ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4573.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4573/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 6979111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: TRANSPORT BAU, s.r.o. , identifikační číslo osoby 27231241, se sídlem v Praze 10, Upravená 248/15, zastoupenému JUDr. Jiřím Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 96.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 209/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 15 Co 118/2016-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2015, č. j. 26 C 209/2015-43, ve výroku II změněn tak, že se žaloba o zaplacení 96.000,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobci bylo uloženo, aby žalovanému nahradil náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 72.112,30 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním (částečně připloceného) pozemku ve vlastnictví žalobce, sloužícího jako manipulační plocha a příjezdová komunikace ke stavbě haly, vlastněné osobami odlišnými od žalujícího vlastníka pozemku, na němž je hala zbudována, je pasivně věcně legitimován žalovaný, coby nájemce haly, nebo spoluvlastníci této haly. Mínil, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Judikatura Nejvyššího soudu se přitom ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, resp. §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále též jen „o. z.“ (žalobcem požadované bezdůvodné obohacení vzniklé v době od 1. 4. 2013 do 31. 12. 2013 se řídí ustanoveními občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2014 se řídí ustanoveními občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; viz §3028 odst. 1, 3 o. z.), je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se zároveň ale konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). Citovaná judikatura je pak se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (srov. k tomu již odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016).
Jestliže tedy odvolací soud za skutkového stavu, kdy pozemek, jehož užíváním mělo vzniknout bezdůvodné obohacení, je částečně připlocen k jinému pozemku ve vlastnictví žalobce, zastavěnému halou spoluvlastněnou jinými osobami, přičemž slouží jako manipulační plocha a (položenými panely vytvořená) přístupová cesta k dotčené hale, dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniká na straně spoluvlastníků haly, a to již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jejich oprávnění stavbu haly umístěné na pozemku žalobce užívat, a to včetně předmětného se stavbou funkčně souvisejícího pozemku vlastněného žalobcem, a že tudíž osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení (bez ohledu na to, jakým způsobem je vlastnické právo ke stavbě haly realizováno) není žalovaný, coby nájemce haly, nýbrž jsou jimi spoluvlastníci dotčené stavby, odpovídají závěry odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku funkčně souvisejícího s určitou stavbou je její vlastník, a nikoliv nájemce či jiný detentor. Nastolenou otázku přitom se zřetelem k výše uvedenému není důvodu řešit jinak.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného jsou pak již nerozhodné námitky dovolatele, že provedené důkazy umožňují učinit závěr o tom, že předmětný přístupový pozemek užíval právě žalovaný. Kritika dovolatele se ostatně v uvedeném směru nenese v rovině nesprávného řešení právních otázek, nýbrž toliko v rovině skutkové. Uvedené námitky tak (jediný) zákonný důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), nepředstavují.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém výroku II, neuplatňuje ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. navíc žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému, jenž se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu