ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.462.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 462/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Ing. T. M. , a 2. Ing. M. M. , zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, 186 00 Praha 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Co 593/2008, 228/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008 (žalobců: a/ dipl. Ing. C. M. , zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 790/1, a b/ K. C. M., Opočno, Zámecká 3, zastoupené JUDr. Vlastimilem Nedomlelem, advokátem, 517 21 Týniště nad Orlicí, Náměstí č. 232, proti žalovaným: 1. Ing. T. M. a 2. Ing. M. M., zastoupeným JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 24. 6. 2008, č. j. 14 C 53/2008-143 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 27. 1. 2009, č. j. 14 C 53/2008-304). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto jednak výrokem (označeným I.), že žalobci dipl. Ing. J. C. M. a K. C. M. jsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. 1437/22 v katastrálním území D. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrálního pracoviště Příbram) a jednak bylo dalšími výroky (označenými II. a III.) rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci dipl. Ing. J. C. M. na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 29.377,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co ve vztahu mezi žalobkyní K. C. M. a žalovanými nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení; pak ještě byla výrokem téhož rozsudku, označeným IV., zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných domáhajících se určení, že Ing. T. M. a Ing. M. M. jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D.; posléze bylo výroky téhož rozsudku soudu prvního stupně (označených V. a VI.) žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci dipl. Ing. J. C. M. na náhradu nákladů řízení „spojených s vydáním doplňujícího rozsudku (z 27. 1. 2009, č. j. 14 C 53/2008-304) 1.648,- Kč do tří dnů od právní moci doplňujícího rozsudku“, zatím co ve vztahu mezi žalobkyni K. C. M. a žalovanými bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Co 593/2008, 228/2009. Výrokem (označeným I.) rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 24. 6. 2008, č. j. 14 C 53/2008-143 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 27. 1. 2009, č. j. 14 C 53/2008-304) zrušen „v rozsahu zamítavého výroku (označeného IV.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených II., II., V. a VI.) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Výrokem (označeným II.) tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo pak rozhodnuto, že „jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem (ve výroku označeném I.) potvrzuje“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozsudku doplňujícího (jakož i řízení, které vydání těchto rozsudků předcházelo), bylo odvolacím soudem přezkoumáno podle §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a odvolání žalovaných bylo shledáno částečně důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že ohledně pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D., o nějž jde v tomto řízení, svědčí nabývací tituly žalobcům i žalovaným. Žalovaní poukazují na kupní smlouvu z 27. 6. 2003, kterou uzavřeli s Ing. P. K., který tento pozemek nabyl od Města Dobříš, jako od povinné osoby ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci pak poukazují na rozhodnutí Pozemkového úřadu v Příbrami z 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006, které nabylo právní moci 3. 12. 2006. Ohledně uvedeného pozemku parc. č. 1437/22 (o výměře 865 m2) jsou na listu vlastnictví č. 4176 pro katastrální území D., vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, v důsledku uvedených dvou nabývacích titulů duplicitní zápisy. Odvolací soud za toho stavu dvou nabývacích titulů k předmětnému pozemku měl za to, že v tomto řízení jde o posouzení toho, který nabývá titul je tu „silnější“.
Odvolací soud ohledně uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu byl toho názoru, že přednost tu má rozhodnutí, vydané podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), které je originálním nabytím vlastnictví, přičemž má konstitutivní charakter; toto rozhodnutí bylo vydáno v restitučním řízení a bylo jím obnoveno vlastnické právo žalobců ke spornému pozemku s právními důsledky zániku vlastnictví dosavadních vlastníků, tedy v tomto případě žalovaných.
Ohledně uvedené smlouvy žalovaných, uzavřené s Ing. P. K. dne 27. 6. 2003, byl odvolací soud toho názoru, že tu šlo o nabytí nemovitosti od nevlastníka, neboť Ing. P. K. smlouvu z 13. 5. 2002 uzavřel s Městem Dobříš v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., když pozemek byl získán v průběhu probíhajícího restitučního řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal opodstatněnými námitky žalovaných, že uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu je nicotné, když totiž jde o rozhodnutí vydané orgánem, který měl pravomoc k jeho vydání a byl také rozhodnutím určitým a se srozumitelným výrokem.). Rovněž odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že u soudu prvního stupně rozhodoval ve věci nezákonný soudce; odvolací soud měl totiž za doloženo, že u Okresního soudu v Příbrami byla tato právní věc na základě stanovené specializace i časového pořadí autorizovaným systémem IAAS přidělena k vyřešení zákonnému soudci.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to i ve výroku, jímž bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D.
Naproti tomu shledal odvolací soud důvodné námitky žalovaných, uvedené v jejich odvolání, kterými uplatňovali, že tu podali vzájemný návrh na určení, že jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D.; tento vzájemný návrh byl obsažen v soudu předloženém svazku „Neoprávněná restituce rodiny C. M. na D.“. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že tento návrh žalovaných je svým obsahem a povahou žalobou podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. občanského soudního řádu). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud se z tohoto pohledu návrhem žalovaných nezabýval. Odvolací soud poukazoval na to, že již uvedeným rozhodnutím Pozemkového úřadu v Příbrami z 24. 10. 2006, jímž bylo rozhodnuto v řízení podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., byli žalovaní dotčeni na svých právech, vyplývajících z kupní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2003 s Ing. P. K. Vzájemný návrh žalovaných je svým obsahem žalobou podle ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud dovozoval, že i když žalovaní nebyli účastníky správního řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí Pozemkového úřadu v Příbrami z 24. 10. 2006, je třeba mít na zřeteli, že z ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu je totiž aktivně legitimován k podání žaloby podle páté části občanského soudního řádu každý, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, a to bez ohledu na to, zda tato osoba byla účastníkem tohoto správního řízení. odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se v řízení nepokusil odstranit rozpor mezi skutkovým tvrzením a podaným návrhem a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud byl toho názoru, že v řízení podle páté části lze i v daném případě projednat oprávněnost restitučního nároku žalobců a zkoumat, zda v této věci žalobci splňují všechny zákonné podmínky pro restituci sporného pozemku. Odvolací soud posléze dovozoval, že řízení podle části páté občanského soudního řádu má jiný okruh účastníků (§250a odst. 1 občanského soudního řádu); je tu proto nutno dospět k závěru, že soud prvního stupně v řízení o vzájemném návrhu žalovaných, kterým se ve skutečnosti domáhali (jak upřesnili v odvolacím řízení) určení, že žalobci nejsou vlastníky sporného pozemku, nejednal se správným okruhem účastníků řízení a řízení takto zatížil vadou uváděnou v §219 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud je např. toho názoru, že v tomto řízení je třeba „přibrat usnesením do řízení Město Dobříš a Pozemkový fond ČR“.
Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, v rozsahu zamítavého výroku (označeném IV.) podle §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zrušil také podle ustanovení §224 odst. 3 občanského soudního řádu i související výroky o nákladech řízení (označené II., II., V a VI.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 7. 9. 2009 žalovaným a dovolání ze strany těchto účastníků řízení, zastoupených advokátem, bylo dne 26. 10. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 2. 7. 2009 (sp. zn. 28 Co 593/2008, 222/2009 Krajského soudu v Praze) ve výroku (označeném II.), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé ve svém dovolání uvedli níže uvedené právní otázky, které považují za zvláště rozhodné pro posouzení této právní věci a také i pro posouzení jejich dovolání:
- jaké jsou právní následky vstupu účastníka do řízení na straně žalobce v řízení k určení ideálního spoluvlastnictví podílu k věci včetně nutnosti podat vlastní žalobní návrh;
- zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podílu osoby, která žalobu na určení vlastnictví sama nikdy nepodala a pouze přistoupila do řízení o žalobě zbývajícího podílového spoluvlastníka;
- zda je dán naléhavý právní zájem na určení duplicitního vlastnictví ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu, pokud samotný odvolací soud posoudil obsah podání žalovaného v témže řízení jako vzájemnou žalobu dle části páté občanského soudního řádu proti rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby s tvrzením účastníka, že nebyla splněna základní podmínka pro nabytí vlastnictví oprávněnou osobou, anebo až do pravomocného rozhodnutí o správní žalobě dle páté části občanského soudního řádu či nikoli;
- zda rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby, vydaného na základě zákona o půdě, je originárním nabytím vlastnictví, kterým zaniká vlastnické právo osoby, která nebyla účastníkem správního řízení, anebo derivativním způsobem nabytí vlastnictví;
- zda je osoba, zapsaná v katastru jako vlastník restituované nemovitosti ke dni vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví dle zákona o půdě, která o to s odkazem na zápis v katastru nemovitostí žádá, účastníkem správního řízení o určení vlastnictví na základě zákona o půdě či nikoli;
- zda je v souladu s právem na spravedlivé soudní řízení i principem právní jistoty, aby v případě současného řízení o určení duplicitního vlastnictví a správní žaloby proti pravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu, podané podle části páté občanského soudního řádu jedním z duplicitních vlastníků vůči druhému, aby jedním rozsudkem odvolací soud uznal vlastnické právo oprávněné osoby a současně dotčený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k projednání a k rozhodnutí žaloby proti pravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu s možnosti na jeho zrušení s účinky ex tunc.
Dovolatelé k těmto právním otázkám uváděli, že mají za to, že odvolací soud pochybil zejména těmito nesprávnými právními závěr svého rozhodnutí:
a) neuvážením neexistence naléhavého právního zájmu žalobkyně K. C. M. na určení vlastnictví ideálního podílu na věci bez podání vlastní žaloby, nýbrž jen na základě přistoupení do řízení;
b) nesprávné právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu restituenta na určení vlastnictví vůči duplicitnímu vlastníkovi v průběhu řízení o správní žalobě podle části páté občanského soudního řádu se zrušením správního rozhodnutí s účinky ex tunc;
c) nesprávné právní posouzení v otázce, zda je pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví originárním nabytím vlastnictví, vylučujícím právo osoby, která nebyla účastníkem řízení před pozemkovým úřadem;
d) neobjasnění otázky, zda tu nedošlo k vyloučení zákonné restituce a k uplatnění aplikace blokačního ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve vztahu k neoprávněné osobě namísto osoby oprávněné; to se týká, podle názoru dovolatelů, zejména otázky, zda splnění podmínek oprávněné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb. byly dány u původních vlastníků pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D. W. C. M. (ideálního spoluvlastníka z 9/10). Např. podle potvrzení Ministerstva vnitra z 2. 6. 1964, č. j. II/a – OSSM/51,4604/92 W. C. M. pozbyl čs. státní občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a do své smrti již státní občanství České republiky nenabyl;
e) rozsudek odvolacího soudu se, podle názoru dovolatelů, „vůbec věcně nevypořádal s námitkou zákonného soudce v řízení před soudem prvního stupně v této právní věci. V řízení žalovaní doložili přehled věcí, které napadly u soudu prvního stupně v den, kdy rodina C. M. podala žalobu a senát, kterému věc byla přidělena, neodpovídá rozvrhu práce; je matematicky a prakticky vyloučeno, aby ze 16 žalob u Okresního soudu v Příbrami, kde jedním z účastníků řízení je rodina žalobců, bylo 9 věcí přiděleno senátu 14 C, když je zde celkem 10 senátů, kterým měly věci napadnout.
Přípustnost dovolání dovolatelů (Ing. T. M. a Ing. M. M.), směřujícího proti výroku (označeném II.) rozsudku odvolacího soudu z 2. 7. 2009 (sp. zn. 28 Co 593/2008, 228/2009 Krajského soudu v Praze), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (z 24. 6. 2008, č. j. 14 C 53/2008-143 Okresního soudu v Příbrami) ve spojení s výrokem (označeném I) doplňujícího rozsudku téhož soudu (z 27. 1. 2009, č. j. 14 C 53/2008-304), bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé , jestliže má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 53/2008 Okresního soudu v Příbrami), že by odvolací soud svým uvedeným rozsudkem z 2. 7. 2009 řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována soudy rozdílně nebo měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc z hlediska hmotného práva zejména podle ustanovení §9 odst. 4 a §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a z hlediska procesněprávního zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, §219 odst. 1, §246 odst. 1 a §250a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě o vydání nemovitosti mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí rozhoduje jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost (identifikovanou parcelními čísly, případně dalšími identifikačními údaji) a jednak o tom, že vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby, na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zejména z ustanovení §6 tohoto zákona (viz č. 34/1993, str. 124/258/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR).
Je nutno, aby pravomocné rozhodnutí státního orgánu (nevyjímaje rozhodnutí pozemkového úřadu), na jehož základě jednotlivec nabývá vlastnictví, bylo nezpochybnitelnou skutečností (konstitující ve prospěch konkrétní osoby určité právo), která vylučuje (vyjma jen např. obnovy řízení) požadavky kterékoli jiné osoby, opírající svoje domnělé vlastnictví o jinou (dřívější) právní skutečnost (srov. nález Ústavního soudu ČR z 29. 8. 2006, I. ÚS 398/04, uveřejněný pod č. 154 ve svazku č. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba podle tohoto zákona povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné.
Vzhledem k těmto právní předpisům i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů nemohl dovolací soud dospět v tomto případě přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 2. 7. 2009 (sp. zn. 28 Co 593/2008, 228/2009 Krajského soudu v Praze), když dospěl svým právním závěrem v tomto případě svědčí dosud jednoznačně nabývací titul vlastnictví ke spornému pozemku pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, rozhodl. vyhověním žalobě žalobců v rozporu s hmotným právem, nebo že by opomněl řešit některou právní otázku, rozhodovanou rozdílně odvolacími soudy či dovolacím soudem, anebo že by opomněl řešit právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Ohledně tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu nelze proto mít za to, že by u dovolání dovolatelů byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud pak šlo o výrok rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se žalobního návrhu žalovaných ohledně nahrazení rozhodnutí správního orgánu (srov. §250j odst. 2 občanského soudního řádu), tedy v tomto případě pozemkového úřadu, rozhodnutím soudu o tom, že žalobci nejsou vlastníky sporného pozemku, řešil odvolací soud tuto otázku podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a podle ustanovení páté části občanského soudního řádu, upravující občanské soudní řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení se stalo právo navrhovatele nejistým, nebo bylo ohroženo (srov. již rozhodnutí č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem; stejně viz i č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky).
Přezkoumání smlouvy o převodu nemovitosti katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost smlouvy o převodu nemovitosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu je k návrhu na zahájení řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byly jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou.
Podle ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení podle části páté občanského soudního řádu (srov. §244 odst. 1 o. s. ř.) žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem. Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle §250a odst. 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jestliže soud nepřibral za účastníka řízení toho, kdo měl být účastníkem řízení, odvolací soud rozhodnutí zruší.
Odvolací soud v daném případě svým rozsudkem z 2. 7. 2009 i ve výroku (označeném I.), týkajícím se zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem v rozsahu zamítavého výroku (označeného IV.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených II., II., IV. a VI.) se nedostal do rozporu s uvedenými procesními ustanoveními (i s jejich citovaným výkladem obsaženým v uveřejněné judikatuře soudů). V žádném směru tu nešlo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně soudy nebo dovolacím soudem, jakož i o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Ani tedy ohledně výroku (označeného I.) rozsudku odvolacího soudu z 2. 7. 2009 (sp. zn. 28 Co 593/2008, 228/2009) nebylo možné u dovolání dovolatelů, směřujícího proti tomuto výroku, shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu