ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.492.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 492/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. K. , proti žalovanému I. M. , zastoupenému JUDr. Miluší Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Sladovnická 274/16, o zaplacení částky 705.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pobočka v Krnově pod sp. zn. 19 C 83/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2013, č. j. 11 Co 394/2013–123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 10. 5. 2013, č. j. 19 C 83/2012-102, zastavil řízení co do částky 90.000,- Kč (výrok I.), neboť žalobkyně vzala žalobu v této části zpět, zamítl žalobu o zaplacení částky 915.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1.005.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 500.000,- Kč, žalobu pak částečně vzala zpět a požadovala na jistině toliko částku 915.000,- Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že ústně uzavřeli inominátní smlouvu podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému podnikat formou obchodu se zahradnickými potřebami v prostorách jejího rodinného domu a na toto podnikání mu finančně přispívat. Povinností žalovaného bylo přenechat tento obchod dceři žalobkyně, L. K., v okamžiku svého odchodu do důchodu. Žalobkyně žalovanému k předmětnému účelu poskytla celkem 705.000,- Kč převodem na jeho účet, její tvrzení o tom, že žalovaný od ní obdržel dále 210.000,- Kč v hotovosti, však prokázáno nebylo. Žalovaný posléze odešel do důchodu, aniž by obchod převedl na dceru žalobkyně, a poskytl jej své tehdejší manželce, která následně obchod zavřela a zboží rozprodala. Soud shledal, že žalobkyně finanční prostředky do obchodu vložila jako plnění svého závazku z ústní smlouvy uzavřené se žalovaným, a nemá tak nárok na jejich vrácení, pročež žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, č. j. 11 Co 394/2013–123, v zamítavém výroku co do částky 210.000,- Kč a požadovaného příslušenství potvrdil (výrok I.), změnil je ve zbývající části tohoto výroku tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 705.000,- Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, vyvodil z nich ovšem odlišné právní závěry. Ukončil-li žalovaný svou obchodní činnost a nepřevedl-li provoz prodejny na dceru žalobkyně, stalo se plnění jeho závazku nemožným, a pro tuto nemožnost plnění tak v souladu s §575 obč. zák. závazek zanikl. Zanikl-li smluvní závazek mezi účastníky, je žalovaný ve smyslu §451 obč. zák. povinen vydat žalobkyni, oč se na její úkor bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl. Namítá-li žalovaný, že žalobkyně ani její dcera nevznesly při jeho odchodu do důchodu požadavek, aby na ně obchod převedl, pomíjí, že iniciativa v tomto směru měla vzejít z jeho strany. Taktéž zmínka o tom, že žalobkyně rozprodala věci nacházející se v obchodě a mohla si nechat takto získané částky, je nepřípadná, neboť rozprodané zboží bylo majetkem provozovatelky obchodu (bývalé manželky žalovaného), a žalobkyně si tak nemohla ponechat finanční prostředky za prodej věcí, které nebyly její. Odvolací soud tedy přiznal žalobkyni právo na vrácení částky, kterou prokazatelně poskytla žalovanému, a tomu odpovídajícím způsobem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (posuzováno dle obsahu podání směřující pouze proti výrokům II. až IV. napadeného rozsudku), maje za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jak se podává i z poučení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu. Důvodnost dovolání má za danou nesprávným právním posouzení věci podle §241a odst. 1, 3 o. s. ř. Dovolatel odmítl posouzení nároku žalobkyně jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že ve smlouvě nebylo žádným způsobem ošetřeno vrácení vložených finančních prostředků žalobkyni v případě nesplnění závazku převést podnik na její dceru. Poukázal na to, že v okamžiku jeho odchodu do důchodu žalobkyně ani její dcera nepožadovaly převedení obchodu na druhou jmenovanou, nijak se v tomto směru neangažovaly a nebrojily proti převzetí obchodu manželkou žalovaného. Žalobkyně se přitom následně podílela na likvidaci obchodu a zpeněžení zboží i jeho vybavení, měla-li za to, že má vůči žalovanému nějakou pohledávku, měla na její úhradu použít prostředky takto získané, jež však předala bývalé manželce dovolatele. Soudy přitom nezjišťovaly, zda veškeré tyto prostředky nabyla bývalá manželka žalovaného, či zda se se žalobkyní dělily rovným dílem. Dovolatel má dále za to, že vzhledem k tomu, že byl v rozhodné době ženatý a doposud nebylo vypořádáno společné jmění žalovaného a jeho bývalé manželky, měla žalobkyně požadovat žalovanou částku i po jeho bývalé manželce. Dovolatel dále vznesl námitku promlčení, a to jak práva na vydání bezdůvodného obohacení dle §107 odst. 1 obč. zák., tak práva na zaplacení částky 910.000,- Kč podle §101 obč. zák. Zdůraznil, že námitku promlčení nemohl bez své viny uplatnit dříve, neboť nemá právnické vzdělání a u soudu prvního ani druhého stupně nebyl z finančních důvodů právně zastoupen. Dovolatel dále zmínil, že mu bylo oznámeno postoupení pohledávky žalobkyně a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K doplnění dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat (§243b, části věty za středníkem, §43 o. s. ř.).
Dovolatel v projednávané věci okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), nevymezuje. Neuvádí ani, z čeho usuzuje na přípustnost dovolání. Zmiňuje pouze, že „dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, což vyplývá i z poučení rozsudku Krajského soudu v Ostravě“. V poučení rozsudku Krajského soudu v Ostravě je však výslovně stanoveno, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, jinak rozhodnutí obsahuje poučení o možnosti dovolání podat. Odkaz na takovéto poučení nemůže nahradit obligatorní povinnost dovolatele vymezit v dovolání to, v čem spatřuje jeho přípustnost. Absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež v důsledku marného uplynutí dovolací lhůty již nemůže být zhojena (§241b odst. 3, věty první, o. s. ř.), tak brání věcnému projednání dovolání.
Pro úplnost je však záhodno k námitkám dovolatele uvést následující. Poukazuje-li dovolatel na to, že ve smlouvě mezi účastníky nebylo žádným způsobem ošetřeno vrácení finančních prostředků v případě nesplnění závazku žalovaného, pomíjí, že odvolací soud dovodil, že pro nemožnost plnění došlo k zániku smluvního závazku (tento závěr dovolatel žádným relevantním argumentem nezpochybňuje) a práva a povinnosti smluvních stran je třeba poměřovat dle zákonné úpravy vztahů z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, a nikoliv dle smluvní úpravy. Zmiňuje-li žalovaný nezájem a nepřipravenost převzít obchod na straně žalobkyně její dcery, rovněž tím nikterak nevyvrací závěr odvolacího soudu, dle nějž měla iniciativa k převedení obchodu vzejít z jeho strany. Dovolatel ostatně ani ve svém dovolání neobjasňuje, jak by jej tyto skutečnosti samy o sobě měly zbavit smluvní povinnosti převést obchod na dceru žalobkyně. Za neopodstatněnou lze mít i zmínku, dle níž předmětný závazek měl náležet do dosud nevypořádaného společného jmění manželů, a žalobkyně tak měla žalovanou částku požadovat i po bývalé manželce žalovaného, neboť i v případě, že by šlo o závazek obou manželů náležející do jejich společného jmění, bylo by na žalobkyni, po kterém z manželů jako solidárních dlužnících se bude podanou žalobou domáhat svého práva. Nepřiléhavé je i tvrzení dovolatele, dle nějž soudy měly zjišťovat, zda si žalobkyně ponechala část peněz získaných rozprodáním zboží a vybavení obchodu, což není nikterak způsobilé poukázat na nesprávnost úvahy odvolacího soudu, dle níž žalobkyni nesvědčilo žádné právo k rozprodávaným věcem, jež by ji bez dalšího opravňovalo k ponechání si toho, co případně utržila za zboží, na úhradu své pohledávky vůči žalovanému. Pokud měl dovolatel za to, že tomu bylo jinak, bylo na něm, aby v řízení toto své tvrzení blíže specifikoval a doložil konkrétními důkazními návrhy, v dovolacím řízení však závěry v tomto směru již nelze ve skutkové rovině přezkoumávat či doplňovat.
Vznáší-li žalovaný ve svém dovolání námitku promlčení, opomíjí, že námitku promlčení v dovolacím řízení vznést nelze, jelikož dovolací soud může přezkoumávat pouze závěry vyslovené soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 764/2005) a je mu v souladu s §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet k novým skutečnostem. Tvrdí-li dovolatel, že tuto námitku nemohl bez své vlastní viny uplatnit dříve v řízení, neboť nebyl z finančních důvodů právně zastoupen, je možno podotknout, že mu nic nebránilo, aby se dožadoval ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), pro jeho vady odmítl (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu