ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4882.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4882/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. W., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. f. České republiky, a 2) H. m. P., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované A. M. s. r. o., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o převod náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 405/2005, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, č. j. 12 Co 434/2007-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení druhému žalovanému částku 7.300,- Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. J. J., a vedlejšímu účastníkovi rovněž částku 7.300,- Kč k rukám jeho právního zástupce R. N., oboje do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 12. 2005, se původní žalobce Ing. M. V. domáhal jednak určení, že Česká republika je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území K., a dále, že prvý žalovaný je povinen tyto pozemky převést do jeho vlastnictví. Svůj nárok opíral o ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to jako osoba, jíž osoba oprávněná podle tohoto ustanovení E. W. svůj nárok na převod náhradních pozemků postoupila.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, čj. 19 C 405/2005-82, oba návrhy zamítl; neshledal na straně žalobce naléhavý právní závěr na určení vlastnictví, a návrhu na uložení povinnosti převést předmětné pozemky nevyhověl z více důvodů. Jedním z nich byl závěr, že žalobce si nemůže sám určit, který pozemek má být převeden, když postup žalovaného při uspokojení jeho nároku nemohl být svévolný, protože nárok získal až v listopadu 2005, těsně před podáním žaloby. Dalším důvodem zamítnutí žaloby byl právní závěr soudu, že nárok žalobce jako postupníka zanikl podle zákona č. 253/2003 Sb., ke dni 31. 12. 2005. Konečně pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobě by nebylo možno vyhovět už z důvodu nedodržení postupu při převodech náhradních pozemků, jak je upravuje zákon č. 131/2006 Sb.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání původní žalobce, a v průběhu odvolacího řízení navrhl záměnu žalobce vzhledem k tomu, že od smlouvy o postoupení nároku na náhradní pozemek odstoupil. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 3. 2008, čj. 12 C 434/2007-125, rozhodl, že na místo žalobce vstupuje do řízení E. W. Ve věci pak rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Svoje rozhodnutí postavil na následujících právních závěrech:
Oprávněná osoba, které přísluší právo na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, si nemůže vybrat, jaký konkrétní pozemek jí má být převeden. Už z toho důvodu nelze žalobě vyhovět.
Na smlouvu ze dne 23. 10. 2007, uzavřenou mezi původním žalobcem a současnou žalobkyní, je třeba - bez ohledu na její formální označení jako odstoupení od smlouvy o postoupení nároku na náhradní pozemky - hledět jako na snahu vrátit zpět stav založený smlouvou o postoupení pohledávky z 2. 11. 2005. Jejím smyslem bylo zvýšit šance na získání náhradních pozemků, v čemž neshledal odvolací soud prvky neplatnosti. Žalobkyně ovšem nemůže mít ve věci úspěch, protože nemohla nabýt zpětně právo na náhradní pozemek, které zaniklo v době, kdy svědčilo původnímu žalobci a v době smlouvy z 23. 10. 2007 již neexistovalo, a nesvědčí jí proto aktivní věcná legitimace ve sporu.
V důsledku tohoto závěru nemůže mít žalobkyně ani naléhavý právní závěr na zjištění, kdo je vlastníkem předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jež považuje za přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Uvádí, že dovolání podává ze stejných důvodů, jaké uplatnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Týkají se právních závěrů o aplikaci zákona č. 253/2003 Sb., o prekluzi práva na náhradní pozemek, posuzování zániku tohoto práva v případě včasného uplatnění u soudu přede dnem zániku, a nemožnosti vymáhat převod konkrétního pozemku. V této souvislosti kritizuje postup žalovaného proto, že obecně neplní své povinnosti poskytovat náhradní pozemky, a dále uvádí argumenty proti právnímu předpisu, kterým byl založen zánik práva oprávněných osob na náhradní pozemky, byť řádně uplatněný, i nerovný přístup ke skupinám osob oprávněných a osob, jimž bylo jejich právo postoupeno. Právní názor odvolacího soudu, že smlouva z 23. 7. 2007 nemohla mít za následek opětovný vznik práva původní postupitelky, nenapadá dovolatelka žádnými právními argumenty, připomíná jen, že žaloba byla podána včas a soud nijak nereaguje na zastavení lhůt podání žaloby u soudu. Výklad soudů, že tzv. restituční tečkou končí běh jakýchkoli lhůt, je výkladem za hranicí právního řádu a ústavního pořádku. K tomu dodává, že ona jako původní restituentka, i původní žalobce jako postupník, uváděli, že nejde o žádné rizikové podnikání, ale o skutečnost, že rodinný přítel převzal na svá bedra náklady a starosti s vymáháním nároku, vzhledem k tomu, že původní restituentka byla již letitou záležitostí unavena. V době uzavření postupní smlouvy měly obě strany přinejmenším legitimní naději, že jejich pohledávka bude uspokojena.
Dovolatelka dále cituje v plném znění rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který představuje průlom v dosavadní judikatuře, protože umožňuje v některých případech na základě mezinárodních norem převod náhradních pozemků i postupníkovi.
Dovolatelka na závěr uvádí: Za této situace se domníváme, „že napadené rozhodnutí je otázkou zásadního právního významu především k otázce promlčení a prekluze. Současně bylo prokázáno, že restituent může vymáhat konkrétní pozemek k vydání a v této otázce je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou a hmotným právem“. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání podali písemné vyjádření všichni ostatní účastníci.
Žalovaný P. f. ČR se vyjádřil, že dovolání nepovažuje za důvodné a žádá, aby je Nejvyšší soud odmítl. Dodatečně své vyjádření doplnil sdělením, že E. W. neeviduje jako oprávněnou osobu z rozhodnutí MHPH PÚ 450/91/5. 450/91/8 a 450/91/10 v celkové výši 688.374,83 Kč. Zůstatek jejích restitučních nároků z uvedeného rozhodnutí eviduje ve výši 0 Kč.
Žalované H. m. P. nepovažuje dovolání za přípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Podle něj není dán žádný z důvodů uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dovolatel ve skutečnosti polemizuje s platnou právní úpravou i judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, protože je v souladu s hmotným právem i judikaturou, pokud dochází k závěru, že oprávněná osoba nemá právo na výběr konkrétního pozemku. Je rovněž toho názoru, že právo na vydání náhradního pozemku zaniklo prekluzí k 31. 12. 2005, kdy jeho subjektem byl postupník Ing. V. Poukazuje rovněž na to, že žalobkyně netvrdí rozpor s platným právem a spíše podrobuje kritice samotnou právní úpravu. Přetiskuje v dovolání celý rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který však na danou věc nedopadá. Připomíná, že ani žalobkyně, ani původní žalobce nejsou provozovateli zemědělské prvovýroby. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Vedlejší účastník A. M., s. r. o. rovněž neshledává důvody pro závěr o přípustnosti dovolání, protože rozsudek odvolacího soudu je plně v souladu s dosavadní rozhodovací praxí odvolacího i dovolacího soudu. Souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že právo na převod náhradního pozemku, jež ze zákona zaniklo, nebylo možno zpětně převést nebo je oživit. Žalobkyně se nemohla po postoupení práva stát znovu oprávněnou osobou, ale v zásadě terciárním nabyvatelem restitučního nároku. Dále poukazuje na to, že pokud je dán jeden z důvodů zamítnutí žaloby, pak není splněna podmínka zásadního právního významu soudního rozhodnutí. Jakýkoli z právních závěrů pro zamítnutí žaloby v dané věci postačuje a nejedná se proto o věc zásadního právního významu. Vedlejší účastník dále zpozorňuje, že v dovolání absentuje jakýkoli konkrétní dovolací důvod. Dovolatelka uvádí, že pro dovolání platí důvody, které byly uvedeny v odvolání proti výroku soudu prvního stupně. Jmenovitě uvádí neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. Zcela opomíjí, že odvolací soud se nad rámec rozhodovací činnosti soudu prvního stupně musel vypořádat i s novou skutečností, a to smlouvou z 23. 10. 2007, kterou účastníci zamýšleli zpětný převod restituční pohledávky. Tím, že žalobkyně tento důvod, který mj. vedl k zamítnutí žaloby, nenapadá, resp. neargumentuje nesprávným právním posouzením této otázky odvolacím soudem, není dovolání projednatelné. Připomíná rovněž, že pozemky, o jejichž převod žalobkyně usiluje, nejsou ve „vlastnictví“ P. f., ale H. m. P. Sama ostatně v jiných řízeních předkládá seznam pozemků, jež jsou ve správě P. f. a mohou jí být vydány. Za nesprávné považuje úvahy dovolatelky o nepřípustnosti retroaktivity, zvláště když nárok uplatnila u soudu až v roce 2007. Judikát Nejvyššího soudu, který představuje průlom do judikatury týkající se tzv. restituční tečky, nemůže žalobkyni přinést úspěch věci, protože neprovozuje zemědělskou výrobu. Předchozí žalobce, jemuž nárok postoupila, podnikatelem na úseku realit a stavebnictví, vlastní montované haly, které stojí na předmětných pozemcích, takže podáním žaloby sledoval svůj podnikatelský záměr mimo zemědělského využití. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání, která by přicházela v úvahu v případě, že by rozsudek odvolacího soudu považoval po právní stránce za zásadně významný ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V takovém případě nemůže ovšem dovolací soud přezkoumávat skutková zjištění soudu, ale jen jeho právní závěry. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na třech právních závěrech:
- osoba oprávněná podle §11 odst. 2 zákona o půdě k převodu náhradního pozemku, obecně nemůže sama vybrat pozemek, který by jí měl být převeden,
- žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, protože právo na náhradní pozemek zaniklo v době, kdy svědčilo jiné osobě,
- žalobkyně nemá v důsledku toho naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k pozemkům, jejichž převod požaduje.
Právní závěr odpovídá běžné judikatuře obecných soudů a může být korigován jen s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, který připouští možnost uspokojení nároku oprávněné osoby převodem konkrétního náhradního pozemku dle výběru žalobcem, pokud žalovaný ve vztahu k němu dlouhodobě bezdůvodně, zejména v důsledku svévolného postupu, neplnil svou zákonnou povinnost.
Tato problematika je tedy soudy již judikována a není důvod se od ní odchýlit.
Rovněž závěr odvolacího soudu o posouzení naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví je v souladu s běžnou judikaturou soudů, pokud právní postavení žalobce se výrokem soudu o určení vlastnictví nemůže změnit.
Rozsudek dovolacího soudu z 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jejž dovolatelka považuje za průlomový pokud jde o postoupená práva na náhradní pozemek, není pro její právní postavení rozhodující, protože není v postavení postupníka.
Těžiště rozhodnutí odvolacího soudu je v posouzení právních vztahů žalobkyně a původního žalobce poté, co sjednali smlouvu o odstoupení od původní smlouvy o postoupení nároku na náhradní pozemky. Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda v případě odstoupení od smlouvy o postoupení nároku, který zanikl, ruší dodatečný akt postoupení práva s následkem, že postupitel se opětovně stává nositelem původního práva. I když by proto přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., dovolací soud závěr o přípustnosti dovolání neučinil. Podle §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. totiž lze rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Druhý žalovaný a vedlejší účastník dle názoru dovolacího soudu správně poukázali na to, že dovolatelka, která podala značně rozsáhlé dovolání, se konkrétně zaměřila jen na závěry odvolacího soudu, které jsou v souladu s judikaturou, a nikoli na závěr, který je určující pro oba závěry další, totiž že postoupené právo, které zaniklo, nemůže postupitel znovu nabýt. V tomto směru dovolání neobsahuje žádné důvody, které by bylo možno pojmout jako dovolací důvody ve vztahu k právnímu závěru odvolacího soudu, naopak výslovně uvádí, že uplatňuje jen důvody, které uplatnil původní žalobce v odvolání; dovolací soud proto nemohl uvedený závěr odvolacího soudu přezkoumat.
Dovolání proto nebylo shledáno přípustným a podle §243b odst. 5 a §118 písm. c) o. s. ř. bylo odmítnuto.
Podle výsledku dovolacího řízení má nárok na náhradu jeho nákladů druhý žalovaný a vedlejší účastník. Náklady spočívají v odměně jejich právních zástupců, vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., … advokátní tarif, a to podle jeho §17 písm. a) ze součtu sazeb odměn z obou návrhů, tj. z částek 20.000,- Kč (§5 písm. b/), a 8.000,- Kč (§7 písm. e/) tarifu. Výsledná základní sazba odměny se pak snižuje o 50 % podle §14 odst. 1 a §15 odst.1 tarifu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 tarifu na částku 7.000,- Kč, s připočtením 300,- Kč za hotové výlohy tedy 7.300,- Kč pro každého z těchto účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu