ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4921.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4921/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. R. V., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.742,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 229/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 69 Co 230/2008-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2008, č. j. 26 C 229/2007-24, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 29.742,80 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. března 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2005, sp. zn. 35 Co 249/2005, bylo žalované uloženo nahradit žalobci škodu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu – porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, v řízení, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91. V něm se žalobce domáhal přiznání práva na zaplacení autorské odměny vůči dlužníku, TESLA VÚST s. p., a uspokojení pohledávky nedosáhl proto, že se jeho dlužník stal za řízení, ve kterém došlo k průtahům, nemajetným. Pro uspokojení pohledávky, která mu byla přisouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. října 1998, sp. zn. 18 C 370/91, vedl žalobce (oprávněný) vůči dlužníku (povinnému TESLA VÚST s. p.) exekuci, která byla zastavena pro nemajetnost povinného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. 13 Nc 15026/2002. V exekučním řízení vynaložil náklady ve výši 25.947,40 Kč a současně byl povinen nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce v částce 3.795,40 Kč; náhrady těchto nákladů, které mu nemajetný povinný taktéž nenahradí, se pak domáhá v tomto řízení jako další škody, o níž tvrdí, že mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu v nalézacím řízení.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Uzavřel, že žalovaná nenese odpovědnost za škodu, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, neboť vznik této škody si žalobce zavinil výlučně sám (§441 obč. zák.). Tím, že v dubnu 2002 zahájil exekuci, ač již z rozhodnutí o zrušení dlužníka bez likvidace ze dne 6. 12. 1999 mohl vědět, že dlužník nemá žádný postižitelný majetek a přisouzenou pohledávku tak na něm nebude možné vymoci. Ani poté, co tato skutečnost vyšla najevo i v řízení o náhradu škody vůči státu, nenavrhl žalobce zastavení exekuce, aby tak alespoň minimalizoval náklady exekuce a tím i případnou další škodu. Při podání návrhu na nařízení exekuce tedy nezachoval potřebnou míru opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. K námitce, že návrh podal za účelem prokázání, že ani tímto způsobem nemůže být pohledávka uspokojena a že je dlužník nemajetný, odvolací soud dodal, že nevymahatelnost pohledávky bylo možné prokázat i jinak a že k předložení tohoto důkazu o nemajetnosti dlužníka (o tom, že pohledávku nelze vymoci ani exekucí) nebyl žalobce v řízení o náhradu škody soudem ani vyzýván. Ač se tedy majetek žalobce vynaložením nákladů v exekučním řízení prokazatelně zmenšil, nestalo se tak v důsledku porušení povinnosti soudu v nalézacím řízení vydat rozhodnutí v přiměřené době. Majetková újma, která žalobci vznikla nesprávným postupem soudu (nemožností vymoci pohledávku vůči dlužníku), již byla odškodněna v dříve skončeném řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce neměl přesvědčivý důkaz o nemajetnosti povinného, svého dlužníka TESLA VÚST s. p. Tvrdil, že nevymahatelnost pohledávky nemohl prokázat jiným způsobem, a vyslovil názor, že pokud by v zahájené exekuci nepokračoval a soud rozhodující o náhradě škody i tímto způsobem nepřesvědčil o nemajetnosti dlužníka, soud by mu odškodnění přiznat nemohl. Dovozoval proto, že si nepočínal v rozporu s obecnou prevenční povinností podle ustanovení §415 obč. zák. a vznik další újmy vynaložením nákladů na exekuci nezavinil. Předpokládal, že pokud by nedošlo k průtahům v nalézacím řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91), nemusel by volit cestu vymožení pohledávky exekucí, neboť jeho dlužník by měl postižitelný majetek a zřejmě i vůli svému závazku dostát; kdyby odmítl plnit dobrovolně, byla by exekuce nepochybně úspěšná. Žalobce má proto za nesprávné, aby mu nebyla nahrazena i majetková újma, jež mu vznikla vynaložením nákladů v exekučním řízení. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzované věci může být tudíž toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (v dříve skončeném nalézacím řízení) a vznikem tvrzené majetkové újmy (v důsledku vynaložení nákladů v exekučním řízení), jakož i v otázce zavinění poškozeného, jež s touto otázkou přímo souvisí.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použití předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze skutkového vylíčení věci je patrno, že je uplatňován nárok z odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci způsobenou nesprávným úředním postupem. Odvolací soud tudíž nepochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav zvláštní právní předpis upravující tento druh občanskoprávní odpovědnosti – zákon č. 82/1998 Sb. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona (měla-li být škoda způsobenou nesprávným úředním postupem; §13 odst. 1), je třeba současného splnění tří předpokladů: 1/ nesprávného úředního postupu, 2/ vzniku majetkové újmy (škody) a 3/ příčinné souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2000).
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislosti mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. nesprávným úředním postupem), a vznikem škody. Majetková újma, jíž vznik odůvodňuje účastník porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, je odškodnitelná tehdy, jestliže porušení této povinnosti mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy bylo-li příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820).
Není-li stanoveno (zákonem č. 82/1998 Sb.) jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (srov. §26 zákona č. 82/1998 Sb.). Není proto vyloučeno ani použití §441 obč. zák., podle nějž „byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám“. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4642).
Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky vzniku odpovědnosti státu za škodu tudíž nevybočuje z ustálené judikatury, pokládá-li odvolací soud za jednu z rozhodujících podmínek i příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem orgánu státu (zde soudu) a tvrzenou majetkovou újmou a zabývá-li se i chováním poškozeného. Učiněný právní závěr, že majetkovou újmu (zmenšení majetku žalobce v důsledku vynaložení nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci vůči nemajetnému povinnému) si žalobce přivodil sám a že tato újma není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu v nalézacím řízení (za který byl žalobce již dříve odškodněn), není zjištěným skutečnostem nepřiměřený.
Závěr, že již v době podání návrhu na exekuci žalobce bezpečně věděl o nemajetnosti svého dlužníka (povinného), je zde závěrem skutkovým, který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobci k dispozici není.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů tohoto řízení právo nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu