ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4783.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4783/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky E. S. , zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, sp. zn. 8 Co 298/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 171/2007 (žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení finančního objemu náhrady za nevydané pozemky), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 6. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 24. 5. 2010, č. j. 23 C 171/2007-233. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že finanční objem nároku žalobkyně vůči žalovanému za převedení jiných pozemků do vlastnictví žalobkyně podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebo na poskytnutí finanční náhrady podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (přičemž jde o nárok, který vznikl žalobkyni na základě rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu z 24. 3. 1994, č. j. PÚ/R-201-58/94-Ing.Fo, a na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze 17. 10. 1997, sp. zn. D 426/96 (ve znění opravného usnesení z 21. 10. 1999, sp. zn. D 1379/97) činí 408.827,25 Kč. Dalším výrokem uvedeného rozsudku byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do částky 392.735,25 Kč. Také bylo výrokem téhož rozsudku rozhodnuto, že se zastavuje řízení týkající se částky 145,591,70 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 27.016,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a také je povinen zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě 1.250,- Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, sp. zn. 8 Co 298/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 24. 6. 2010, č. j. 23 C 171/2007-233, potvrzen ohledně určení finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalovanému co do částky 30.761,50 Kč a ohledně částky 378.065,75 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 57.096,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; státu (České republice) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; nebyla také uložena žalovanému úhrada soudního poplatku v této právní věci. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyní bylo uloženo uhradit je žalovanému částkou 16.410,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném rozsahu přezkoumán (jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo) a dovolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného „bylo z větší části podáno důvodně“.
Odvolací soud uváděl především, že má za to (stejně jako ve svých předchozích usneseních, vydaných v této právní věci dne 14. 8. 2008 a 20. 1. 2010), že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení finančního objemu svého nároku vůči žalovanému.
Pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vyvlastněny rodičům žalobkyně a za tyto pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. Z rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu v Ostravě z 24. 3. 1994 (které nabylo právní moci dne 2. 5. 1994) vznikl žalobkyni nárok na poskytnutí jiných pozemků, popřípadě na poskytnutí finanční náhrady, poněvadž pozemky v katastrálním území Zábřeh byly zastavěny. Žalobkyně i F. A., matka žalobkyně, uplatnily řádně a včas nárok na vydání náhradního pozemku u Pozemkového úřadu. V dědickém řízení po zůstavitelce F. A. nabyla žalobkyně část nároku uvedené zůstavitelky na poskytnutí náhradních pozemků.
Odvolací soud po doplnění dokazování pokládal za doložené (zejména z rozhodnutí bývalého Městského národního výboru v Ostravě/jeho odboru výstavby/ z 24. 4. 1963, ze zápisu v katastru nemovitostí a z identifikace parcel), že manželům J. a F. A., rodičům žalobkyně, byly vyvlastněny pozemky bez poskytnutí náhrady v katastrálním území Z. (parc. č. 778/1, parc. č. 775/2 a parc. č. 1099/3) a že tyto pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům a je třeba je tedy ocenit jako pozemky zemědělské. Při určení objemu nároku žalobkyně za pozemky vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku znalce Vladimíra Cyhláře, který pozemky ocenil jako zemědělské pozemky podle ustanovení §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) částkou 123.046,- Kč. Jestliže tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok co do jedné čtvrtiny náhrady, pak činí objem nároku žalobkyně částku 30.701,50 Kč.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobkyni přisouzené částky 30.761,80 Kč jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a ohledně částky 378.065,75 Kč tento rozsudek změnil v souladu s ustanovením §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobkyně v této části jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud o použití ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a také ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalovanému nebyla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v této právní věci zejména proto, že žalovaný má právo proti žalobkyni na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 17. 9. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. s) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že odvolacího soudu rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka zdůrazňovala, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly původním vlastníkům odňaty jako pozemky zemědělské a že jako takové musí být oceněny, zatím co ve skutečnosti v době přechodu těchto pozemků na stát již šlo o pozemky určené k zastavění, takže měly být oceněny podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) a nikoli podle ustanovení §14 odst. 3 a 4 této vyhlášky. Nebylo tu rozhodné, že v daném případě byly pozemky, odňaté původním vlastníkům, zapsány v pozemkové knize jako role a pastva; určení pozemků k zastavění se do pozemkové knihy nezapisovalo a změna kultury pozemků se zapisovala do pozemkové knihy až po provedení stavby; nic také nebránilo tomu, aby pozemky, které již byly podle územní právní dokumentace určeny k zastavění, byly do zahájení stavby využívány k zemědělským účelům.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u nemovitostí v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). I když se doslovné znění citovaného ustanovení vztahuje pouze na oceňování náhrad, které mají být oprávněné osobě nebo jejím právním nástupcům poskytnuty, je nepochybné, že stejným způsobem mají být oceněny i nemovitosti, za které má být náhrada poskytnuta. V případě pozemků tu proto jde o ustanovení §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Podle ustanovení §14 odst. 1 této vyhlášky se stanoví cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části, určeného pro stavbu nebo pro zřízení zahrady, anebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, tj. pozemek určený pro stavbu k individuální rekreaci.
Dovolatelka zevrubně dovozovala, že uvedená vyhláška nestanoví, jakým způsobem má být určení pozemku pro stavbu provedeno, ale v poznámce pod čarou k ní je odkaz na ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu. Podle tohoto ustanovení se stavebním pozemkem rozumí část území určená územním plánem zóny nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Vyhláška č. 85/1976 Sb. byla vydána k provedení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Při aplikaci vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) v rámci restitučních předpisů je ovšem nutno, uváděla dovolateka, vzít v úvahu, že rozhodné období zahrnuje i dobu před účinností zákona č. 50/1976 Sb., tj. období, kdy platil zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování, který jako druhy územních plánů uváděl územní plány rajónů, územní plány sídlišť a zastavovací plány, v období, kdy platil zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě, který upravoval směrný územní plán, podrobný územní plán a zastavovací územní plán, v období mezi 25. 2. 1948 a účinností zákona č. 280/1949 Sb. V ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 569/1991 Sb., které bylo do tohoto zákona zařazeno zákonem č. 66/2000 Sb. (a pozdějšími novelizacemi označeno jako ustanovení §2 odst. 9 citovaného zákona) stanovilo se, že pozemky, které pozemkový fond převádí na oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. a které jsou určeny k zastavění schválenou územně právní dokumentací nebo rozhodnutím o umístění stavby, budou pro tento účel oceněny jako pozemky stavební podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Další zjednodušení pak přineslo současné znění ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož cena pozemků, uvedená ve veřejné nabídce, se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Tato úprava již ani příkladmo neuvádí jednotlivé typy územně plánovací dokumentace ani územní rozhodnutí a navíc stanoví, že ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se nepoužije.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že soud v daném případě učinil zjištění o tom, že pozemky byly již v době jejich odnětí původním vlastníkům určeny k zastavění mimo jiné na základě podrobného územního plánu Sídliště Stalingrad II. – Bělský Les, který byl schválen bývalým Krajským národním výborem v Ostravě 25. 7. 1957, tedy za účinnosti zákona č. 280/1949 Sb., a dále na základě zastavovacího plánu z roku 1960, z jehož výkresové části bylo prokázáno, že na pozemcích parc. č. 775/2, parc. č. 1099/3 a parc. č. 778/1 v katastrálním území Z. jsou zakresleny budovy Sportovní školy sportovního gymnázia Ostrava-Zábřeh a Gymnázia Ostrava-Zábřeh; v době přijetí tohoto zastavovacího plánu, tj. v roce 1960, pak platilo ustanovení §4 písm. c) a §7 zákona č. 84/1958 Sb., které uvádělo právě zastavovací plány. Z toho, podle názoru dovolatelky, vyplývá, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly již v době přechodu na stát určeny k zastavění řádně schválenou územně právní dokumentací a měly být proto pro určení rozsahu restitučních nároků žalobkyně oceněny podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Určení pozemku k zastavění podrobným územním plánem a zastavovacím plánem je z hlediska ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) dostačující a není proto, podle názoru dovolatelky, významné, že se nepodařilo v tomto soudním řízení získat územní rozhodnutí o umístění stavby Sportovní školy sportovního gymnázia Ostrava – Zábřeh a Gymnázia Ostrava – Zábřeh. Navíc takové rozhodnutí v době schvalování zastavovacího plánu již nepochybně existovalo, neboť podle tehdy platného ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 84/1956 Sb. u staveb, se vypracovávají zastavovací plány v rozsahu stanoveném těmito předpisy a v souladu s územním rozhodnutím o umístění jednotlivých staveb nebo jejich souborů. Okolnost, že se nepodařilo toto územní rozhodnutí získat, by proto i v případě, že by vydání takového rozhodnutí bylo považováno za potřebné, bylo nutno posoudit ve prospěch žalobního návrhu žalobkyně.
Dovolání dovolatelky, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, s poukazem na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
K tomuto ustanovení bylo v uveřejněné judikatuře soudu vyloženo, např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soud: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených výslovně v občanském soudním řádu (srov. nyní §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelka rovněž uplatňovala dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě spočívá na nesprávném právním posouzení věci s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávný právní předpis, nebo že si správně použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/ ).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, dále podle ustanovení §11 odst. 2 a §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, také podle vyhlášky č. 182/1998 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a vyhlášek č. 40/1991 Sb. a č. 39/1991 Sb.), o cenách staveb pozemků, trvalých porostů, o úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků, a posléze i podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto také o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým (srov. již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, kdy pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat oprávněné osobě (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle §28a zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podl vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách ve výši 10% pořizovací ceny.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 6. 2008, IV. ÚS 581/06 (uveřejněném pod č. 101 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Ustanovení vyhlášky č. 182/1988 (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. umožňovalo smluvním stranám sjednat si za převod nemovitostí cenu vyšší než byla ceny zjištěná podle tohoto oceňovacího předpisu. Ustanovení této vyhlášky však nelze ve zřejmém rozporu s jeho dikcí a účelem interpretovat jako zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, respektive jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě za nevydané pozemky.
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinnost vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práva a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 6. 2008, IV. ÚS 581/06 (uveřejněném pod č. 101 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k výkladu §3 odst. 1 občanského zákoníku uvedeno: Obecné soudy mohou podle §3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nikoli však odmítnout z důvodu tvrzené nemorálnosti aplikaci právního předpisu jako takového.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry (bez zjevného odchýlení se od nich) měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nelze mít tedy přesvědčivě za to, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 9. 2010 (sp. zn. 8 Co 298/2010 Krajského soudu v Ostravě) vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která ze spisu naopak bez dalšího vyplývá (srov. již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto výsledné právní závěry odvolacího soudu uvedené v odůvodnění jeho rozsudku z 2. 9. 2010 (zejména na straně 4 a 5 tohoto rozhodnutí), že totiž „v době vyvlastnění pozemků, o něž jde v tomto řízení, se tu jednalo o pozemky zemědělské a takto bylo třeba je ocenit, přičemž při určení objemu nároku žalobkyně bylo na místě vycházet ze znaleckého posudku znalce Vladimíra Cyhláře z 18. 10. 1978 (č. 2676/98), jenž pozemky ocenil v souladu s ustanovením §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.“ a že tento závěr o ocenění pozemků jako zemědělských nelze pokládat za závěr v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku, třebaže nyní na nich leží stavby a již v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu, nelze označit za právní závěry opírající se o aplikaci nesprávných právních předpisů anebo o nesprávný výklad použitých právních předpisů (srov. již rovněž uvedené rozhodnutí č. 3/1998, str. 13 /45/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neshledal proto dovolací soud přípustné dovolání dovolatelky zároveň i dovoláním důvodným podle ustanovení §241a odst. 3 a ani podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, neboť tu nebylo možné mít za to, že jde o dovolání směřující proti nesprávnému rozhodnutí odvolacího soudu, které by bylo na místě zrušit.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu