ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5078.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5078/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) obce Bouzov , IČ: 298719, b) obce Hvozd , IČ: 288306, c) obce Ludmírov , IČ: 288446, d) obce Luká , IČ: 299171, žalobci a) až d) zastoupeni advokátem JUDr. Josefem Jansou, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 11, e) obce Bílá Lhota , IČ: 298662, f) obce Mladeč , IČ: 299219, g) obce Měrotín , IČ: 635341, h) obce Hačky , IČ: 600016, ch) města Litovel , IČ: 299138, proti žalovaným: 1) Lesům České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 2) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, 4) Národnímu památkovému ústavu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 101/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 5. 2009, č. j. 69 Co 62/2009-562, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 5. 2009, č. j. 69 Co 62/2009-562, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, č. j. 22 C 101/2003-500, ve znění opravných usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2008, č. j. 22 C 101/2003-530, a ze dne 13. 11. 2006, č. j. 22 C 101/2003-543, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve vztahu k žalobcům a), b), c) a d) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci a) až ch) domáhali, aby bylo určeno jejich spoluvlastnické právo k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné nemovitosti“), a to v tamtéž určených podílech. Odvolací soud změnil toliko výrok III. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Žalobci se v daném řízení domáhali výše uvedeného určení vlastnického práva na podkladě §2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.). Dle tohoto ustanovení přešly dnem vyhlášení zákona č. 277/2002 Sb., tj. dnem 28. 6. 2002, do vlastnictví obcí nemovitosti, které ke dni účinnosti zákona č. 277/2002 Sb. byly ve vlastnictví České republiky a které ke dni 31. 12. 1949 byly ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky ke dni jejich likvidace byly výlučně obce. Mezi účastníky řízení zůstala spornou otázka, zda Severomoravské lesní družstvo v Bouzově k rozhodnému datu 31. 12. 1949 vlastnilo předmětné nemovitosti, což byla jedna z nezbytných podmínek pro přechod vlastnického práva na obce podle výše uvedeného zákonného ustanovení.
Předmětné nemovitosti náležely dříve Řadu německých rytířů a podléhaly záboru na základě zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (zákon záborový). Zábor provedený tímto zákonem byl jenom přípravou k novému uspořádání vlastnictví, proto neměnil nic na dosavadním vlastnictví ani na dosavadním užívání. Teprve zákon č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě (zákon přídělový), v §15 odst. 1 stanovil, že půda se přiděluje „do vlastnictví, do nájmu a pachtu a může být k ní zřízeno právo stavební“. To vše při respektování intabulačního principu, neboť v §27 téhož zákonného předpisu bylo stanoveno, že „konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody opatřené jeho schvalovací doložkou, rovnají se listinám vkladným.“ I z hlediska §29 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), platilo, že vlastnictví nepřechází samotným záborem, ale jeho účinky se projevují až vkladem vlastnického práva.
Předmětné pozemky přešly do dispozice Československé republiky výnosem Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 10. 1933, č. j. 117080/33-II/3. V roce 1938 přešly předmětné nemovitosti do držby a užívání Severomoravského lesního družstva, a to na základě Protokolu o odevzdání zbytku lesního velkostatku Bouzov ministerstva zemědělství ze dne 11. 4. 1938, č. j. 198.182/38-IX/5. K nabytí vlastnického práva bylo nutné podle první pozemkové reformy zaknihování přídělu, což dokládají i důkazy provedené před soudem prvního stupně, a to přípisy Státní obvodové úřadovny v Olomouci ze dne 3. 1. 1939. V těchto listinách je konstatováno, že kontrolou knihovního a katastrálního stavu parcel přidělených ministerstvem zemědělství Severomoravskému lesnímu družstvu v Bouzově byly zjištěny různé závady, které nutno před vypracováním knihovního elaborátu odstraniti, případně vysvětliti. „Pouhým rozhodnutím o přídělu a odevzdáním nemovitosti nemohlo tak dojít k přechodu vlastnictví.“ V případě první pozemkové reformy byla intabulace podmínkou pro nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem. „Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nedošlo ke vkladu vlastnického práva k zabraným nemovitostem na přídělce Lesní družstvo v Bouzově, což je konečně mezi účastníky nesporné, je závěr soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobců k otázce prokázání vlastnického práva k označeným nemovitostem ke dni 31. 12. 1949 Lesním družstvem v Bouzově správný.“
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci a) až d), jehož přípustnost zakládají na tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu stojí, nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud vyřešena a napadené rozhodnutí je též v rozporu s hmotným právem. Důvodnost dovolání dovozují žalobci z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozsáhlém dovolání je poukazováno zejména na to, že ustanovení §2, §2a a §2b zákona č. 172/1991 Sb., mají restituční charakter, a je tudíž nutno přistupovat k uplatněnému nároku žalobců jako k nároku restitučnímu, a to ve světle principů restitučního zákonodárství dovozených judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Avšak dovolatelé především brojí proti závěru odvolacího soudu, že v případě první pozemkové reformy byla intabulace podmínkou pro nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem. Takto vyslovený právní názor je v příkrém rozporu s ustálenou soudní judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2002). Navíc protokol ze dne 11. 4. 1938 nemůže nic měnit na existenci a obsahu příslušných přídělových listin v něm zmiňovaných (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 3. 1938, č. j. 176.356/38-IX/11, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 3. 1933, č. j. 186/661/38-IX/15). Jakákoliv interpretace těchto rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státu, učiněná pouhým obsahem tohoto protokolu ze dne 11. 4. 1938 osobami v něm vymezenými, které neměly pravomoc jakkoliv měnit, a dokonce ani vykládat shora zmíněná rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státu. Příděl byl ve vztahu k předmětným nemovitostem řádně uskutečněn zmíněnými přídělovými listinami. V kontextu shora zmíněných výkladových pravidel restitučních zákonů nelze spravedlivě po žalobcích požadovat, aby tyto přídělové listiny předložili, jestliže přitom podle obsahu uvedeného protokolu tyto objektivně existovaly a jestliže tyto listiny nelze dohledat, ačkoliv k tomu byly učiněny veškeré kroky. Jestliže odvolací soud dovozoval, že příděl mohl být v daném případě učiněn ve formě „držby“ či pachtu, pak dovolatel poukazoval na to, že podle dotčených právních předpisů bylo možno majetek přidělit toliko do vlastnictví nebo do nájmu a pachtu. Držba jako právní institut upravený v §309 a násl. obecného zákoníku občanského tak byla z přídělu vyloučena. Z provedených důkazů taktéž nevyplývá, že by Severomoravské lesní družstvo v Bouzově mělo být jakkoliv povinno platit státu „nájemné“ ve smyslu §1100 až §1108 o. z. o. či že by daný závazkový právní vztah mezi státem a jmenovaným družstvem měl být založen toliko na dobu určitou, jak měl namysli §1090 o. z. o. ve vztahu k pachtovní (nájemní) smlouvě. Nelze tedy dovodit nic jiného, než že daný příděl byl učiněn ve formě převodu vlastnického práva. Žalobci a) až d) navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný 2) k dovolání uvedl, že dovolání žalobců je zcela nedůvodné, neboť soudy obou stupňů věc zcela správně právně posoudily a rozhodly o ní. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalovaná 3) považuje dovolání za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a proto žalovaná navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Žalovaný 4) navrhl zamítnutí dovolání s tím, že s rozsudkem odvolacího soudu se plně ztotožňuje.
V přípise ze dne 3. 11. 2009 zaslaném elektronickou cestou Okresnímu soudu v Olomouci s neověřeným podpisem starosty obce Ing. Václava Arnoše žalobkyně f) uvedla, že „se připojuje k podanému dovolání ze dne 3. 9. 2009.“
V přípise ze dne 4. 11. 2009 zaslaném Okresnímu soudu v Olomouci, podepsaném starostkou obce Alenou Sedlářovou, uvedla žalobkyně e), že „se připojuje k uvedenému návrhu v celém rozsahu“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání podali jen žalobci a) až d), zabýval se dovolací soud tím, zda se podání dovolání vztahuje i na ostatní žalobce a vzbuzuje vůči nim stejné právní účinky. V souzeném případě se všichni žalobci domáhali toho, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, přičemž vlastnické právo odvozovali z ustanovení §2b zákona č. 172/1991 Sb., jenž stanoví, že „do vlastnictví obcí dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dále přecházejí nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. a) až d), které jsou ve vlastnictví České republiky a které ke dni 31. prosince 1949 byly ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky ke dni jejich likvidace byly výlučně obce.“ Žalobci se tedy domáhali, aby bylo soudním rozhodnutím deklarováno, že při splnění podmínek pro přechod vlastnického práva podle tohoto ustanovení došlo již samotnou účinností citovaného zákona ke konstituování jejich spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to v předem určených spoluvlastnických podílech. Jedná se tedy o žalobní společenství, v němž všichni žalobci uplatňují takové společné právo, že se rozsudek musí vztahovat na všechny žalobce. Proto úkony jednoho žalobce platí i pro ostatní (§91 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Lze vytknout již na tomto místě odvolacímu soudu, že v řízení o odvolání nepostupoval obdobně a rozhodl jen ve vztahu k žalobcům a) až d). Tento nedostatek je však zhojen tím, že dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a to i z důvodů uvedených níže.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takový případ by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku nezbytnosti „intabulace“ vlastnického práva pro účely přidělení zabraného majetku podle první pozemkové reformy v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a tedy i v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru odvolacího soudu se účinky přechodu vlastnického práva ve smyslu přídělového zákona (zákon č. 81/1920 Sb.) projevují až vkladem vlastnického práva. Jinými slovy podle odvolacího soudu nemohlo přejít vlastnické právo k půdě přidělované v rámci tzv. první pozemkové reformy, jestliže nebylo vloženo do pozemkové knihy.
Nejvyšší soud však již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že „vlastnictví k přidělenému majetku se v dobách platnosti občanského zákoníku občanského z roku 1811 nabývalo již na základě rozhodnutí o přídělu, pokud ovšem zvláštní zákon nestanovil jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 178/97, publikovaný pod R 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud také poukázal na to, že v odborné literatuře (Sedláček J., Vlastnické právo, Praha 1935, str. 343) se sice konstatovalo, že „právní povaha přídělu je velmi sporná“, ale že soudní praxe vycházela z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 1928, sp. zn. Rv I 783/27, Vážný č. 7862. V tomto rozhodnutí je obsáhlý rozbor problematiky přídělu včetně §27 přídělového zákona se závěrem, že „právo československé spočívá tedy na theorii adsignační, přídělové, že totiž nabytí půdy se uskutečňuje přiznáním jí ze strany povinného k tomu úřadu správního, tedy úředním aktem správním.“ Také v publikaci prof. Dr. Jana Krčmáře Právo občanské, díl II, Práva věcná, vydané v roce 1946 nákladem knihovny Sborníku věd právních a státních, se na str. 166 uvádí, že „ohledně přídělu podle §27 zákona č. 81 z roku 1920 zastává se mínění, že vlastnictví přechází rozhodnutím Pozemkového úřadu: srov. Sb. X 7862, 7960, 8536, XI 8676“ (též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2002, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Podle shora citované judikatury, která byla podpořena i uvedenou odbornou literaturou, k přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona docházelo rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž bylo třeba intabulace.
Jestliže odvolací soud dospěl při posouzení otázky nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům Severomoravským lesním družstvem Bouzov k závěru, že pro nabytí vlastnického práva přídělem podle přídělového zákona byla třeba intabulace, a jestliže na tomto právním závěru založil svůj k žalobě věcně nepříznivý rozsudek, jedná se o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolání je tudíž nutno přiznat důvodnost.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu