ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.458.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 458/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. J. Č., a 2. H. B., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.9.2001, sp.zn. 14 Co 219/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 12 C 131/98 (žalobců J. Č. a H. B., zastoupených Mgr. D. K., proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 18, o 535.657,20 Kč ve státních dluhopisech), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27.6.1997, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 16.3.1999, čj. 12 C 131/98-44; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 7.2.2000, sp.zn. 39 Co 418/99. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení nebyly provedeny odpovídajícím způsobem důkazy, navržené zejména žalobci, a to k doložení toho, že právní předchůdci žalobců vlastnili nemovitosti, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné a jsou zapsány v knihovní vložce č. 578 pozemkové knihy pro katastrální území P.; za tyto nemovitosti je požadována žalobci finanční náhrada. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším řízení si objasnil, zda vlastníkem staveb na pozemku tu byla osoba rozdílná od vlastníka pozemku, zda žalobci uváděné kolny a dílny byly stavbami trvalými, zda se stavebník těchto staveb stal jejich vlastníkem podle tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, zda mohlo dojít a došlo k převodu těchto staveb na další osoby a zda žalobci uváděné stavby byly demolovány poté, kdy je převzal stát bez právního důvodu.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 15.5.2001, čj. 12 C 131/98-233, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců 535.657,50 Kč, a to formou cenných papírů, které mají povahu státních dluhopisů v této hodnotě. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobci požádali včas o finanční náhradu za majetkovou podstatu tesařské provozovny Č., když takovou žádost adresovali 23.9.1991 Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Podle názoru soudu však žalobci neprokázali ani v občanském soudním řízení (stejně jako v řízení u Ministerstva pro správu národního majetku ČR a poté u Ministerstva financí ČR), že v žalobě jimi uváděné stavby postavil děd žalobců z vlastního materiálu, pořízeného za vlastní finanční prostředky, a neprokázali ani, kdy se tak stalo. Dále žalobci neprokázali, že vlastnictví těchto staveb přešlo na stát, byť i bez právního důvodu; prokázán byl naopak právní důvod uvalení národní správy, na základě níž správu tesařské provozovny Č. řídil národní správce; nebylo pak doloženo, že by tato národní správa zanikla. Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že stavby uváděné žalobci zanikly v průběhu vykonávání této národní správy. Byl toho názoru, že za stavby zbourané v době trvání národní správy nepřísluší finanční náhrada; navíc měl soud prvního stupně za to, že žalobci uváděné stavby byly postaveny na pozemcích, které byly v pozemkové knize označeny jako pozemky nezastavitelné.
K odvolání žalobců rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18.9.2001, sp.zn. 14 Co 219/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky 267.828,75 Kč každému ze žalobců; ohledně zbývající částky 267.828,75 Kč každému ze žalobců a ohledně výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a tato právní věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ještě výrokem svého rozsudku vyslovil, že „věc se přikazuje jinému samosoudci soudu prvního stupně“.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že žalobci uplatnili svůj nárok jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že jsou právními nástupci původního vlastníka J. Č.; jejich právní nástupnictví bylo prokazováno spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. D 279/95. Žalobci tvrdili, že stavby tvořící bývalou tesařskou provozovnu b. Č. přešly v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 na stát bez právního důvodu. Tyto stavby již v současné době neexistují a nelze je tedy vydat; proto žalobci požádali o finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. V řízení nebylo prokázáno, zda otec žalobců byl vlastníkem staveb uváděných žalobci, neboť jen v takovém případě mohou být žalobci dalšími oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Na tesařskou provozovnu Č. byla zavedena národní správa, jejíž zánik nebyl v řízení prokázán. Tento tesařský závod byl později provozován národním podnikem A., který tuto provozovnu užíval do roku 1963. V řízení však nebylo bezpečně zjištěno, které stavby tvořily uvedenou tesařskou provozovnu.
Pokud šlo o vymáhání částky 535.637,50 Kč, z níž každý ze žalobců požadoval 267.828,75 Kč, byl tento nárok, podle názoru odvolacího soudu, prekludován. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci uplatnili v právními předpisy stanovené lhůtě (do 31.3.1992) ve svých žádostech náhradu pouze jako právní nástupci po J. Č., když po strýci O. Č. žalobci nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a/ až d/ zákona č. 87/1991 Sb. Oprávněná osoba po O. Č. – E. K. svůj nárok na finanční náhradu neuplatnila. Ohledně částky 267.828,75 Kč, kterou každý se žalobců požadoval ohledně jedné poloviny žalované částky, není žaloba, podle názoru odvolacího soudu, po právu a proto v tomto rozsahu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Naproti tomu ve výroku, kterým byla žaloba žalobců zamítnuta ohledně zbývající další poloviny žalované částky a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ a c/ občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud byl toho názoru, že v dalším průběhu řízení se bude muset soud prvního stupně zabývat tím, zda vlastníkem staveb, uváděných v žalobě žalobců, byl skutečně děd žalobců, když šlo o případ, kdy tesařská provozovna stála na pozemku, který byl ve vlastnictví jiného subjektu. Dále musí být v řízení objasněno, podle názoru odvolacího soudu, zda stavby této provozovny byly převedeny na otce a strýce žalobců, jak by se podávalo z pamětního zápisu z roku 1941 a zda stavby stály na pozemku určeném k zastavění. Objasnit bude nutno, o jaké stavby šlo, neboť zjištění toho je nezbytné pro posouzení výše případné finanční náhrady za tyto stavby.
Podle názoru odvolacího soudu nepostupoval u soudu prvního stupně samosoudce, který věc projednával, podle závěrů předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze 16.3.1999, nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, takže v jednání u soudu prvního stupně došlo k opakování závažných vad; jevilo se proto odvolacímu soudu účelné, aby věc byla přikázána k projednání jinému soudci Obvodního soudu pro Prahu 9.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 1.11.2001 a dovolání proti tomuto rozsudku ze strany žalobců bylo podáno dne 18.1.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 9. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu z 18.9.2001 a část výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 15.5.2001, čj. 12 C 131/98-233, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně částky 267.828,75 Kč každému ze žalobců, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na to, že rozsudkem odvolacího soudu byla v daném případě řešena ve věci samé otázka, která má zásadní význam po právní stránce ohledně výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že řízení je tu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za nesprávný pokládali dovolatelé zejména právní názor, že jejich nárok je prekludován. Pokud odvolací soud dovozoval, že žalobci neuplatnili nárok také po svém strýci O. Č., dovolatelé zdůrazňovali, že tato okolnost nemůže být vůči dovolatelům brána v úvahu, když oprávněná osoba po O. Č. – E. K. svůj nárok na finanční náhradu sama neuplatnila. Kromě toho dovolatelé jsou přesvědčeni, že řádně uplatnili nárok na celý majetek původních vlastníků J. Č. a O. Č., když ve své výzvě z 23.9.1991 uvedli, že „v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. žádají jako oprávněné osoby o náhradu za majetkovou podstatu firmy „Strojní závod tesařský, O. a J. Č. P.“. Vlastnictví k uvedenému majetku dovozovali dovolatelé z obsahu později nalezeného pamětního zápisu z roku 1941, kterým děd žalobců J. Č. předával svůj majetek svým synům J. Č. a O. Č.; touto listinou však nedošlo k platnému převodu staveb podle tehdy platných právních předpisů, takže majetek uvedené firmy zůstal dědovi žalobců J. Č. (narozenému v roce 1874 a zemřelému v roce 1957). Od tohoto původního vlastníka odvozovali žalobci svůj nárok na finanční náhradu za celou majetkovou podstatu uvedené firmy, který uplatnili v zákonem stanovené lhůtě, takže bylo nutno v daném případě aplikovat ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. o přirůstání podílů oprávněné osoby od oprávněné osoby, která restituční nárok neuplatnila.
Ministerstvo financí ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uvádělo, že v řízení bylo dostatečně doloženo, že otec žalobců J. Č. nevlastnil celý majetek firmy Strojní závod tesařský, O. a J . Č. Ministerstvo financí trvalo na tom, že písemná žádost o finanční náhradu mu měla být doručena jako příslušnému ústřednímu orgánu státní správy v zákonem stanovené lhůtě a nikoli až v roce 1995; „žádost podaná u jiného státního orgánu není řádně uplatněnou žádostí tak, jak to stanoví zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení §13“.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., v nichž je v bodu 1 hlavy první, dvanácté části tohoto zákona stanoveno, že tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání dovolatelů bylo třeba posoudit v rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden (§242 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Pro podání žádosti o finanční náhradu za nevydanou věc je předepsána písemná forma (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Stanovená lhůta jednoho roku neobsahuje dovětek „jinak nárok zanikne“ (jako je tomu např. u lhůty stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby, která byla demolována – viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uplatní-li nárok na vydání věci jen jeden z podílových spoluvlastníků a druhý spoluvlastník (další spoluvlastníci) nikoli, nemůže být celá věc vydána některému (některým) z podílových spoluvlastníků (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 110, odst. 4).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl uveden právní názor, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
V daném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, uváděl, že přirůstání podílu oprávněné osoby vůči oprávněné osobě, která svůj restituční nárok neuplatnila, zde nelze použít, když oprávněná osoba po O. Č. – E. K. svůj nárok na finanční náhradu neuplatnila.
Žalobci již ve své žalobě z 20.6.1997 uváděli, že jejich děd J. Č., který měl koncesi na tesařskou živnost předal dne 1.1.1941 firmu „S. z. t.“ v P. svým synům O. a J. Č. K tomu v průběhu celého řízení v této právní věci poukazovali na tzv. pamětní zápis z roku 1941 o tomto předání firmy. Na tuto firmu byla také v roce 1946 (podle zápisu v pozemkové knize) uvalena národní správa. Později podle tvrzení žalobců došlo k převzetí objektů firmy státem, když posledními soukromými provozovateli firmy byli O. Č. a J. Č., strýc a otec žalobců. Pokud došlo k převzetí žalobci uváděných staveb bez právního důvodu (jak mělo být v dalším řízení po zrušovacím rozsudku odvolacího soudu všestranně objasněno) uvedeným provozovatelům firmy, pak odpovídat ustanovení §6 i §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že právě z takto oprávněných osob přešly žalobci uváděné stavby na stát.
Jak ze shora uvedených právních závěrů, vyplývajících z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, lze dovodit, odvolací soud dospěl v této projednávané věci k právním závěrům, které nelze označit za řešení otázky, jež by nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo že by řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud mít přesvědčivě za to, že tu jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy než dovolání dovolatelů odmítnout podle ustanovení §243c a §218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované České republice-Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu