posudky realizováno. Dovolatelce nelze přisvědčit, spatřuje-li pochybení odvolacího soudu v tom, že nedal znalci dostatečný prostor pro vyjádření jeho názoru, že vytýkané vady jsou důsledkem neodborných karosářských oprav vozidla po havárii, neboť úkolem odvolacího soudu bylo předně zjistit povahu reklamovaných vad a jejich dopad na provoz vozidla, zjišťování okolností jejich vzniku by bylo významné až v okamžiku, kdy by bylo postaveno na jisto, že vozidlo je skutečně zatíženo vadami relevantními pro vznik práva na odstoupení od smlouvy, z protokolu o výslechu znalce Ing. Baťky (č. l. 259 a násl.) přitom není zřejmé, že by šlo o výslech jednostranně vedený a cíleně zpochybňující závěry tohoto znalce, účastníkům byla dána možnost znalci klást otázky a na základě nesouhlasu zástupce žalobkyně s protokolací bylo umožněno vznést otázku na diktafon. Soudu přitom nelze vytýkat, snažil-li se svými dotazy ozřejmit, nakolik ve svých zjištěních znalec vycházel z tvrzení žalobkyně při stanovení negativního dopadu tvrzených vad na vůz. K další připomínce týkající se neodbornosti předsedkyně senátu je třeba uvést, že soudu nelze klást k tíži nedostatek odborných znalostí v neprávní oblasti, soudce není a ani nemůže být, s ohledem na široké spektrum oborů, s nímž se při své rozhodovací praxi setká, obeznámen se stavem vědění v každé sféře lidského poznání. Právě s ohledem na nemožnost soudu zhodnotit po odborné stránce veškeré rozhodné skutečnosti počítá občanský soudní řád s institutem znaleckých posudků jako důkazních prostředků. Soudu přitom nepřísluší hodnotit jeho odbornou správnost, ale jeho přesvědčivost co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Nabude-li soud při tomto hodnocení dojmu, že závěry znalce se opírají ani ne tak o odbornou analýzu daného problému, ale o tvrzení jednoho z účastníků, a má-li proto důvodné pochybnosti o objektivnosti a podloženosti zjištění znalce, nelze považovat za pochybení, nechá-li soud vypracovat ještě jeden znalecký posudek, jelikož sám, jak již bylo výše zdůrazněno, po odborné stránce znalecký posudek zhodnotit nemůže, a není tak schopen přesně stanovit, nakolik jsou závěry znaleckého posudku ovlivněny tvrzeními jednoho z účastníků namísto objektivních nálezů. Přestože zpravidla bude vhodné tuto situaci řešit uložením vypracování revizního znaleckého posudku, v němž by bylo zpracováno jak zadání původního znaleckého posudku, tak i jeho zhodnocení, v určitých výjimečných situacích by bylo možno akceptovat i to, že soud uloží nově ustanovenému znalci pouze vypracování dalšího znaleckého posudku na základě téhož zadání, pokud soud řádně vyloží pádné důvody, proč tak učinil. Tuto podmínku lze v daném případě považovat za splněnou argumenty předestřenými v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo vysvětleno, že posudek Ing. Baťky soud pokládá za nedostatečně podložený, opírající se ve značné míře o sdělení žalobkyně učiněné nejen vůči znalci, ale i v rámci korespondence žalobkyně s žalovanou. Ačkoliv otázka správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu bude více rozebrána dále, je třeba již na tomto místě uvést, že daný závěr odvolacího soudu koresponduje jak s obsahem posudku Ing. Baťky, tak i s jeho výpovědí učiněnou na jednání konaném dne 24. 11. 2009 (srov. protokol o jednání na č. l. 259 a násl.). Z posudku i ze zaprotokolovaných odpovědí Ing. Baťky je patrné, že jeho hodnocení vad jako závažných není podpořeno žádnou analýzou tvrzených vad a jejich vlivu na provoz vozidla, ale ze značné části se opírá o tvrzení žalobkyně. Hodnocení znalce rovněž postrádá náležité předestření provedených zjištění a logiky úvah, na nichž spočívá, jež je nezbytné, aby bylo možno hodnocení považovat za patřičně podložené, a tedy i přesvědčivé. S ohledem na tuto nedostatečnost původního posudku, kterou lze považovat za natolik zjevnou, že ji nebylo třeba zvláště konstatovat ani revizním znaleckým posudkem, tedy není možné považovat postup odvolacího soudu, jenž znaleckému ústavu uložil pouze vypracování nového posudku, za vadný ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť lze souhlasit s tím, že v dané situaci bylo prioritou soudu získání objektivních a náležitě podložených údajů z jiného znaleckého posudku, aniž by bylo současně třeba nechat původní posudek znalecky přezkoumat. Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud měl o nepoužitelnosti znaleckého posudku rozhodnout usnesením dle §168 a násl. o. s. ř., rovněž nemá v zákoně oporu, neboť jde o úvahu činěnou soudem v rámci volného hodnocení důkazů a vyjadřující jeho hodnocení prve vypracovaného posudku, která ho vedla k závěru o potřebě vypracování odlišného znaleckého posudku, přičemž o vypracování tohoto posudku bylo již rozhodnuto usnesením. Soud má povinnost své úvahy týkající se (mimo jiné) toho, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, náležitě vyložit v odůvodnění svého rozsudku (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), není tedy zapotřebí, aby se k témuž vyslovoval zvláštním usnesením již v průběhu řízení. K tomu lze podotknout, že hodnocení znaleckého posudku Ing. Baťky bylo pro účastníky seznatelné již z usnesení o znalečném přiznaném tomuto znalci (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č. j. 30 Co 293/2006-234). K otázce dokazování znaleckými posudky je záhodno uvést i to, že dovolatelce nic nebránilo, aby navrhla vypracování revizního znaleckého posudku, domnívala-li se, že naopak pozdější posudek neobsahuje náležité odborné zhodnocení vad automobilu. Nevyužila-li této možnosti, nelze tuto skutečnost reparovat v rámci dovolacího řízení.
Není možné spatřovat pochybení odvolacího soudu ani v další dovolatelkou zdůrazněné skutečnosti, že ačkoliv odvolací soud na jednání označil důkaz znaleckým posudkem Ing. Hrubce předložený žalobkyní za přípustný, ve svých závěrech z něj nevycházel, protože jeho správnost jako soukromé listiny byla žalovanou zpochybněna. Dovolatelka patrně směšuje přípustnost důkazu a vypovídací hodnotu důkazu, označí-li soud důkaz za přípustný, vyjadřuje tím svůj závěr, že zde není žádný zákonný důvod, který by mu bránil k tomuto důkazu přihlížet, např. že důkaz byl pořízen v rozporu se zákonem, shledá-li však v průběhu řízení, že tento přípustný důkaz není dostatečně důvěryhodný, a neučiní z něj proto žádná skutková zjištění, je logickým krokem soudu, že vyjde z jiného důkazního prostředku týkajícího se týchž skutečností, jenž považuje za objektivnější a přesvědčivější (v daném případě tedy posudek vypracovaný soudem ustanoveným znaleckým ústavem). K výtce dovolatelky, že odvolací soud nedostál své povinnosti uložené §132 o. s. ř. vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, je nutno uvést, že tato povinnost neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu, což v tomto případě odvolací soud učinil. Ani této dovolací námitce tedy nelze přiznat opodstatněnost.
Svými dalšími tvrzeními napadla dovolatelka správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Je třeba předeslat, že zabývá-li se dovolací soud správností skutkových zjištění odvolacího soudu, a tedy naplněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jsou pro něj významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004). Dovolatelka v tomto směru opakovaně vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval příčinou vzniku vad, ale jak již bylo zmíněno výše, vznik vad nebyl pro právní posouzení rozhodující, stěžejní bylo zjištění jejich existence a závažnosti. Napadá-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by si před koupí vozu vymínila, aby prodávané vozidlo nebylo havarované, s odkazem na vyjádření žalované založené na č. l. 66, pak je třeba uvést, že z této listiny nic pro tvrzení dovolatelky příznivého neplyne, naopak v bodu A tohoto vyjádření žalovaná uvádí, že z její strany nedošlo k žádnému ujišťování, že by kupované vozidlo nebylo havarované. V kontextu ostatních důkazů provedených před soudy obou stupňů tedy není možné považovat tvrzení, že si dovolatelka vymínila, aby vůz nebyl havarovaný, za náležitě prokázané.
Zpochybnila-li dovolatelka závěr, že špatné osazení přístrojové desky je pouze vadou estetickou, s tím, že jde o vadu nepochybně vzniklou při nárazu vozidla, jenž měl za následek výměnu celé desky, pak jde o argument lichý, neboť z něj nijak nevyplývá vliv této vady na možnost řádného užívání vozidla.
Další podle dovolatelky špatně zhodnocenou vadou je přesah a nelícování dveří s hranou karosérie i netěsnosti mezi dveřmi a karosérií vozidla, jež jsou opět nutným následkem předchozí havárie, mající za následek nedovírání dveří potenciálně ohrožující bezpečný provoz vozidla. Závěr odvolacího soudu vycházející ze zjištění učiněných na základě posudku vypracovaného znaleckým ústavem DEKRA Automobil, a. s., v němž byl přesah shledán pouze v minimálním rozsahu a nebyly zjištěny žádné závady v procesu zavírání dveří z hlediska funkčnosti závěsů, mechanizmů zámků a aretace, že nejde o vadu bránící řádnému užívání vozidla, nelze tudíž považovat za nikterak nelogický či nepodložený, a tedy ani nesprávný. Rovněž nelícování jednotlivých částí vozidla bylo znaleckým ústavem konstatováno pouze v minimální míře bez většího dopadu na provoz vozidla, tomu odpovídající závěr odvolacího soudu, že se nejedná o vadu, jež by bránila řádnému provozu vozidla, tedy nelze opět označit za chybný. Další podle dovolatelky špatně posouzená vada – hlučnost vozidla v důsledku nelícování levých dveří – opět nebyla znaleckým posudkem popsána tak, že by mohlo jít o nedostatek vážně narušující provoz vozidla, a proto ani závěry týkající se této vady nelze považovat za rozporné s provedeným dokazováním a v návaznosti na toto zjištění ani za nesprávně právně posouzené. Připomněla-li dovolatelka v této souvislosti názory Ing. Baťky, podle nějž jde o vadu citelně omezující provoz vozidla, je možno odkázat na výše uvedené úvahy týkající se použitelnosti jednotlivých posudků. Jelikož dovolací soud shledal úvahy, které vedly soud odvolací k tomu, aby vycházel z posudku znaleckého ústavu a nikoliv posudku Ing. Baťky, opodstatněnými, nemá tak důvodu zpochybňovat závěry učiněné na základě odborného posouzení provedeného tímto ústavem. Namítala-li dále dovolatelka nesprávné posouzení vady spočívající v rýhách na oknech s tím, že jde o rýhy pravděpodobně vzniklé v důsledku poruchy spouštěcího mechanismu oken, jenž nebyl v důsledku deformace dveří uložen tak, aby tyto vady nezpůsoboval, a nikoliv - jak uzavřel soud odvolací - stahováním oken za současné přítomnosti nečistot na skle, směřuje tímto tvrzením opět ke stanovení příčiny vzniku této vady. I v tomto případě je třeba zopakovat, že stěžejní pro posouzení věci je zhodnocení povahy vady a jejího vlivu na provoz vozidla, zpochybnění úvah týkající se příčin vzniku konkrétní vady za dané situace není rozhodující (k významu zjišťování příčin vad viz výše), a tedy ani tímto tvrzením nemůže být založena důvodnost dovolání. Dovolatelka rovněž odmítla názor odvolacího soudu, že i případná skutečnost, že automobil byl opravovaný po havárii, není vadou, ale jde o specifickou vlastnost automobilu, neboť v daném případě je v důsledku havárie vozidlo ve stavu neumožňujícím jeho řádné užívání. Již okolnost, že dovolací soud shledal správnými výše citovaná skutková zjištění, brání tomu, aby uvedenému tvrzení bylo možno přiznat relevanci. Nadto lze připomenout závěr vyslovený již v předchozím rozsudku dovolacího soudu v této věci, že samotná skutečnost, že automobil je havarovaný, neznamená bez dalšího jeho vadu, a proto ani nemůže sama o sobě vést ke vzniku odpovědnosti za vady.
Neshledal-li dovolací soud nedostatky ve zjištěních týkajících se reklamovaných vad a v jejich právní kvalifikaci, nemůže přisvědčit ani námitkám vztahujícím se k nesprávnému posouzení právních následků spojených s existencí dovolatelkou tvrzených vad. Ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uložil Nejvyšší soud soudu odvolacímu, aby zjistil, zda reklamací vytýkané vady skutečně jako vady způsobilé existují a zda zároveň brání řádnému užívání automobilu jako bez vady, neboť od tohoto zjištění se odvíjí i to, zda dovolatelce vzniklo právo z odpovědnosti za vady ve smyslu §623 odst. 1 nebo 2 a §624 obč. zák. (k právnímu rozboru problematiky vad zakládajících právo odstoupit od smlouvy lze plně odkázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci). Neumožnilo-li ani doplnění skutkových zjištění odvolacímu soudu takovéto vady konstatovat, nelze mu vytknout, že se blíže nezabýval právními následky s existencí těchto vad spojovanými. K další námitce, že odvolací soud opomněl zohlednit relevantní ustanovení zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a nepřihlédl k tomu, že žalovaná nedostála své povinnosti vyplývající z §3, §19 odst. 3 a §16. odst. 3 cit. zák., zejména pak povinnosti při prodeji výrobků použitých, upravených, výrobků s vadou či výrobků s jinak omezenými užitnými vlastnostmi uvést tyto skutečnosti v příslušném dokladu, je třeba uvést, že porušení posléze zmíněných povinností rovněž nemá vliv na to, zda mohlo být řádně odstoupeno od smlouvy. Právo na odstoupení od smlouvy vzniká v souladu s §48 obč. zák. jen v zákonem stanovených, popřípadě účastníky dohodnutých, případech. Není-li zákonem (případně dohodou účastníků) výslovně umožněno v případě porušení konkrétní povinnosti od smlouvy odstoupit, lze s jejím porušením spojovat jen obecný následek porušení právem uložené povinnosti – vznik odpovědnosti za škodu, případně jiné následky stanovené právním řádem, nikoliv však právo odstoupit od smlouvy. Aplikace §19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb. v souvislosti s §623 odst. 1 obč. zák. pak opět předpokládá existenci zjištěných vad v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a takovou povahu vad, jež brání řádnému užívání věci (k tomuto závěru srov. krom předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 930/2006), nebyly-li takovéto vady zjištěny, nelze soudu vytknout, že věc podle citovaného ustanovení neposoudil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu