ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.46.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 46/2018-243
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: I. K. , zastoupená JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem v Brně, Riegrova 1378/1, proti žalovanému: J. S. , zastoupený Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 866/9, o zaplacení 3 200 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 201/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. září 2017, č. j. 69 Co 241/2017-197, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2017, č. j. 19 C 201/2016-153, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. září 2017, č. j. 69 Co 241/2017-197, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2017, č. j. 19 C 201/2016-153, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 3 200 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud žalovanému uložil nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 51 788 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně zaplatila žalovanému částku 3 200 000 Kč v návaznosti na jeho neformální příslib, že na ni v přesně neurčené době převede vlastnické právo k domu v T. a souvisejícím pozemkům (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalovaný žalobkyni skutečně předložil návrh kupní smlouvy, tento však neodpovídal podmínkám, na nichž se účastníci řízení v minulosti domluvili, pročež žalobkyně odmítla kupní smlouvu podepsat. Žalovaný poté návrh kupní smlouvy dne 14. 4. 2015 odvolal a v roce 2016 prodal předmětné nemovitosti třetí osobě. Uvedené skutkové závěry čerpaly soudy nižších stupňů mimo jiné z důkazu výslechem svědka J. K., jehož provedení poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, odůvodnily tím, že potřeba takovéhoto dokazování vyšla za řízení najevo, neboť jinak by nebyl řádně a dostatečně objasněn skutkový stav věci. Na podkladě učiněných skutkových závěrů přitom soudy nižších stupňů dovodily, že žalobkyně má nárok na vrácení složené zálohy na kupní cenu nemovitostí z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení ve výši 3 200 000 Kč (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen – „ o. z.“). Uzavřely současně, že uvedený nárok není promlčen, neboť byl uplatněn u soudu dne 29. 6. 2016, tedy v tříleté promlčecí lhůtě (§629 o. z.), počínající dnem 15. 4. 2015, kdy žalovaný odvolal nabídku na uzavření kupní smlouvy s žalobkyní. Od tohoto okamžiku totiž žalobkyně disponovala vědomostí, že smlouva již uzavřena nebude (§621 o. z.). Z uvedených důvodů soudy nižšího stupně žalobě vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009) při aplikaci pravidel upravujících zákonnou koncentraci řízení ve smyslu §118b o. s. ř., a to tím, že připustil výslech svědka J. K., přestože potřeba jeho provedení nevyšla najevo do skončení prvního jednání, tj. do okamžiku, kdy v posuzovaném případě účinky zákonné koncentrace řízení nastaly. Namítal rovněž, že odvolací soud počátek promlčecí lhůty uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvíjel nesprávně od okamžiku odvolání písemného návrhu na uzavření kupní smlouvy (dne 15. 4. 2015), namísto od okamžiku poskytnutí plnění žalobkyní (rok 2005), případně od okamžiku (rok 2011), kdy již bylo zřejmé, že kupní smlouva uzavřena nebude. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 607/99. Měl taktéž za to, že poskytnutá částka nepředstavovala zálohu na kupní cenu, ale půjčku. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, případně jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přičemž obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka přípustnosti důkazu provedeného po koncentraci řízení) , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový (procesní) stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový (procesní) stav nesprávně aplikoval.
Podle §118b o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru formulovaném v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněném pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž ostatně odkazuje i dovolatel, podle kterého ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (viz §120 odst. 2 věty první o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení však omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do okamžiku, kdy nastaly účinky koncentrace řízení – v posuzovaném řízení tedy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4516/2015). První jednání pak lze pokládat ve smyslu ustanovení §118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. za skončené tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Porušení pravidel zákonné koncentrace řízení ve prospěch některého z účastníků řízení jako nesprávný postup, který v účastníku řízení, jenž si je vědom omezení kladených jeho povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti a tato omezení respektuje, vzbuzuje nežádoucí úsudek o tom, že dodržovat procesní pravidla se nevyplácí, a snižuje respekt k právu jako takovému, pak Nejvyšší soud kritizoval i v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, uveřejněném pod číslem 50/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tamtéž dodal, že takový postup porušuje princip stejného (rovného) zacházení s účastníky řízení a oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009).
V projednávané věci, v níž se nekonal přípravný rok, byli účastníci řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu poučeni o koncentraci řízení jak v předvolání k prvnímu jednání o věci, tak i při tomto jednání, konaném dne 15. 11. 2016 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017), jež bylo po částečném provedení dokazování (aniž účastníkům řízení byla poskytnuta další lhůta k doplnění skutkových tvrzení či důkazů) odročeno za účelem provedení účastníky řízení dosud označených důkazů, resp. provedení listinného důkazu označeného z iniciativy soudu (§118 o. s. ř.), a s jehož skončením se tudíž pojí účinky zákonné koncentrace řízení (§118b o. s. ř.). Teprve na základě výsledku dokazování výslechem svědkyně K. K., provedeným při odročeném soudním jednání, pak poté, co již nastaly účinky koncentrace řízení (§118b o. s. ř.), vyšla najevo potřeba doplnit dokazování rovněž výslechem svědka J. K., jenž se dle výpovědi svědkyně měl účastnit ústního vyjednávání účastníků řízení o uzavření kupní smlouvy. Jestliže tedy potřeba provést důkaz výslechem svědka J. K. nevzešla do skončení prvního jednání ve věci, k němuž se v posuzovaném případě připínají účinky koncentrace řízení (§118b o. s. ř.), nýbrž vyvstala až později, pak závěry odvolacího soudu, že přípustnost tohoto důkazu bez ohledu na nastalé účinky koncentrace řízení odůvodňuje sama o sobě okolnost, že potřeba jeho provedení vyšla za řízení najevo (§120 odst. 2, věta první, o. s. ř.), zjevně neobstojí jako věcně správné, přičemž odporují i výše citované ustálené judikatuře dovolacího soudu.
V důsledku uvedeného procesního pochybení přitom za podklad právního posouzení věci nelze vzít skutkové závěry soudů nižšího stupně, neboť se opírají o nepřípustný důkaz, přičemž dovolacímu soudu, jehož přezkum je zacílen výhradně na otázky právní, nepřísluší jakékoliv samostatné hodnocení provedeného dokazování. Není tedy ani namístě vyjadřovat se (bez náležitého skutkového podkladu) blíže k dovolatelem zpochybňovaným právním závěrům odvolacího soudu.
Toliko obecně lze snad poukázat na to, že nejen v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, ale i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, může bezdůvodné obohacení nastat i na základě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen v situaci, kdy vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn. Subjektivní promlčecí lhůta se přitom počítá od okamžiku, kdy se kupující dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib již nebude realizován. Objektivní promlčecí lhůta pak běží ode dne, kdy došlo k odvolání příslibu nebo vytvoření stavu, kdy je zřejmé, že tento již realizován nebude (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, či z komentářové literatury ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§1-654). Wolters Kluwer; komentář k §621 o. z.).
Jiné vady řízení, k nimž by bylo namístě u přípustného dovolání přihlédnout z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Jelikož však právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou otázku přípustnosti důkazu výslechem svědka J. K. v režimu zákonné koncentrace řízení, jejíž řešení má vliv na správnost rozhodnutí o věci – neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu