ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5194.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5194/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) A. P., b) Ing. K. J., obou zastoupených advokátem, a c) JUDr. I. P., proti žalovaným 1) JUDr. T. K. a 2) J. K., zastoupené žalovaným 1) jako obecným zmocněncem, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 33/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2007, č. j. 17 Co 55/2007-485, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou jako právní nástupci původních vlastníků podílovými spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí. Tyto nemovitosti převedla v roce 1959 Korporace starousedlých v G. J. do „operativní správy“ státní organizace, ačkoliv k těmto nemovitostem svědčilo spoluvlastnické právo fyzickým osobám - mimo jiné též žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům. Kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, kterou ohledně těchto nemovitostí uzavřeli v roce 1990 jako kupující žalovaní s V. s. l., s. p. v H. K., jsou neplatné, neboť šlo o nabytí od nevlastníka; žalobci tvrdili i další důvody pro neplatnost těchto smluv.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2003, č. j. 7 C 19/2000-290, výrokem pod bodem I. určil, „že spoluvlastníky domu čp. 249 na pozemku parc. č. st. 291 zastavěná plocha a pozemků parc. č. 291 zastavěná plocha, parc. č. 726/1 ostatní plocha a parc. č. 729 zahrada, vše v kat. území G. J., obec G. J., okr. H. B., je Ing. K. J. v poměru 1/71 k celku a ke dni 26. 12. 2002 byla JUDr. E. P. v poměru 1/71 k celku“, a výrokem pod bodem II. vyloučil k samostatnému řízení „věc o přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zák. č. 229/91 Sb. v platném znění“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že právní předchůdci žalobců byli spoluvlastníky celkem dvou jednasedmdesátin sporných nemovitostí; v příslušné evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 88 byly zapsány jako nemovitosti v užívání socialistické organizace – V. s. l. Do evidence nemovitostí byli jako jejich vlastníci posléze zapsáni žalovaní, a to na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřených s V. s. l., když právo osobního užívání pozemku bylo transformováno na vlastnictví. V době zřízení práva osobního užívání a uzavření předmětné kupní smlouvy nebyl stát vlastníkem nemovitostí. Stát své právo k nemovitostem opíral o dohodu o převzetí nemovitostí do operativní správy, kterou měla v roce 1959 převést nemovitosti na stát Korporace starousedlých v G. J. (dále jen „korporace“); vlastníkem podílů na nemovitostech totiž nebyla korporace, ale právní předchůdci žalobců. Žalovaní vlastnictví nemovitostí nevydrželi, neboť je drželi v dobré víře jen od roku 1990 do podání žaloby v roce 1992, kdy byla jejich dobrá víra zpochybněna.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 17 Co 365/2003-342, k odvolání žalovaných (napadajících výroky soudu prvního stupně pod body I. a III.) i žalobců (napadajících výrok pod bodem III.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v době uzavření dohody z 21. 6. 1959 mezi korporací a Krajskou správou lesů v Ch.
o převzetí souboru lesního hospodářství do operativní správy státních lesů podle vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, a vyhlášky č. 205/1958 Ú. l., kterou se provádí vládní nařízení o správě národního majetku, se korporace nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohla tudíž vlastnické právo převádět; proto ani V. s. l. nemohly tyto nemovitosti dále převést, ani k nim zřídit právo osobního užívání.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 22 Cdo 2233/2005-368, zrušil shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z jiného právního názoru než judikatura dovolacího soudu, pokud jde
o podmínky pro uplatnění vlastnické žaloby osoby, jejíž věc přešla na stát v tzv. rozhodném období 1948 – 1990, jakož i o právní postavení osoby, které bylo k pozemku neplatně zřízeno právo osobního užívání (viz rozsudky velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp.zn. 31 Cdo 1529/2004, a ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Soud prvního stupě poté rozsudkem ze dne 6. října 2006, č. j. 7 C 33/2006-469, znovu určil, „že spoluvlastníky domu čp. 249 na pozemku parc. č. st. 291 zastavěná plocha a pozemků parc. č. st. 291, parc. č. 726/1 ostatní plocha a parc. č. 729 zahrada, vše v kat. území G. J., obec G. J. je Ing. K. J. v poměru 1/71 k celku a ke dni 26. 12. 2002 byla JUDr. E. P. v poměru 1/71 k celku“; dále rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování uzavřel, že dříve byly spoluvlastníky nemovitostí fyzické osoby, nikoliv korporace. Vlastnické právo k nemovitostem nemohlo proto přejít na stát na základě dohody uzavřené korporací s Krajskou správou lesů v Ch. z 21. 6. 1995, neboť korporaci v té době toto právo nenáleželo; kromě toho se nepřevádělo vlastnické právo, ale toliko operativní správa nemovitostí. Proto žalovaní nemohli vlastnické právo od státu nabýt, a to ani jeho vydržením.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. června 2007, č. j. 17 Co 55/2007-485 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl „žalobu o určení, že spoluvlastníkem 1/71 domu č. p. 249 na pozemku parc. č. st. 291 zastavěná plocha a pozemků parc. č. 291, parc. č. 726/1 ostatní plocha a parc. č. 729 zahrada v obci a katastrálním území G. J. je Ing. K. J. a spoluvlastnicí 1/71 týchž nemovitostí byla ke dni 26. 12. 2002 JUDr. E. P.“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy, leč ne všechny jeho skutkové závěry jsou správné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a kromě dalšího konstatoval, že stát se stal držitelem sporných nemovitostí a že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. V souvislosti s tím připomenul právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2980/2006 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Dospěl též k závěru, že žalovaní jako subjekt vadně zřízeného práva byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo náleží, a proto se jejich oprávněná držba tohoto práva transformovala na právo vlastnické.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírali o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a odůvodnili je tak, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé poukazovali na porušení povinnosti projednat věc včas,
a v souvislosti s tím na délku řízení, vedeného od roku 1992, s tím, že bez změny právních předpisů došlo k podstatné změně nazírání soudů na právní posouzení věci. V poslední době bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2980/2006, o něž opřel napadený rozsudek odvolací soud. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 pak odkázal poslední rozsudek dovolacího soudu. Žalobci dále namítali „porušení ústnosti a přímosti důkazního řízení“. V této souvislosti poukazovali na postup odvolacího soudu při projednávání posledního odvolání ve věci, když rozhodl podle §220 odst. 1 písm. a) OSŘ, s tím, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ač správně zjistil skutkový stav; to je však v rozporu s odůvodněním napadeného rozsudku, v němž odvolací soud hodnotí provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám zopakoval, což je patrno z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 25. 6. 2007. Takto došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních právech a svobodách,
a zásady ústnosti a přímosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04. Kromě toho dovolatelé namítají „nevyčerpání celého předmětu řízení“. K tomu poukazovali na to, že stát při převodu vlastnického práva na žalované porušil předkupní právo žalobců, a ti se v žalobě dovolávali relativní neplatnosti obou kupních smluv; to soudy přehlédly. Dovolatelé též konstatovali, že odvolací soud rozsudkem z 24. 4. 1997, č. j. 23 Co 86/96-150, rozhodl, že s ohledem na vývoj judikatury není právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv a žalobu v tomto rozsahu zamítl; dále analyzovali dopad a následky tohoto rozhodnutí. V další části dovolání se žalobci zabývali „skutkovými zjištěními nemajícími v podstatné části oporu v provedeném dokazování a právními vadami napadeného rozhodnutí“. Podrobně polemizovali se skutkovými závěry odvolacího soudu, na nichž jeho rozhodnutí spočívá. Námitky mají jak stránku skutkovou, tak právní, a žalobci zdůrazňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím spočívajícím na skutkových závěrech učiněných v rozporu s procesními předpisy a navíc jsou zatíženy vadou záležející v tom, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Byli přesvědčeni, že odvolací soud jim odepřel ochranu vlastnického práva, s tím, že účelem restitučních předpisů bylo zmírnit následky některých majetkových křivd v letech 1948 až 1989; odvolací soud si restituční předpisy vyložil a aplikoval tak, že ochranu vlastnického práva vyloučil. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a/, b/
a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
První z rozhodných právních skutečností je dohoda o převzetí souboru lesního hospodářství (včetně předmětných nemovitostí) ze dne 21. 6. 1959, uzavřená mezi Korporací starousedlých v G. J. a Krajskou správou lesů v Ch. Jednalo se o převod do operativní správy státu, přičemž po právní stránce se tato správa opírala o vl. nař. č. 81/1958 Sb. a vyhlášku č. 205/1958 Ú. l.
Tento právní úkon je podřaditelný pod ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., tedy pod restituční důvod spočívající v převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu.
Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (již dříve citovaném v této věci) zdůraznil, že osoba, jejíž nemovitosti v rozhodné době převzal stát (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, mohla žádat o jejich vydání podle zmíněného restitučního zákona, nikoli však úspěšně žalovat podle obecných předpisů na určení vlastnictví (§80 písm. c/ o. s. ř., §126 obč. zák.). Tento závěr je plně slučitelný i se zásadním restitučním nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. zák.
Podstatný je tedy moment převzetí věci státem; nikoli to, zda se tak stalo na základě neplatného právního úkonu (zde viz velký senát pod sp. zn. 31 Cdo 1529/2004), fyzického odnětí a následného ovládání věci státem či zda šlo o (viz zde) „svěření“ věci do správy státní organizace.
Tuto judikatorní linii opakovaně sleduje i senát 28 Cdo Nejvyššího soudu. Tak kupříkladu ve věci sp. zn. 28 Cdo 856/2004 šlo o lesní pozemky a v důsledku „pouhé“ správy pozemků podnikem lesního hospodářství, jež započala v rozhodném období, byla dovozena existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. Ve věci sp. zn. 28 Cdo 1719/2002 pak Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že bylo-li prokázáno, že stát s pozemkem disponoval a choval se jako vlastník, pak může jít též – v návaznosti na okolnosti předchozí - o převzetí věci státem bez právního důvodu. „Pro naplnění této skutkové podstaty zákon totiž nevyžaduje přechod vlastnictví k nemovitosti, ale přechod nemovitosti do moci státu nebo právnické osoby.“
Druhou rozhodnou skutečností je vznik práva osobního užívání k předmětným pozemkům na základě smluv a dohod ve prospěch žalovaných ze dnů 21. 3. 1990
a 7. 5. 1990 (od V. s. l., obojí registrováno tehdejším státním notářstvím).
Jestliže vzniklo právo osobního užívání k pozemkům v tomto období, tedy před datem 1. 1. 1992, pak – viz závěry odvolací instance ke stavební parcele č. 291 na str. 6 jejího odůvodnění – došlo posledně uvedeným dnem k transformaci práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické. Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že podstatné tu není (případně) vadné zřízení práva osobního užívání pozemků, ale samotná skutečnost, že bylo zřízeno a toto zřízení bylo provázeno dobrou vírou žalovaných o nabytém právu. Není tedy důvodu vnášet do právního posouzení věci aspekt vydržení pozemků žalovanými. I zde odvolací soud nepochybil, konstatoval-li z rozsudku velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 – citován výše, též sub R 72/2006 -, závěr o podmínkách přeměny práva osobního užívání pozemků na jejich vlastnictví ve smyslu §872 odst. 1 obč. zák.
Obě právní otázky, které měly určující vliv na meritorní rozhodnutí v posuzované věci, tedy vyřešil odvolací soud správně; nepochybil tudíž, jestliže za současné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl.
Dovolací soud neshledal ve věci ani jakékoli procesní pochybení, které by snad – vedle neopodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – umožňovaly učinit závěr o procesním pochybení nižších instancí ve smyslu dovolacích důvodů podle odst. 2 písm. a/, odst. 3 citovaného ustanovení o. s. ř. Průběh řízení nevykazuje tvrzené vady; skutečnosti, jež byly subsumovány pod rozhodné právo, byly zjištěny řádně a při zachování zásady rovnosti stran.
Důsledkem těchto právních závěrů je pak shora vyřčený zamítavý výrok Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolání, jak je podali žalobci (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaným nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek podle občanského soudního řádu přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu