ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5221.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5221/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. J. L., a 2. Ing. P. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12. 6. 2007, sp. zn. 20 Co 564/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 78/99 (žalobců J. L. a Ing. P. P., zastoupených advokátem, proti žalované Ú. n. v B., o vyklizení části nemovitosti), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 2. 4. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 7. 2006, čj. 34 C 78/99-173. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalované Ú. n. v B. bylo uloženo vyklidit a žalobcům předat jí užívanou část k domu č. 10 v ulici P., a to ve všech podlažích, vymezenou jako část původního jednopokojového bytu při vstupu do domu v ulici K. č. 47 ze dvora vlevo od vchodu (od schodiště) do křídla domu, kolmého k ulici K. (když v délkových rozměrech jsou tyto prostory vymezeny ve vzdálenosti od schodiště v rohu monobloku po vnější zalomený líc, kterým tato část objektu navazuje na provoz Ú. n. v části domu P. č. 10, přičemž v prostoru dvora jde o délku 8,30 m, na vnější jihovýchodní straně monobloku jde o délku 8,75 m, s tím, že tento rozměr nezahrnuje zaoblení rohového schodiště, vše do 30 dnů od právní moci rozsudku). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně Městskému soudu v Brně na úhradu placeného znalečného 18.143,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 12. 6. 2007, sp. zn. 20 Co 564/2006. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu nebylo odvolání žalobců vyhověno a rozsudek Městského soudu v Brně z 19. 7. 2006, čj. 34 C 78/99-173, byl potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalované Ú. n. v B. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo možné shledat opodstatněným.
Odvolací soud konstatoval, že žalobním návrhem z 2. 4. 1999 se původní žalobci Dr. F. O., R. P. a Ing. P. P. domáhali vyklizení části domu č. 47 na ulici K. v B. žalovanou Ú. n. v B. Odvolací soud poukazoval na to, že odvolací soud již svým předchozím usnesením ze 17. 12. 2002, sp. zn. 20 Co 399/2001, jímž zrušil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, uložil soudu prvního stupně zkoumat, zda v době vydání nemovitosti oprávněným osobám ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. náležel blok, označený ve výkresové dokumentaci písmenem C (spojovací trakt, respektive sporná části domu na ulici K. č. 47 v B., nebo domu na ulici P. č. 10 v B.). „V případě, že v době fyzického vydání nemovitosti K. č. 47 náležel tzv. spojovací trakt ze stavebně technického hlediska k domu P. č. 10, nebyl předvídán procesní úspěch žalobců. Pokud bude učiněn závěr, že v době vydání součástí tohoto domu, bylo na soudu prvního stupně, aby se zabýval věcí diferencovaně, přičemž odvolací soud rámcově vzpomenul okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a uzavřel, že každá z nich jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti mohou být významné pro další úvahy soudu ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku“.
V návaznosti na své uvedené předchozí závěry měl odvolací soud nyní za to, že soudu prvního stupně nelze vytknout, že by v odvoláním napadeném rozsudku z 19. 7. 2006, čj. 34 C 78/99-173, tuto právní věc nesprávně posoudil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovozoval, že původním nabývacím titulem byla pro právní předchůdce žalobců dohoda o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Na základě této dohody nabyli žalobci, respektive jejich právní předchůdci, vlastnické právo k nemovitosti, přičemž jejich vlastnické právo je konstituováno toliko v rozsahu této dohody, nikoli nad její rámec. Odvolací soud poukazoval na to, že podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě; toto ustanovení má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak i povinných osob.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě byly nároky restituentů uspokojeny diferencovaně. Především (zčásti) došlo k fyzickému vydání nemovitosti; zčásti pak došlo k poskytnutí finanční náhrady oprávněným osobám ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Tato skutečnost je mezi účastníky tohoto řízení nesporná, ale „sporným zůstává, zda se žalobci, respektive jejich právní předchůdci, stali vlastníky vymezené sporné části objektu. V tomto smyslu, dovozoval odvolací soud, žalovaná Ú. n. v B. získala v roce 1986 hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku obytný dům s pozemkem v B., P. č. 10 (o rozloze 1.261 m2), a to v souvislosti s dostavbou centra úrazové a speciální chirurgie v B. Touto hospodářskou smlouvou nabyla Ú. n. v B. právo hospodaření k majetku státu včetně sporné části nemovitosti (tzv. spojovací části). Po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. pak bylo ujednáno, že restituenti obdrží od státu finanční náhradu za nemovitosti v uvedeném rozsahu. Odvolací soud tedy je toho názoru, že restituenti (respektive jejich právní nástupci) se v daném případě nemohli stát vlastníky sporných částí nemovitosti a z titulu práva vlastnického nemohou s úspěchem navrhovat vyklizení této nemovitosti žalovanou nemocnicí. Odvolací soud ještě dodával, že u prostor, které byly restituentům vydány, tedy u prostor souhrnně označených jako prostory zbývající, nemohlo dojít k vydání plošně větší části objektu, než měla vydávající organizace v operativní správě; tím spíše se to týkalo požadovaného vydání té části nemovitosti, za niž byla poskytnuta finanční náhrada.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2.7. 2007 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 28. 8. 2007 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli zato, že jej jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že v tomto řízení bylo jejich žalobě vyhověno již rozsudkem Městského soudu v Brně z 3. 5. 2001, čj. 34 C 78/99-40. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze 17. 12. 2002, sp. zn. 20 Co 399/2001, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Brně pak svým pozdějším rozsudkem z 19. 7. 2006, čj. 34 C 78/99-173, žalobu žalobců zamítl; tento rozsudek byl Krajským soudem v Brně potvrzen rozsudkem z 12. 6. 2007, sp. zn. 20 Co 564/2006. Bylo tedy v této právní věci rozhodnuto soudem prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku v důsledku předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu.
Podle uvedeného zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze 17. 12. 2002 měl soud prvního stupně v dalším řízení zjistit, zda je sporný spojovací trakt součástí budovy žalobců a následně posoudit, zda není v rozporu s dobrými mravy předání sporné části domu do užívání žalobců, když žalovaná n. tuto část zrekonstruovala. Podle názoru dovolatelů takové zjištění bylo determinující pro „formulací právních závěrů ve smyslu ustanovení §120 občanského zákoníku o součásti věci“. Nehledě na výsledky provedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k argumentaci, že větší část sporného objektu nebyla v operativní správě vydávající organizace (podle hospodářské smlouvy z roku 1986)
a že za spornou část objektu byla poskytnuta finanční náhrada; tato argumentace však nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatelů „podstatu sporu v daném případě tvoří otázka, zda část sporného traktu je součástí budovy v ulici P. č. 10 nebo budovy v ulici K. č. 47“. Tuto otázku však soudy obou stupňů pominuly a rozhodly (v rozporu se znaleckým posudkem Ing. arch. M. B. z 9. 11. 2000 a jeho doplňku ze 4. 5. 2005), aniž by provedly takové důkazy, které by znalcův závěr vyvrátily. Podle názoru dovolatelů, jestliže „byla sporná část spojovacího traktu součástí budovy K. č. 47, došlo k převodu vlastnictví na oprávněné osoby, i když právo hospodaření údajně svědčilo jiné osobě“.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že už v roce 2000 získali rozhodnutím soudu finanční náhradu za budovu P. č. 10. „Není vyloučeno, že částka za spornou část budovy K. č. 47 byla součástí finanční náhrady za budovu v ulici P. č. 10, což ale žalobci nemohli vědět; celá situace vznikla zejména proto, že žalovaná n. předala celou technickou dokumentaci předpokládaného traumatologického centra (nikdy neuskutečněného) znalci pro výpočet finanční náhrady za budovou P. č. 10“.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že zde není žádný důvod, proč by součást věci, jež je v užívání třetí osoby bez souhlasu vlastníka, neměla být ve prospěch tohoto vlastníka vyklizena. Dovolatelé mají za to, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv svobod o ochraně vlastnictví i s článkem 36 téže Listiny; toto rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu se znaleckým posudkem, provedeným v tomto řízení.
Ve vyjádření žalované Ú. n. v B. k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaná má za to, že v řízení bylo doloženo oprávnění Ú. n. v B. hospodařit se sporným traktem, označeným v dokumentu Podniku bytového hospodářství B. III jako P. č. 10, vchod C; uváděný podnik po převzetí majetku původních vlastníků státem bývalou nemovitosti O. obhospodařoval. Ú. n. získala v roce 1986 nemovitost P. č. 10 (o rozloze 1261 m2) hospodářskou smlouvou. Objekt P. č. 10 se skládala z čelní budovy se vchody A, B a ze dvou dvorních traktů, označených vchody C a D; dvorní trakt, označený jako vchod C zahrnoval i schodiště. Naproti tomu budova č. 47 K. byla předána Městskému ústavu národního zdraví (zdravotní oblast III B.). Státní zdravotní zařízení B. III pak nikdy neužívalo nic jiného než budovu K. č. 47. Po vydání zákona č. 87/1991 Sb. se původní restituentky rozhodly požádat o vydání finanční náhrady za objekt P. č. 10, nikoli o jeho vydání, a tuto finanční náhradu za celý tento objekt (o rozloze 1261 m2) také obdržely. Žalovaná n. je přesvědčena, že je vlastníkem celého dvorního traktu označeného dříve jako P. 10, vchod C. Na základě jakých podkladů byla restituentům vypočtena náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. není žalované nemocnici známo.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (v tomto případě rozsudkem z
19. 7. 2006) jinak než v dřívějším rozhodnutí (v daném případě v rozsudku Městského soudu v Brně z 3. 5. 2001, čj. 34 C 78/99-40), protože byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (usnesením Krajského soudu v Brně ze 17. 12. 2002, sp. zn. 20 Co 399/2001).
Ve svém přípustném dovolání dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 12.6. 2007 (sp. zn. 20 Co 564/2006 Krajského soudu v Brně), na str. 4 a 5, především s poukazem na ustanovení §7 odst. 1 a ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ale také s poukazem na ustanovení §120 odst. 1 i §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc podle tohoto zákona vydá oprávněné osoby (§3 téhož zákona) ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě (§4 a §5 téhož zákona).
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě (§3 téhož zákona) za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
(v případech znehodnocení nemovitosti, nebo v případech naopak zhodnocení nemovitosti anebo v případech, kdy se věc stala neoddělitelnou součástí jiné věci).
Podle ustanovení §120 odst. občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů zasahovat bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud ve svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaná Ú. n. v B. získala v roce 1986 hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku obytný dům s pozemkem v B., P. č. 10 (o rozloze 1261 m2) a že po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. pak bylo ujednáno, že restituenti uvedeného domu obdrží od státu finanční náhradu za tyto nemovitosti ve shora uvedeném rozsahu, přičemž prostor zbývajících částí nemohl být vydán v plošně větší části, než měla povinná organizace v operativní správně; tím spíše nemohlo dojít k vydání části objektu (P. č. 10), za nějž byla poskytnuta v konečném důsledku finanční náhrada.
Tato skutková zjištění nebyla jiným v řízení provedeným důkazem přesvědčivě vyvrácena a nebylo naopak doloženo, že by žalobci z důvodu restituce objektu č. 47 K. v B. nabyli (respektive jejich právní předchůdci) v žalobě uváděný „společný dvorní trakt“.
Žalobci posléze sami ve svém dovolání dospívali k úvaze, že „není vyloučeno, že částka za spornou část budovy K. č. 47 v B. byla součástí finanční náhrady za budovu P. č. 10, což ale žalobci nemohli vědět“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přisvědčit názoru odvolatelů, že tu odvolací soud měl projednávanou právní věc posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o ochraně práv vlastníka proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména neoprávněným zadržováním části nemovitosti (srov.
§126 a §120 odst. 1 občanského zákoníku). Rozsudek odvolacího soudu tedy nelze pokládat za spočívající na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolateli dále uplatňovaný důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, posoudil dovolací soud tak, jak bylo ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu vyloženo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“. – O takový postup v řízení před osudy obou stupňů v daném případě nešlo.
Neshledal proto dovolací soud, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo také dovolání důvodným a že by bylo na místně přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku dovolacího soudu jako rozhodnutí nesprávného.
Dovolací soud tedy dovolání dovolatelů zamítl svým rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 6 a §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání dovolatleů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobců, rekapitulujícímu v podstatě to, co žalovaná uplatnila již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu