ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5216.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5216/2016-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Motor Lučina spol. s r.o. , IČ 253 67 625, se sídlem ve Starém Městě, Jamnická 116, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované DETEX, spol. s r. o. "v likvidaci" , IČ 619 45 927, se sídlem v Ostravě – Kunčicích, Lešetínská 38, zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dýšinská 476, o zaplacení 1.156.157 Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 46/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2016, č. j. 5 Cmo 95/2016-112, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2016, č. j. 5 Cmo 95/2016-112, se zrušuje a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 Cm 46/2012-81, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.156.157 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala vydání uvedeného obnosu s tím, že jej žalované na základě faktur za nikdy nedodaný materiál a neprovedené stavební práce z majetku žalobkyně vyplatil její bývalý ředitel R. Z., který byl následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č. j. 7 To 70/2013-2182, pravomocně odsouzen za trestný čin zpronevěry. Dotčené prostředky byly podle tohoto trestního rozsudku po odečtení daně z přidané hodnoty vystavitelem faktur vráceny, R. Z. je ovšem vložil do tzv. černé pokladny (vedené mimo účetnictví žalobkyně), z níž byly následně v souladu s jeho pokyny použity ve prospěch subjektů odlišných od poškozené společnosti. Soud prvního stupně v řešené věci se zřetelem k popsaným okolnostem, jež vzal za prokázané, dovodil, že žalobkyně žalované plnila dle fiktivních faktur, a tedy bez právního důvodu ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K námitce žalované, že žalobkyni spornou sumu prostřednictvím R. Z. vrátila, soud konstatoval, že jednatel žalované věděl o nelegálnosti dané transakce a překročení zástupčího oprávnění ředitelem žalobkyně, pročež přijetí vrácených prostředků nemůže být pokládáno za jednání zástupce zavazující žalobkyni dle §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Cmo 95/2016-112, rozsudek Krajského soudu v Ostravě k odvolání žalované zrušil a věc soudu první instance vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud předně zdůraznil, že v civilním řízení jsou podle §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soudy vázány výrokem trestního rozsudku, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Vzhledem k právě řečenému je nutno vzít za zjištěné, že R. Z. v pozici ředitele žalobkyně bez protiplnění poskytoval peněžní částky na faktury třetích subjektů, následně dotčené finanční prostředky přebíral zpět a žalobkyni je zpronevěřil. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 70/2013 se přitom podává, že žalovaná žalobkyni sporný peněžní obnos snížený o sumu odpovídající dani z přidané hodnoty již vrátila. Na straně žalované tak může trvat povinnost k vydání bezdůvodného obohacení právě a pouze v rozsahu odpovídajícím uvedené dani. Jelikož soud prvního stupně k výši sraženého obnosu dosud neprováděl dokazování, bylo třeba jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zdůrazňuje, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, v souladu s níž je soud v občanském soudním řízení vázán toliko výrokem trestního rozsudku o vině (nikoli již jeho odůvodněním), a to jen pokud jde o zákonné znaky spáchaného trestného činu. V řešené věci jednak nelze popis dalšího nakládání se zpronevěřenými prostředky považovat za prvek skutkové podstaty dotčeného trestného činu, jednak ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 70/2013 údaj o vrácení poskytnutých hodnot žalobkyni vůbec není přítomen, neb se z něj podává pouze to, že žalovaná předala příslušnou sumu R. Z., což nelze pokládat za splnění jejího závazku k vrácení bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka rovněž připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe se závaznost rozhodnutí v civilním sporu může prosadit jen vůči těm osobám, které vystupovaly v trestním řízení a měly v něm možnost skutkově a právně argumentovat. Žalobkyně v řízení vedeném proti R. Z. požívala postavení poškozené, avšak z této své pozice nemohla kupříkladu podat odvolání proti výroku o vině. S ohledem na její omezená procesní práva by tudíž neměla být ve vztahu k ní vázanost trestním rozsudkem uplatňována.
Z předeslaných důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky mezí závaznosti trestního rozsudku v občanském soudním řízení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v níž se konstantně dovozuje, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek o spáchání trestného činu, je soud vázán výrokem, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nikoli již odůvodněním daného rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním obviněného. Rozsah vázanosti trestním rozsudkem je pak dán mírou, v níž jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 407/2006, či ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013, popřípadě jeho usnesení ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3415/2012, ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016).
Tyto teze sice odvolací soud v napadeném rozhodnutí citoval, důsledně je však nepromítl do svého postupu, pakliže se pod vlivem výroku o vině dotčeného rozsudku trestního soudu cítil nucen uzavřít, že žalovaná již sporné peněžité plnění, s výjimkou částky odpovídající úhradě DPH, žalobkyni vrátila s účinky působícími splnění její povinnosti k vydání nabytého bezdůvodného obohacení. V příslušném výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 70/2013 se sice hovoří o vrácení zaplaceného obnosu žalovanou, není však již v něm nikterak osvětleno, zda onen faktický přesun aktiv z právního hlediska představoval plnění do majetkové sféry žalobkyně, nebo rozmnožení majetku samotného R. Z., který zmíněné prostředky převzal a následně s nimi disponoval, přičemž obě alternativy jsou s dalšími skutkovými a právními závěry vyslovenými v předmětném enunciátu slučitelné. Obsah řečeného výroku o vině tudíž nevylučuje přiléhavost úvahy soudu prvního stupně, dle níž předání peněžní sumy R. Z. nepřivodilo zánik závazku žalované z bezdůvodného obohacení, neboť se faktický příjemce uvedených prostředků dopustil excesu ze svého postavení zástupce žalobkyně ve smyslu §15 obch. zák., o němž žalovaná věděla (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2713/2008), a plnila tedy osobě odlišné od svého věřitele. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dané fázi řízení nijak nehodnotí přiléhavost této konstrukce v souvislostech posuzované kauzy, pokládá nicméně za nezbytné, aby se prověření její správnosti náležitě věnoval odvolací soud, poněvadž řešení naznačeného občanskoprávního problému, jenž se ukazuje být nosným z hlediska výsledku projednávaného sporu, není oproti mínění vyslovenému v napadeném usnesení rozsudkem trestního soudu determinováno.
Argumentuje-li dále dovolatelka, že by civilní soudy ve vztahu k ní neměly být při svém postupu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 70/2013 vůbec vázány ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., nelze jí dát za pravdu. Z judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že vázanost trestním rozsudkem v občanském soudním řízení se může prosadit jenom vůči osobám, jimž byla v trestním řízení dána příležitost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy, zatímco vůči třetím subjektům, jež podobnou pozici neměly, se neuplatní, a není tak vyloučeno provádět dokazování k okolnostem zjišťovaným trestním soudem, které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, bod 25, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10). Ačkoli je nicméně postavení poškozeného coby strany trestního řízení v určitých směrech limitováno (například pokud jde o žalobkyní zmiňované odvolací právo, srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 Tz 41/2013, či jeho usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1302/2016), je bezesporu nadán oprávněním před trestním soudem skutkově a právně argumentovat i navrhovat provedení důkazů (srovnej mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1455/12, eventuálně nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/16, bod 28), pročež se vůči němu účinky §135 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustálenou judikaturou prosadit mohou (takto viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 273/2014).
Se zřetelem k prve popsanému nedostatku právního posouzení případu odvolacím soudem bylo nicméně v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. namístě přikročit ke zrušení napadeného usnesení a vrácení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu