ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4680.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4680/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) E. K. a b) J. K., obou bytem S., obou zastoupených JUDr. Karlem Davidem, advokátem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalovaným 1) městu Slavičín , se sídlem Slavičín, Osvobození 25, zastoupenému JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, 2) Mgr. D. S., bytem S., o určení neplatnosti smlouvy a určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 198/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 7. 2010, č. j. 60 Co 207/2010-214, takto:
I.Dovolání žalobců se odmítá .
II.Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení o dovolání částku 12.360,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl výše označeným rozsudkem tak, že potvrdil oba výroky (I., II.) rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 11. 2009, č. j. 11 C 198/2000-179, jimiž byla zamítnuta žaloba žalobců na (I.) neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999 o převodu pozemku městem S. na druhou žalovanou a (II.) na určení, že žalobci jsou vlastníky předmětného pozemku, ležícího v kat. úz. H. a obci S. Zbylými - zčásti měnícími - výroky rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před oběma nižšími instancemi; zavázal k této náhradě oba žalobce vůči prvnímu žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali v celém jeho rozsahu žalobci dovolání, v němž vytkli nižším instancím nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasili s argumentací odvolacího soudu, že nemohou žalovat současně na určení neplatnosti smlouvy a na určení svého vlastnictví. Tvrdili, že smlouva mezi žalovanými byla neplatná z důvodu nezávislého na vlastnictví prvního žalobce v době převodu. Dále namítali, že vydržení předmětného pozemku nemohlo trvat jen v období od 7. 3. 1956 do 21. 4. 1959 (od nabytí pozemku jejich právními předchůdci směnou až do sjednání smlouvy se státem – MNV H., kterou žalobci koupili pozemek – z něhož však byl pozemek vydělen). Uváděli, že otec žalobkyně J. M. pozbyl jako soukromý hospodář své polnosti včetně předmětného pozemku v roce 1948 v důsledku komunistického převratu a na veškeré další úkony z doby dřívějšího režimu nelze nahlížet jako na uznání ztráty vlastnictví – žalobcům naopak zůstávala dobrá víra, že pozemky vlastní. Proto žalobci žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřil první žalovaný prostřednictvím advokáta, nesouhlasil s dovoláním a navrhoval, aby bylo odmítnuto.
Dovolání žalobců bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovolací důvod označen podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání mohla nastat – při shodě rozsudků nižších instancí bez splnění podmínek §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – jedině tehdy, jestliže by měl napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. lze dovodit zásadní právní význam výše zmíněný zejména tehdy, jestliže napadený rozsudek řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Posledně citované ustanovení tedy předpokládá judikatorní přesah ve věci řešené
a pro věc určující právní otázky. Též se podle konstantní judikatury předpokládá, že dovolatel ve svém dovolání právní otázku výslovně vymezí. To se však nestalo a již z toho důvodu mohlo nastoupit posouzení dovolání jako nepřípustného.
Dovolací soud však – v podstatě nad rámec svých oprávnění – přezkoumal hmotněprávní správnost napadeného rozhodování a dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, aniž by přitom jeho rozsudek vykazoval jakýkoli judikatorní přesah.
Bylo nutné vycházet ze skutkových zjištění odvolacího soudu, že oba žalobci museli vědět, že na základě kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1959 (předtím od 7. 3. 1956 existovalo vlastnictví k pozemku) vlastní po celou pozdější dobu nikoli pozemek, který byl jako dřívější součást z koupeného pozemku vydělen, ale pouze pozemek v kat. úz. H. Tato skutečnost byla v mezidobí (v němž až do účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. nemohlo dojít k vydržení) stvrzena též předáním pozemku do užívání státu (realizoval MNV S.). Tyto okolnosti, jež dovolací soud není oprávněn posuzovat odchylně od odvolacího soudu, svědčí proti existenci dobré víry žalobců, jak tito tvrdí v dovolání. Ve světle tohoto závěru je též irelevantní, zda lze sloučit naléhavý právní zájem žalobců na žalobě o určení neplatnosti smlouvy mezi žalovanými ze dne 6. 12. 1999 s jejich případným naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku.
Konečně pak jestliže žalobci argumentují perzekucí otce žalobkyně ze strany komunistického režimu i ve vztahu k pozemku parc. č. 270/3 (a též postižením vlastním), pak měli uplatnit takto postavený nárok v řízení o restituci, jež by bylo zřejmě vedeno podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Jestliže se tak nestalo či žalobci nebyli úspěšní (dovolací soud se tímto podrobněji nezabýval), pak možnosti speciální právní úpravy nebyly naplněny a tím spíše žalobci nemohli uspět se svými nynějšími nároky.
Z těchto důvodů se dovolání žalobců odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Náklady řízení vznikly úspěšnému žalovanému 1), který má právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Za jeden úkon právní služby náležela žalovanému, k rukám jeho zástupce, odměna ve výchozí výši dvakrát 20.000,- Kč (dvě určovací žaloby), tedy 40.000,- Kč (§5 písm. b/, §17 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tuto odměnu však bylo nutné rovněž dvakrát krátit, neboť se jednalo o jediný úkon v řízení, v němž nedošlo k meritornímu přezkumu (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky), tedy celkem na 10.000,- Kč. S přičtením 300,- Kč režijního paušálu a zohledněním 20% DPH představovala výsledná odměna zástupce žalovaného 1) částku Kč 12.360,-.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu