ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4560.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4560/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně G. B. , zastoupené Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Struze 1740/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o nemajetkovou újmu ve výši 30 000 000,- Kč s příslušenstvím a náhradu škody ve výši 45 000 000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 17 Co 34/2009 – 70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 26. 4. 2007 domáhala po žalované přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 30 000 000,- Kč s příslušenstvím a náhrady škody spočívající v ušlém nájmu ve výši 45 000 000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že v řízení, v němž se na základě restitučních předpisů domáhala vydání nemovitostí zabavených její matce (dále jen „restituční spor“ a „předmětné nemovitosti“) docházelo k průtahům. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 8. 2008, č. j. 10 C 101/2007 – 54, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č. j. 17 Co 34/2009 – 70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že oba žalobkyní uplatněné nároky jsou promlčeny. Dle odvolacího soudu se žalobkyně o vzniku majetkové i nemajetkové újmy dozvěděla nejpozději s doručením konečného rozhodnutí ve věci (tj. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695) dne 19. 7. 2000. Tímto dnem začala plynout tříletá promlčecí doba; dne 15. 12. 2006, kdy žalobkyně požádala žalovanou o odškodnění, byl její nárok více než tři roky promlčen.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu však může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.) po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 8. 9. 2009 dovolání, jehož přípustnost spatřovala v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Žalobkyně konkrétně namítala, že její nárok na náhradu majetkové ani nemajetkové újmy není promlčen, což odůvodnila tím, že rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695, obsahoval vadné označení předmětných nemovitostí, pročež Katastrální úřad v Jičíně odmítl zapsat její vlastnické právo k těmto nemovitostem. Tato vada byla odstraněna až usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2003, č. j. 21 Co 332/2002-780, přičemž až okamžikem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí došlo k ukončení sporu. Dle dovolatelky navíc došlo k přerušení běhu promlčecí doby, protože dne 4. 11. 2004 podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Kromě toho dovolatelka uvedla, že i nadále trvá na svém tvrzení, že v restitučním sporu došlo k průtahům v řízení, a odůvodnila výši požadovaných nároků.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle §159a o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (odstavec 2). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (odstavec 3). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).
Podle §164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Smysl občanského soudního řízení spočívá v tom, aby v něm byly rozhodnuty spory a jiné právní věci a aby tím způsobem byla nastolena právní jistota v právních vztazích. Cílem občanského soudního řízení je přijetí rozhodnutí, kterým budou odstraněny rozpory mezi účastníky. Byl-li takový cíl v projednávané věci dosažen, má to za následek, že skončilo řízení jako takové a že v něm přijaté rozhodnutí je pro účastníky závazné. Se skončením občanského soudního řízení se tedy spojují účinky, které se označují jako právní moc rozsudku, přičemž právní moc má dvě stránky, formální a materiální (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 1094.) Formální právní moc lze z hlediska účinků právní moci charakterizovat jako konečnost rozhodnutí; pravomocný je rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním (konečnost rozhodnutí je vyjádřena v §159 o.s.ř.). Materiální právní mocí se rozumí závaznost pravomocného rozhodnutí (vyjádřena v §159a odst. 1, 2, 3, 4 o.s.ř.) a jeho nezměnitelnost (vyjádřena v §159a odst. 5 o.s.ř.). Termíny formální právní moc a materiální právní moc vyjadřují určité terminologické zkratky, ve skutečnosti však existuje pouze jediná a jednotná právní moc, jakmile totiž rozhodnutí nabude formální právní moci (rozhodnutí je doručeno a nemůže být napadeno odvoláním), nastane ve stejném okamžiku i jeho materiální právní moc (rozhodnutí je závazné a nezměnitelné).
Z ustanovení §164 o.s.ř. plyne, že opravným usnesením může být odstraněna nesprávnost v již pravomocném rozsudku. Je-li opravným usnesením odstraněna nesprávnost týkající se výroku rozsudku soudu prvního stupně, běží od právní moci usnesení znovu lhůta k podání odvolání proti opravovanému rozsudku. To však neznamená, že by vydáním opravného usnesení byla automaticky dotčena také právní moc a vykonatelnost opravovaného rozsudku. Naopak platí, že pokud není proti opravovanému rozsudku podáno odvolání, na účincích jeho právní moci se nic nemění (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 1119 – 1121.).
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §32 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odstavec 1). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odstavec 3).
Podle čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 27. 4. 2006) k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
V restitučním řízení, ve kterém se dovolatelka po Státních léčebných lázních, Jánské Lázně, s. p. (dále jen „původní žalovaný“) domáhala vydání předmětných nemovitostí, bylo poslední meritorní rozhodnutí vydáno Okresním soudem v Jičíně dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695, které bylo dovolatelce doručeno dne 19. 7. 2000. Proti tomuto rozsudku podal původní žalovaný odvolání, které však bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2002, č. j. 21 Co 471/2002-725, odmítnuto pro opožděnost, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695, nabyl dne 8. 8. 2000 právní moci. Odmítavé usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2002, č. j. 471/2002-725, bylo oběma stranám doručeno dne 22. 2. 2002 (srov. dodejky na č. l. 726 restitučního sporu). Podáním ze dne 14. 10. 2002 (srov. č. l. 746 restitučního spisu) se dovolatelka domáhala vydání opravného usnesení, kterým by byly odstraněny zjevné nesprávnosti ve výroku rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695, spočívající v nepřesné identifikaci předmětných nemovitostí. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 18. 11. 2002, č. j. 5 C 88/92-752, návrh dovolatelky zamítl. K odvolání dovolatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 1. 2003, č. j. 21 Co 332/2002-780, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu dovolatelky na vydání opravného usnesení vyhověl. Měnící usnesení odvolacího soudu bylo právnímu zástupci dovolatelky doručeno 22. 5. 2003 (srov. dodejku na č. l. 784 restitučního sporu); právnímu zástupci původního žalovaného bylo doručeno až dne 31. 8. 2004 společně se zastavovacím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, č. j. 28 Cdo 1237/2003-803 (srov. dodejku na č. l. 803 restitučního spisu). Doručením usnesení Krajského soudu Hradci Králové ze dne 27. 1. 2003, č. j. 21 Co 332/2002-780, právnímu zástupci původního žalovaného nabylo usnesení právní moci. V souladu s §204 odst. 1 věta druhá o.s.ř. a poučením uvedeným v tomto usnesení začala původnímu žalovanému okamžikem doručení plynout patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti opravovanému rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695. Jelikož však původní žalovaný svého znovu nabytého práva podat odvolání nevyužil, právní moc rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 6. 2000, č. j. 5 C 88/92-695, zůstala nedotčena a toto rozhodnutí je proto v posuzované věci nutno považovat za rozhodnutí konečné. S ohledem na okolnosti posuzované věci však nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že již doručením tohoto konečného rozsudku dne 19. 7. 2000 se dovolatelka dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, protože v tuto chvíli jí s ohledem na pokračující odvolací řízení nemohlo být zřejmé, že se jedná o rozhodnutí pravomocné a konečné. O této skutečnosti se totiž dovolatelka dozvěděla až v souvislosti s doručením usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2002, č. j. 471/2002-725, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání původního žalovaného, tedy až dne 22. 2. 2002. Tímto dnem také začala dovolatelce běžet promlčecí doba k uplatnění jejich nároků. Pokud se týká tvrzeného nároku na náhradu škody spočívající v ušlém nájmu, uplynula 3letá promlčecí doba v souladu s §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dne 22. 2. 2005. Šestiměsíční promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu imateriální újmu pak v souladu s §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. čl. II. zákona č. 160/2006 Sb.) uplynula dne 22. 8. 2002. Z informací poskytnutých samotnou dovolatelkou, dle kterých její stížnost podána dne 4. 11. 2004 k Evropskému soudu pro lidská práva byla odmítnuta pro opožděnost (srov. podání žalobkyně ze dne 17. 8. 2007 na č. l. 10), je zřejmé, že aplikace čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. v posuzované věci nepřipadá v úvahu a podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva proto nemohlo mít na běh promlčecí doby žádný vliv. Za této situace nezbývá než uzavřít, že byla-li žaloba podána u soudu dne 26. 4. 2007, jsou nároky v ní uplatněné promlčeny.
V posuzované věci je možno poukázat také na skutečnost, že dne 19. 12. 2002 uzavřel Okresní úřad Jičín jako právní nástupce původního žalovaného s dovolatelkou dohodu, na základě které jí předmětné nemovitosti byly vydány (srov. zpětvzetí dovolání na č. l. 765 restitučního spisu; výpis z katastru nemovitostí na č. l. 788 restitučního spisu; dohoda na č. l. 790 – 791 restitučního spisu). Nejpozději dne 23. 12. 2002, kdy nastaly účinky vkladu práva plynoucí z této dohody, došlo i k faktickému ukončení sporu. I kdyby však za den ukončení sporu byl považován až den 23. 12. 2002, na výše uvedených závěrech o promlčení obou dovolatelkou vznesených nároků by to s ohledem na podání žaloby u soudu dne 26. 4. 2007 a délky promlčecích dob (3 roky, 6 měsíců) nemohlo mít vliv.
Konečně dovolací soud uvádí, že podala-li žalobkyně dne 4. 11. 2004 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (srov. žalobu na č. l. 1 – 4 nebo podání žalobkyně ze dne 17. 8. 2007 na č. l. 9 – 10) a Evropský soud pro lidská práva tuto stížnost označil za opožděnou, s ohledem na článek 35 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolů č. 11 a 14, dle kterého Soud (tj. Evropský soud pro lidská práva) může posuzovat věc až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí , je zřejmé, že ani Evropský soudní dvůr nepovažoval za den ukončení restitučního sporu den 4. 11. 2004.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že v restitučním sporu došlo k průtahům v řízení, neboť tato skutečnost je s ohledem na výše odůvodněné promlčení případných nároků pro posouzení věci nerozhodná. Vzhledem k promlčení všech případných nároků nemůže mít na posouzení věci vliv ani přesné vyčíslení těchto nároků.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není přípustné. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. května 2011
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu