ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.491.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 491/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání R. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22.10.2001, sp. zn. 10 Co 10/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 439/95 (žalobkyně R. B., zastoupené advokátem, proti žalované veřejné obchodní společnosti T. S., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Źádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 30.10.1995, aby žalované společnosti bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání pozemku parc. č. 4269 v T. (na němž dříve stál dům čp. 709). V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly původně vlastnictvím E. (A.) L., který se stal za války obětí rasové perzekuce stejně jako další příslušníci této rodiny. Po 25.2.1948 odešli zbylí příslušníci rodiny L. do ciziny. Žalobkyně má za to, že uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví státu až v roce 1974. Žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaná veřejná obchodní společnost je tu povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona; žalobkyně vyzvala žalovanou společnost k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná veřejná obchodní společnost T. S., v jejímž držení je nyní pozemek parc. č. 4269 v T., navrhla zamítnutí žaloby žalobkyně jako nedůvodné.
Soud prvního stupně si vyžádal zprávu Ministerstva financí ČR ohledně vypořádání nároků původního vlastníka E. L. v souvislosti s uzavřením dohody mezi vládou bývalého Československa a vládou USA z 29.1.1982 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 8.11.2001, čj. 17 C 439/95-75, byla žaloba žalobkyně zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že v daném případě bylo nutné se zabývat tím, zda se nároku původního vlastníka nemovitostí E. (A.) L., za jehož právní nástupkyni se žalobkyně pokládá, týkají ustanovení Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek. Citovaná dohoda ve svém článku I. stanovila, že „úplné vypořádání a vyrovnání nároků“ podle této dohody se týká nároků vlády USA, ale také státních příslušníků USA vůči vládě československé, jež se „zakládají na znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatření, na jejichž základě bylo s majetkovými právy a zájmy nakládáno, nebo se zakládají na jiných omezujících opatřeních, zahrnujících převzetí vlastnictví nebo výkon kontroly nad jejich majetky, právy a zájmy nebo jakýmikoli majetky, které vznikly přede dnem vstupu této dohody v platnost (tj. před 2.2.1982). Ze správy Ministerstva financí ČR považoval soud prvního stupně za prokázané, že otec žalobkyně a původní vlastník nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, E. L. obdržel odškodnění ve výši 14.150 amerických dolarů, čímž byl jeho nárok vypořádán. Proto byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Výrok o nákladech řízení odpovídal, podle názoru soudu prvního stupně, tomu, že v řízení úspěšná žalovaná společnost náhradu nákladů řízení nepožadovala.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 22.10.2001, sp. zn. 10 Co 10/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované obchodní společnosti náklady odvolacího řízení částkou 69 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl shodně s názorem soudu prvního stupně toho názoru, že při rozhodování o nárocích žalobců ohledně majetku, s nímž bylo ze strany českých (československých) státních orgánů nakládáno před účinností mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na právní vztahy vyplývající ze zákona č. 87/1991 Sb. Došlo-li na základě Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982 k vyplacení konkrétní náhrady fyzické osobě z náhrady, kterou vláda USA obdržela, znamená to zproštění se závazků ze strany českého (dříve československého) státu vůči občanům USA, řešených uvedenou dohodou, a je tím dána i nedůvodnost nároku na vydání nemovitosti podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., za niž bylo odškodnění na základě citované dohody skutečně poskytnuto. Bylo proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno podle ustanovení §219 občanského soudního řádu odvolacím soudem jako věcně správné. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 21.11.2001 a dovolání bylo ze strany žalobkyně předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 7.12.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), s tím, že o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. Jako dovolací důvody dovolatelka uváděla ty důvody, které byly stanoveny v §241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že soudy obou stupňů v daném případě uváděná Dohoda mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982 není, podle jejího názoru, „součástí našeho platného právního řádu v tom smyslu, že by se mohla aplikovat na právní poměry žalobkyně v projednávané věci“. Dovolatelka má za to, že „citovaná dohoda je především pramenem práva mezinárodního, nikoli pramenem práva České republiky; zavazovala náš stát vůči USA jen v rámci mezinárodních vztahů obou států. Zákon č. 87/1991 Sb., na jehož základě se žalobkyně domáhala vydání nemovitostí, neobsahuje žádné ustanovení o tom, že nemovitost nelze vydat v případě, že ohledně ní bylo provedeno vypořádání na základě mezistátních majetkových dohod (v tom dovolatelka spatřovala rozdíl mezi zákonem č. 403/1990 Sb., vzhledem k jeho ustanovení §20, a mezi zákonem č. 87/1991 Sb., který obdobné ustanovení nemá). Dovolatelka poukazovala i na to, že podle citované dohody z 29.1.1992 poskytnutá náhrada jejímu právnímu předchůdci je náhradou zanedbatelnou, která není souměřitelná a porovnatelná s hodnotou žalobkyní požadovaných nemovitostí, ať již nyní nebo v době odnětí nemovitostí státem. Dovolatelka zdůrazňovala ještě, že v daném případě byl nejprve majetek protiprávně odňat a teprve poté bylo o náhradu požádáno; právní předchůdce žalobkyně tu neměl žádnou možnost volby, takže nemohl např. nějakým svým postupem odnětí věci zabránit nebo je vyloučit. Dovolatelka vyslovovala i názor, že by tu bylo možné použít analogicky ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a tímto způsobem např. odečíst od náhrady za věc, která nebude vrácena, částku, jež byla právním předchůdcem žalobkyně získána na základě zmíněné dohody z 29.1.1982.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinností uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v tomto případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle tohoto ustanovení nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, podané tímto účastníkem, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů ohledně nároků státních příslušníků USA vůči našemu státu a českým státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty v ČR (dříve v ČSFR) nakládáno před 2.2.1982, musí soud posoudit případný dopad Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.
Z uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, nelze označit za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo přinášející novou judikaturu (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995). Nebylo tedy možné, aby dovolací soud dospěl z tohoto důvodu, ale i z jiných důvodů k přesvědčivému závěru, že tu má dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Nešlo-li o rozhodnutí, jež by mělo po právní stránce zásadní význam, potom nebylo možné použít pro posouzení přípustnosti dovolání v dané případě ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, které tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání výslovně stanoví.
Dovolání dovolatelky bylo tedy nutno posoudit jako dovolání nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §128 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a nezbylo než přikročit podle týchž ustanovení k jeho odmítnutí usnesením dovolacího soudu (§243b odst. 5 občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované obchodní společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. září 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu